Patnáct skulinek mé milé

Dvěma na svět moudře hledí nejmilejší dívka má, hlubinami nápovědí celičký svět objímá. Šepot, hudba do dvou plynou po růžových lasturách, nepoznáte krásu jinou, výše nikdo nedosáh´. Ve dvou vůni ocenění nechávají nejvyšší, nad její vlastní však není, můj hlas nikdo neztiší. A ta sedmá ze rtů růže usmívá se v noc i den, co si kdo přát více může, rozkoší tou políben. Dvě života nápoj roní dětským ústům pro radost, nemohu víc říci o ní, řekl jsem: je toho dost. Prázdné dlaně spočinutí jistotu tu uhranou, na věky nic nepřinutí opustit ji líbeznou. V pohárku se tají u dna předživotní spojení, měkká, plodná, věčná, cudná, zrodem její šumot zní. Ještě níže ukrývá se u oválu hnědý stín, zlatý pramen ve své kráse tryská v záhon princeznin. Třináct skulin mojí milé, zázrak světa nejsladší, až uplyne naše chvíle, nové květy vyraší. Na vás v boltcích, dírky malé, málem bych byl zapomněl, dejte náušnicím vale, je v nich krása a též žel. Za tou krásou rád se točím, přibližuje mě mým snům. Vždycky lahodí mým očím, ale překážejí rtům.