Pocit samoty vzdálených galaxií,
prošel tělem, srdce zvolna míjí,
v trávě, kde poletují vážky,
též slibují samotu bez urážky.
V clubu osamělých srdcí,
jsem jen host tiše spící.
V pavučině samoty zamotán,
házím sebou, vlákny jen mihotám,
a mistr pavouk nepřichází,
smrti čas ještě nenadchází.
V clubu osamělých srdcí,
liduprázdný pokrm ztrácím.
Údolím samoty plazím se z nicoty,
nemohu dosáhnout souznění, jednoty,
v nebesích orel vzletně číhá,
samota srdce, hluboká rýha.
Z clubu osamělých srdcí,
už jen dým,
odcházím.
...a nezaplatím.
247. Club osamělých srdcí
Publikoval(a) Robin Marnoli dne 21. listopadu 2012
Anotace: vítejte v clubu....trošku starší věc
Láska je nádherná, ale také dokáže hodně zabolet... dlouho, dlouho trvá, než objeví se znovu... ten zázrak, malá jiskřička, než znovu obnoví se důvěra.
Jo, taky máš docela fantazii, taky můžeš pokračovat
Líbí se mi tvůj styl, připomíná mi to něco co píšu i já a moc dobře chápu tvoje myšlenky ve verších, opravdu všechny básně jsou parádní.