Od Anetky Rulikové pro Romana Proppera

Sedím venku a v ruce šálek kafíčka, užívám si paprsky zářícího sluníčka. Stojím před zrcadlem a hluboce zamýšlím, co za sváteční účes si vytvořím. Hřebínkem rozčesávám černých vlasů prameny, mám zvláštńí pocit,v břiše jako by mi leželi kameny. Účes už je vytvořen,začínám se líčit, myslím stále na tebe,snad se ti budu líbyt. Krk mi zdobí,stŕíbrný náhrdelňíček, býlí šat mě odepíná,nasazují bílý střevíček, už se blíží pravá hodina. Svátečný kytici beru do náruče, jsem velice štastná a přitom se mi potí ruce. Zavírám dveře a jdu po chodníku, nasedám do auta a vyrážímé ke kostelíku Přijíždíme na místo,já stále myslím na naše plné lásky hnízdo. Přicházím k oltáři svědek mě vede,já tě vidím v povzdálí srdce mě zebe. stojíš tam,sladký úsměv na tváři, zdobí tě bílé sako,sluší ti to na oltáři. V kapse Mirty větvičku, těším se na nejvýznamnější hubičku. Už stojím u tebe,oba jsme nervózňí, třesou se nám ruce,když zvony nad námi se rozezňí. Farář nás svými slovy oddává,my se na sebe smějeme.prsteny nám podává slybi si ri