Nesložitost touhy, co prostoupí nebesy

Nesložitost touhy, co prostoupí nebesy Nevnímám slova a jejich složitost větám nepsaným vzpomínkou ve tváři obnovou k myšlence zasedla minulost kdy úsměvy rtů a očí Tvých zazáří. V tónech hudby edeny proplouvám sněním ve stínu tichem a vášní můze mé Tebou se štětcem domlouvám ve tvorbě do barev, jsi krásná a zvláštní. Prostoupím časem v rozkvětu duší beze slov veršů vzplanu a podléhám do modře nebí, kde v sdcích buší nesmělost polibku, co k Tobě uléhá. V doteku mizí ta stálost objetí rukou Tvých vůní a něžnosti přání v přítomnu času a tíhou dojetí stávám se pomníkem, co chladu se brání. S podstavou bronzu pradávný romantik opuští touhy zkrze mé odluky s Tebou v slzách na souši, kde žádný vzlyk nebudí odešlé v bolesti s dozvuky. Jsem ohniskem momentu nočního paprsku v tubusu odstínem, utlumen zklamáním je ve mě otočen Tvůj obraz v záblesku jsem sám “dávný astronom“, prázdnotu nacházím. NESLOŽITOST TOUHY z posledních let modlidbou Tvojí, dálavou přeji si vykoupit sebe i hřích k návratu zpět v úsvitu hvězd, CO PROSTOUPÍ NEBESY. MartyH. 2013 www.myspace.com/m_artyh