Básníř

Tam na břehu Smetanovy symfonie, v času běhu, v tónech peřejové melodie. Ona: „Neslyším tě!…vinou tvou“ Tam tichý malíř slov, ukryt v hvězdný svit, cardia křičí v rov, mořem svým již syt. Ona: „Nevidím Tě!...vinou tvou“ Že z barev palety, prstokladem tam i tu šatí Tvé siluety, svléká Tě v nahotu. Ona: „Nenapíšeš!...vinou svou“ Že rád škrtí Tvé hrdlo, aby oživil Tě polibkem a že nesmyje Tě žádné mýdlo a on nesmělým básníkem. Ona: „ Nejsi!…vinou svou“ Ach, mé odvahy neznají, neznají Tvé přítomnosti, Tvé krásy rub, když dech se tají, smrt udušením…Zbabělosti! Ona: „Tvůj konec, konec tvůj!“