Anotace: Školní úvaha na téma láska, snad se vám bude líbit. :-)

Nevím, co bych zde měl psát, o čem… ale stejně psát budu.
Co je to vlastně láska? Jaká může být láska? Ke komu? Otázek je vždy plno a s každou otázkou Vás může napadnout další a další. Kdo ale najde všechny odpovědi? A jsou také vždy správné? Podle mě nikdo nemůže nikdy na podobné otázky „správně“ odpovědět. Je to jednoduché. Každý slovem „milovat“, čímž vyjadřuje lásku, značí něco jiného. Někdo „miluje“ pivo, jiný druhou osobu, třetí třeba trochu volného času. Podle mého by se dalo říci, že milujeme hlavně to, co nám chybí, co nemáme, co potřebujeme.
Pro mě je láska jediná. Dokáži „milovat“ pouze jinou osobu. Osobu, pro kterou chci žít. Osobu, která mi dá smysl života, a s jejím odchodem ho opět ztrácím. Žiji proto, abych takovou osobu našel a byl jí zcela oddán. Řekové podobnou lásku nazývali výrazem Agapé, neboli „pečující“ láska.
Vždy pro mě tato láska byla veliká slabost. Byl jsem buď „chodící duch“ bez lásky, nebo jsem byl beznadějný snílek, který myslel jen na to, kdy opět s tou druhou osobou bude. Pokud jsem takovou osobu neměl, užíval jsem léky, které stav „zlepšovaly“. Pomáhaly mi „přežívat“ nudné a monotóní dny. Dokáži, jako plno jiných lidí, fungovat jako stroj. Každý den dělat stejné věci. Ráno vstát, jít do školy, vrátit se, zasednout za počítač a předstírat, že neexistuji. Bohužel jsem zjistil, že jsem reálný optimista s potřebou být mezi druhými. Což jako „stínu“ pro mne byl celkem problém. Navštěvoval jsem sám restaurace, kina a jiná společenská místa, kde jsem cítil „společnost“. Bohužel jsem shledal, že tato cesta brzy vysaje mé vyšší peněžní zásoby.
Ale co teď? Když člověk nemá přátele, v dnešní době je skoro neviditelný. Každý chce jít ven pouze s někým, koho alespoň někdo v jeho okolí zná. To já nebyl. Naštěstí jsem se seznámil za velice zvláštních okolností s jednou dívkou. Byla mi sice vzdálená pár set kilometry, ale proč by to vadilo? Kamarádka může být klidně tisíce kilometrů daleko. Bohužel to byla ale jedna z mála osob v mém životě, která dobrovolně se mnou trávila, alespoň virtuálně kvůli vzdálenosti, velice hodně času a začínal jsem se na ni velice citově vázat. Později jsem se dozvěděl, že i ona na mě. Předtím jsem sice „chodíval ven“ s kamarádkami, ale ty mne braly jen jako fyzické uspokojení svých potřeb a já je zrovna tak. Tato osoba byla pro mě něco naprosto odlišného. Bohužel, jak to již bývá, začalo to být složitější. Ozvala se poslední přítelkyně po zhruba půl roce. Jelikož jsem se i na tuto ženu velice vázal, pochopitelně pro mne stále mnoho znamenala. Teď jsem netušil, co dělat. Otočit se zpátky a nechat nově nalezenou kamarádku osudu? Nebo zahodit staré, aby bylo opět staré a žít přítomností?
Nechápal jsem, co v mé hlavě proplouvalo za myšlenky. Nevím to doposud. Ale jedno vím. Bojovaly v ní dvě lásky. Která je ale silnější? Která je „lepší“? Nevím…nechci a nesmím žádné z nich ublížit! Kéž bych věřil v osud. Nemusel bych toto řešit. Ale já řeším… Jsem názoru, že člověk dělá chyby z nějakého důvodu, ale proč se staré věci vrací? Proč znovu ubližují v tu nejméně vhodnou dobu? Netuším. Nenávidím tento svět pro jeho chaotičnost. Pro lásku. Lásku, která tolik pro mne znamená, protože pokud V8m na něčem záleží, bolí vás této věci ztráta. Miluji osobu celým svým srdcem, ale nemohu srdcí mít více. Nemohu vědět, co je to „pravá“ láska, když ji zcela nerozumím. Nerozumím, proč pro mne dva různí jedinci mohou oba znamenat velice hodně. Víc než hodně, ale pro toto vyjádření nedokáži nalézt správný termín.
Bojím se milovat, ale bez lásky to nejsem já… Potřebuji lásku. Lásku, kterou nenávidím. Lásku, pro kterou žiji. Pro kterou jednou nejspíše zemřu. Pro ni? Nebo pro její nedostatek až mne opustí? Nevím… Nevím, co bude a bojím se toho… S těmito myšlenkami každou noc usínám. Usínám ve strachu z neznáma. Ve strachu…z lásky.

Publikoval(a): Cerbl, 16.1.2017