Stále o ní / Zásah

Stále o ní Život mě vybavil husí kůží. Snad jen tou naší lidskou, ne? Ale, co ta v něm i zkusí, pane, pichlavé, podobná růži! Růže květu, vůně, trnu, jakým vším ta přirovnáním. Pro květ s vůní se jí klaním, bolestí vlastnosti shrnu. Kůže jí i může vonět, a mládím se podobat, její zbraní pobodat, patří jí za to ódu pět. Zásah Padá šindel ze střechy, také trámy zhroucené. Vzpomínky, pocit křehký, na to, co víc než cenné. I zeď tu již v sutinách, hnízdo tepla života. V očích slzy, hnutí, strach, jen bolestí zní nota. Útoky koho, čeho, cizích sporů neznámých. Zmarem sídla prostého, dovedných rukou samých. Stojí matka s dítětem, a hledí na ty trosky. Zpráva ta, letí světem, byť to nebyl sloh dórský.