neštěstí bývalo mým bohem

na podlaze rozlitým mlékem nahořklý tvar pokáceného ořešáku ještě pár slov a měsíc přestane svítit černě do ruky beru jehlu zavřenýma očima navlékám železnou nit kapku po kapce sešívám mokrý strom ve sváteční oblek aby z něj už nebyla cítit noc na zápraží pošťák matka mu výměnou za napsanou řeč dává pocukrovanou buchtu a sleduje jak z ní jedním dlouhým výdechem rozfoukává cukr jako vítr sypký sníh z chladnoucích střech zpět do jejích slaných očí víš jak vysvobodíš motýla z klece? uděláš z klece motýla ne všechny domy mají dveře a některé dveře lze otevřít jen uvnitř jak její slova doznívala v ozvěnách dřevnatěla až se z nich stal strom; ořešák jak mával nesčetnýma rukama připraven na odchod ani se nehnul a já pářu oblek kůží vrůstám v dům abych se zavřel