Když zahalíš se nebem.

Drobné mrholení ve stěnách nesmrtelnosti mé kořeny pijí sílu pramenů a podběl kvete na břehu radosti dívám se do nekonečných očí krásek reality když závan flaut harmonie sluchem mým proletí ve spojení v objetí snových pavučinek podzimu,zimy,jara,léta sítě rozednění splétá voňavý dech jde od jařin když v osení rozeznám mávání šátků tvých a zrnka pšenky na dlaních tak bezvýznamnou zdá se bolest když zaslechnu tvůj smích rozkvetlá jsi za lesy zemi má berevnými účesy stráně poseté prvosenkou pod očima oparu jen linku tenkou a v dálce za modravými kopci čeká probuzení za mlhou nejasností rozuzlení zimy dlouhé pouhé mávnutí perutí husích a čapích návratů do květů višňových má skutečnosti pohladím pohledem tvé nerovnosti má jedinečnosti nic krásnějšího není když zahalíš se nebem v jarním probuzení po zimní netečnosti.