Dítě sedící na vrcholku světa

Sedí mlčky dítě na vrcholku světa upřeně sleduje průběh jedné hloupé války lidé soupeří jako gladiátoři prastarého kolosea kéž by existoval způsob jak vše špatné vzít zpátky neklidně sedí dítě na vrcholku světa posmívá se vládcům co mají krev na rukou nikdo neučinil za celá léta to co bylo třeba jsme pěšci na šachovnici s omezenou zárukou smutně sedí dítě na samém vrcholku světa v časech kdy propaganda razí jeden správný směr odvrací zrak od těch pro které je smrt hlavní měna a žehná každému s čistým srdcem co ještě neumřel zatímco všechny milé úsměvy střídá zášť sedí samo dítě na vrcholku světa v plamenech soucítí s každým komu byla odňata svatozář opovrhuje těmi jenž páchají zlo na dětech znavené dítě sedí na vrcholku nabubřelého světa je mu do breku z přínosu předražených zbraní spousta mrtvých pro mamon říká si zda to bylo třeba vzít život někomu kdo se nemohl dostatečně ubránit sedí dítě na vrcholku zkorumpovaného světa plného bunkrů mrtvých matek ležících v blátě tvoří poezií o tom jak moc je jí dnes třeba také básníků umlčovaných kvůli pravdě sedí dítě na vrcholku lhostejného světa bije na poplach však sotva jej někdo slyší rádo by pomohlo těm jejichž oči jsou slepá a nevidí že již léta žijeme ve zlovolné říši schnoucích tulipánů kde sotva něco poroste sedí dítě na vrcholku světa udiveně ptá se proč jsme jako vedlejší postavy v zapomenuté baladě ve které nám jen sotva přijde někdo na pomoc