Anotace: ...

Úvodem

Vždycky jsem byla přesvědčení, že lidé jsou bětšinou tvorové zaneprázdnění a na duchovní svět či jakékoliv uvažování o něm už jim nezbývá tolik času,jak tomu bývalo za dob mnohem dřívějších, , kdy technika nebyla tak vypracovaná a svět býval spíše takové klidné místo a lidé si více života vážili a ctili se navzájem víc než jak tomu bývá v dobách nynějších.

Tato nově začínající kniha, skrz naskrz Láskou a něžným cítěním provoněná, jevelmi upřímně věnována jedné dívence Barunce z poetizéru,, jejíž osobnost je motivem, skrze nějž taktéž bude i vytvořena...

Moc ráda bych, drazí čtenáři napsala, že již vytvořena je, avšak jako laická spisovatelka se držím situační pravdy a až ji zkrátka budete číst, znamená to, že je na světě...

1. KAPITOLa RŮŽE VPROSTŘED POUŠTĚ

Díky okolnostem provázející můj až zadosti trpký a teskný život jsem vnímala od jisté doby svět jako jedno obrovsky pusté místo

Již dlouhá léta mi žádná lidská bytost nikdy nebyla schopna dost dobře porozumět, snad, že jsembyla podobna těm, jež na okraji jsou společnosti....

Má duše hluboce ctila krásu, něhu, Lásku a cit...

Jenže kdesi v závětří myšlenek se tak rovněž potulovalo iponěkud zkřehlé vědomí o tom, kolik utrpení lze na světě zažívati a jak čiře bezohledná lecktterá lidská stvoření dokáží být...

Atak jsem si většinou v tichu osamění hrála na klávesy, skládala jsem básně a poslouchala jsem jemnou hudbu.....

Však jednou jsem se posléze,jak jsem to dělávala i kdysi častěji, vydala k jednomu potůčku, kde kol kolem byl nádherný živý plot a to místo jsem zvala místem Oddychnutí či též KRajinou odpočinutí....

Když jsem tak kráčela podél potůčku, bylo mi blaze, byť, či lépe řečeno i navzdory tomu, že můj dosavadní život, jak jsem již pravila, byl jednou obrovskou pouští....

Po chvíli jsem se vrátila a zkomponovala jsem skladbu s názvem Živá nástěnka, která měla vykreslit všechny obrazy přírody, které jsem na své procházce prožívala.

Spolu s jednou vychovatelkou, která byla mou milou dlouholetou společnicí, když jsem kdysi vedla děti v pěveckém kroužku a ona nás chodívala poslouchat, jak zpíváme, jsem jednou odešla do školní jídelny, kde jsme si povídaly o životě, o tom, co je a není nového a podobně...

"Ty jsi stále takový snílek viĎ, Ester," oslovila mne Viktorie.

"Ano, dá se to tak říci," odvětila jsem.

Avšak i ona posléze poznamenala, že jsem velmi vážná a vypadala jsem prý na tu dobu až moc smutně.

A tak tam tak sedíme, jíme, popíjíme kávu a najednou ke mě přistoupí skutečně překrásná holčička, které mohlo být přibližně tak deset let...

Velmi zvláštně se na nás dívá a začne si prozpěvovat.

Zpívala o snění, o květinách a o Slunci a o tom, jak miluje jaro, protože se vždy rodí všechno nové...

Když se podívala na mne, její zrak byl upřen a dívala se tak něžně a tak mile, jako by mi chtěla něco velmi důležitého říct...

"Kdopak jsi, mé drahé dítě?" otázala jsem se.

"Jmenuji se Christien a vy?"

Dlouho jsem mlčela a dívala jsem se na ni...Musela jsem prostě zavnímat se do jejího zspecifického pohledu, který působil neuvěřitelně duchovně..

..Pohladila jsem ji a pravila jsem, že se jmenuji Ester a ukázala jsem ji na židli vedle sebe.

Podala jsem jí svůj moučník a pověřila jsem Viktorii, ať jí udělá horkou čokoládu.

"Často si takto prozpěvuješ o Sluníčku, o snění, o hvězdách a květinách, holčičko?" zeptala jsem se a stále jsem se na ni něžně dívala, neboť nebylo možné jí neopětovat tu ohromnou Lásku, kterou mi věnovala byť i jediným upřímným dětským pohledem, hlubokosáhlým až kamsi daleko do Věčnosti, kde často jen tak někdo nedohlédne...

"ANo," odvětila.

"Já si tak zpívám často i když vím, jak jsou lidé zlí a podobně," začervenala se a pak mne objala...

A to se nemělo stát, neboť z mých očí v té chvíli nekontrolovatelně vytryskly slzy a za nimi další a další anemohlo se to zastavit... Stále jsem jen opakovala...Ty jsi tak nádherná, tak nádherná holčička...

Přátelé, věřte mi nebo ne ale ona uzdravovala mé nitro.Stala se zázrakem vprostřed tíživých dnů života, který jsem tak bolestn prožívala. Stala se rozkvetlou růží uprostřed té nejhlubší a největší pouště, jakou si jen dovedete představit...Marně jsem se od ní snažila odvrátit tvář, avšak to nešlo. Její láskyplný, čistý pohled byl ještě láskyplnější ..

Velmi klidně se mne zeptala:

"Už je vám lépe, viďte?"

no, zůstala jsem , jako opařená.

Jiné obyčejné děti by řekly něco jako: "VY pláčete?" Nebo: "Neplačte.Co se stalo?" neo něco takového..

Ale tato holčička nebyla ledajaká.Ona všecko cítila do posledního detailu mého dosavadního prožívání..

"Ano..Ano, drahá Christien..Teď, až teprve teď je mi naprosto nádhern..."

"Vy jste hledala mne a já Vás, aniž bychom o tom jen tušily," pravila tato duchovní holčička...

Vzala jsem ji do náručí a od té chvíle jsem ji často potkávala a nebo ona mne a vždy jsme si měly, co říci. Znala i cestu ke mě často mne navštěvovala.

Vždy jsem pro ni měla čerstvé květinky.

I když měla moc milou rodinu a hodnou sestru, vnímaly jsme jedna druhou jako neoddělitelnou součást života.

Udělala bych pro tuto holčičku cokoliv na celém světě, jen aby byla šťastná...

Za kratičkou chvíli mi dala poznat toli k krásy, co mnozí nalézají až za mnoho a mnoho let svého tak rychle ubíhajícího bolestného života....

MENUET PRO BARUNKU, ČÁST DRUHÁ

2. Kapitola ČÍM ČISTŠÍ, TÍM VÁŽNĚJŠÍ

V poslední době jsem bývala velmi zaneprázdněná a svou drahocennou, mě k srdci neskutečně přirostlou milovanou Holčičku Christien jsem předlouho neviděla..

Mohlo tomu být snad několik týdnů...

Byť, že zanechala v mé duši ohromně vzácné stopy za tak kratičkou hrstku dní, přesto se mi život bez ní opět zdál jako děsně neúnosná poušť.

A tak jsem, ostatně jako vždy, komponovala své další skladby bez slov..

Některé byly radostné a jiné zase vážnější...

Snad byla má duše na tu dobu skutečně příliš vážná, jak jednou poznamenala má dlouholetá společnice v umění onehdy ve školní jídelně.. Kdoví....

Atak jsem se setkávala s různými lidmi a mnohé z nich provázelo utrpení, nespravedlnost, křivdy a frustrace v jejich životě stoupala znatelněji a znatelněji a oni den po dni ztráceli naději a nedokázalijasně duchovně vidět svou budoucnost....

Myslím, že jsem tak trochu zapadala mezi ně... Bůh ví....

Jednou jsem se vydala opět do školy, protože ředitelka té školy si přála, abych výpomohla dětem pěveckého kroužkuSkřivánci nacvičit něco pěkného na Vánoce..

Bylo tam asi tak dvacet dětí.

Většinu z nich jsem shledala jakovelmi úsměvné, až rozpustilé.

"Tak, děti a copak si zazpíváme dnes?"

"Ó jedličko, prosím, dejte ó, jedličko," ozvalo se několik hlásků..

Atak jsem rozehrála křídlo a zpívali jsme:

"Ó, jedličko, ó, jedličko, Tvá barva je tak stálá."

A najednou, když tak poslouchám ty dětské hlásky, slyším zezadu tichounký hlásek, který zpívá chvíli až za nimi, co ony samotny dozpívají...

Ano, ten hlas patřil mé drahé christien. Jak jen jsem ji mohla přehlédnout?! ...

"Christien! Má drahá Christienko jsi to Ty?!

Dívenka vážně přikývhla hlavou, že ano...

Jediný pohled na mě dal neuvěřitelnou sílu žít, jakoby to byla vlastní holčička nebo .. Snad, má vlastní duši...

Dnes byla Christienka velmi vážná.... Všechny děti se smály a ona se na ně dívala ale nejvíce a nejupřeněji upírala zrak ke mě, jakoby mne tolik moc potřebovala... Jakoby mne celou tu dobu hledala.. Jakoby čekala na chvíli, kdy já jen si jí povšimnu....

Svět, bublina, ve které žila, byla plná vážných myšlenek a hlubokého vnímání života...

!Ach.. Tak dlouho jsem Tě neviděla, mé děvčátko,! pravila jsem rozchvěle.

!I mě se stýskalo,! řekla Christienka, jakoby odpověděla na to, jak moc jsem chtěla vyjádřit, jak mi velmi chyběla... Ach.. Byla tak citlivá....Tak moc a moc citlivounká....

Víte..V té chvíli mi na ničem nezáleželo... Odzpívali jsme s dětmi již potřetí celý repertoár vánočních písní a k tomu jsem jim ještě zazpívala svou vlastní, Večerní Hvězdu a má Christien se ji toužila naučit..... Ach..Bylo to pro mne neuvěřitelné privilegium....

!Zpívej, má Christien..Zpívej, holčičko...

Večerní HVězda na obloze září,

září víc než mnoho světel..

Září zde ro všechny, kteří tudy procházejí,

a zdá se, že mnohé říct nám chce.

Její Svit je svitem nevšední krásy,

tu svět chce vidět jenom zřídka,

v Ní čistota a svatost skrývá se tak zvláštní,

tajemství mnohá,mnohým chce říct.

Večerní Hvězda dál pro Tebe tu září,

ptá se, kdo k ní se přiblíží.

Září zde pro všechny, kteří kolem prochází,

na všechny s Láskou pohlíží.

Její třpyt je Svitem nevšední krásy,

tu Svět vidí jenom zřídka,

v Ní čistota a svatost skrývá se tak zvláštní,

tajemství mnohá mnohým chce říct."

zpívala Christien mou píseň a já se jakoby ocitla v jiném světě...

Dokonce i ostatní děti byly víc než dojaté. Celé osazenstvo jí tleskalo....

Nikdy na tento nádherný zážitek nezapomenu.. Christienku jsem si s jejím dovolením tenkrát nahrála, abych měla památku, jak zpívá...

Ale musela jsem ji dost přemlouvat..Byla to dívenka v sobě uzavřená, citlivá.. TAk velkolepá..Tak nádherná. Tak drahá mému srdci..Takové jako je ona je třeba chránit a je-li to nutné, dát za ně i svůj život jen aby tato zázračná princeznička žila....

A tak se mi zdá, moji milí čtenáři, že čím víc je v člověku čistota a vnímání duchovního světa a té vyšší citlivosti, stává se vážnějším.. Vážnějším, než býval dříve...

Toto další setkání s mým andílkem Christien mi opět můj život posunulo o další dimenzi poznání Krásy Věčnosti, bezvýhradné Lásky a dalo mi to nový postoj Vděčnosti Lásce a Životu i osudu samotnému, který lze obovati přes Lásku, bývá-li příliš k nám krutý.. ..

Na vánočním vystoupení, když byla na řadě naše třída, zazpívali děi svůj repertoár a přišla řada na mého andílka.

Bylo ohromné ??ticho. Takové ticho, že by jste slyšeli i ten nejtišší povzdych....

Čekala jsem, co se stane ak ničemu jsem ji nepobízela. Věděla jsem, že se stane něco hodně zvláštního...

Christien se rozplakala a pronesla tichounce:

!Já si strašně moc přeju, aby nás tato večerní Hvězdička nikdy neopustila a aby tu byl vdycky někdo, kdo mne tak jako i Vás vždycky pochopí..."

Velmi tím dojala celé publikum...

A pak začala zpívat...

Bylo to noblesní...

V jejím zpěvu se odrážela přítomnost Boží apřítomnosti všech andělů apřítomnost a síla dosažitelnosti celé Věčnosti...

Myslím, že si to ani neuvědomovala ale všem lidem tato na první pohled nepatrná, avšak duchovně velmi mocná Holčička jednou provždy velmi pozitivně změnila život......

MENUET PRO BARUNKU, ČÁST TŘETÍ

VZÁCNÉ

RŮŽE

"Dále! ... Kdo tam?"

"To jsem já, Cristien... Mohu?"

"No ovšem, drahoušku, jen pojď... Usedni támhle do toho hlubokého křesla... JSem moc ráda... Moc ráda, že jsi mě.. Navštívila, drahá.."

"Musela jsem, Esterko.. Něco mne tu táhlo..."

"Byla jsi i dnes v přírodě na procházce, moje holčičko?"

"Ano.. Je vidět, že mne znáte, Esterko..," pravila moje zázračná Christien...

"Udělám Ti horkou čokoládu a palačinky a támhle jsou oříškové oplatky s čokoLádovou polevou,"pobídla jsem ji..

Pustila jsem jí něžnou hudbu a odskočila jsem do kuchyně...

Náhle jsem si vzpoměla, že v obývacím pokoji v obrovské skříni mám nádherné černé růže mi darované jako honorář za můj klavírní doprovod k dětskému loutkovému divadélkuTvořílci. ....

Mé vystoupení se dělo tenkrát v okruhu mezinárodním a když mi podávali tu cenu, ty nádherné, obrovské, vzácné, voňavé černé růže, byla jsemz té vznešené kyticev květináči tak dojatá, že jsem to nedovedla vyjádřit slovy.

prý pocházely až z daleké Francie...

...Nádherné místo, říkala jsem si... Francie...

A tak jsem se vrátila do menší kuchyňky ke své drahé Christien, podávajíc jí palačinky a horkou čokoládu...

"Něco pro Tebe mám, mé Sluníčko," pravila jsem celá rozzářená...

"Jé... Černé růže? Černé růže!...," žasla.

Musela jsem trošičku fantazírovat, abych ji dojala ještě víc...

"Tady tyto růže... Přesně takové jednou ve Francii dostala dívka Johanka, panna Orleánská a žasla tak stejně, jako teď Ty.. A tyto růže Ti přinesou mnoho radosti a štěstí, moje drahá..."

"Ach, toje nádherné," pravila.A tak jsme si s mou holčičkou povídaly dlouhé a dlouhé hodiny anebo jsme jen tak seděly a mlčely, popíjely džus, kolu, malinovou šťávu, banánový koktejl a horkou čokoládu a bylo nám strašně moc fajn.

"Tak já se pro dnešek loučím, paní Esterko," řekla po chvíli...

"Nemusíš mi říkat paní i když jsem o tolik starší, holčičko moje.. Říkej mi Esterko... Ber to tak, že jsem Tvoje starší Sestřička, která Tě moc a moc miluje a nikdy na Tebe nenechá a nedá dopustit....

Byla tak dojatá a vděčná a mírně přikývla hlavou..

Chvíli se zasněně dívala na černé růže jako na ten nejroztomilejší dětský obrázek všech věků ...

Objala mne, zamávala as poklidem tiše odešla.....

s

Zvláštní mírnost a hluboký duchovní pokoj, který s sebou přinesla, naplňoval celý můj dům.. Ach, jak krásný to byl den....

https://www.youtube.com/watch?v=adEmwcZf0Ic



MENUET PRO BARUNKU

KAPITOLA ČTVRTÁ,

SVÁTEČNOST VŠEDNÍCH DNÍ

JEdnoho dne jsem navrhla svému andílkovi, Christience, že pokud by chtěla, tak může ke mě na dva týdny..

Zrovna byla všude karanténa a navíc Christienka bydlela jen pár vesniček ode mne.

JEjí nadšení neznalo mezí, když jsem jí to navrhla...

A tak ke mě přišla a byla kráááásnááá.

Moc kráásná.

Představte si, že měla nádherné triko s černými růžemi po vzoru černých růžiček, které jsem jí nedávno z Lásky k ní darovala...

To tričko bylo v tři dé, takže to vypadalo, jako by na sobě měla samé živé růžičky.

"Ty moje Růůůůžičkoooooo," pravila jsem a pevně jsem ji k sobě přitiskla.

"Co budem dělat, Esterko?"

"Noooo. Nevím jak Tyyyyy ale já jdu vařit.Jdeš se mnou?"

"No jasaaan," řekla a tak jsme hlučně odešly do kuchyně...

Krájely jsme tam nějakou zeleninu a ani jsme pořádně nevěděly, co budeme vařit.

Najednoou přišla řada na krájení lilku..

A Christienka si začla prozpěvovat humornou písničku:

"Špetku, špetku, stačí špetku, špetku, špetKu, jenom špetku."

NAprosto mě ohromila arozesmála a tak jsme se do té písně pustily obě a krájely jsme...

Udělaly jsme takovej dobrej zeleninovej salát s těstovinou a s kuřecím masem. NAučil nás to jeden můj dobrý přítel Jan. On se ve vaření vyznal velmi dobře a byl mou inspirací.

Atak jsme pojedly a pak jsme si pustily nahlas hudbu a začly jsme tančit ..

Christienka si vzala takovou legrační růžovou paruku a já jsem si udělala takové modré střapce z krepového papíru.Byla to švanda.

No, to jsme se nasmály...

Tančili jsme na jednu romskou písničku snázvem Ježíš, tu sal miro Dell, což znamená v překladu: Ježíši,Ty jsi můj Bůh.Byla moc krásná a Christience se moc zalíbila.

No a pak jsme sklidily ze stolu a Christienka mi vyprávěla o tom, jak jednou slyšela v sobě mluvit samotnou intuici. Zněla prý jako přenádherný nebeský zvonek, který lidskou dušičku upozorní, když se něco děje anení cosi v pořádku A PODOBNĚ......

Ach, to byl zase krásný, přenádherný den!

KRÁSNÝ NOVÝ DEN

MENUET PRO BARUNKU, ČÁST PÁTÁ

Atak byla má drahá holčička Christien u mne a každý den jsme prožívaly něco nového.

Kdyby jste se zeptali jiných lidí, co je u nich nového, řekli by, že nic, prý, nové sady, a že vlastně nic nového ani tak vlastně pod Sluncem není.

No řeknu vám, neuvědomují si, jak moc semýlí. Jen kdyby zažily, co my, určitě by vše viděli jinak..

Jednou ráno, když jsem chystala snídani, slyšela jsem Christien, jak si v koupelně před zrcadlem zpívá a jak si češe vlasy.

"É, nana nananaááá é nananan," zpívala.

Vybuchla jsem smíchy a ptal jsem se, co dělá. A ona, že se češe a má na svýh krátkých vlaech takové malinké sponečky ve tvaru srdíček a dodala, že vykrúcá.

Atak jsem šla za ní a řekla jsem tak rozesmátě, ba až jako ta, co jí prostě z radosti hráblo hahahaááá.

No a já prej:

"Christienko, vykrúúúcaaaáááj," no a zase obě jsme chcípaly smíchy, prostě záchvat smíchu jako hrom.

Tak jsem poodešla, abych si umyla hlavu, zatím, co se Christienka dočesávala a pak jsme se vydaly do kuchyně.

Náhle zazvonil zvonek a tak jsme šly otevřít.

A ve dveřích stál Christinčin kamarád Niky. Bylo to taky nádherné dítě, které jsem velmi milovala.

Dnes přišel s vlemi legrační náladou.

Přišel do kuchyně, hluboce se uklonil a zpustil:

"Tucccccccccc c, tuc tuc tuccc ccccccccccccc."

Obě jsme se řehnily a náš smích neměl konce.

Následně jsem řekla Christience, že o ní píšu knihu a že ji budu psát i když bude moc velká i kdyby měla osmnáct, dvacet i třiet let a dál, a že se z nás, až jí bude osmnáct, stanou nejen duchovní ale i pravé sestry.

To znamená, že když mě bude šedesát, jí bude kolem skoro čtyřiceti ale budeme stále velké sestry... Obě nás to velmi dojalo...

"Já normálně cítím přítomnost andělů," pravila něžně Christien.

"A cítím zvláštní Boží vedení. Jakoby mi vždy říkal, co se stane a tak. JE to možné?" otázala se.

No ovšem, že to je možné, viďte, mojimilí čtenáři. Sdělila jsem jí, že je velmi citlivá nahlas Boží, a že ten Boží hlas je velmi tichý a jemný a mnohdy jej lze i přeslechnout přes naše hlasité myšlenky, a že naše myšlení je před STvořitelem hlasitější nežli náš hlas.

Niky nás poslouchal a líbezně se usmíval. Byl zasněn.Nikdy takové duchovní diskuse neslyšel a bylo mu to velice, velice milé.

Atak jsme si všichni tři předlouho povídaly a nastal večer.

Niky se s námi rozloučil a pravil, že zítra opět přijde.

Nastal hluboký večer a já uložila svou milovanou Christien ke spánku a něžně jsem ji zpívala:

"ó, spi, má Christien,

měj sladké sníčky jen,

andělé Ti budou zpívat,

stát u Tebe, Tebe hlídat,

spi, holčičko jen,

krásná Christien,"

A christienka usnula..

Ach, to byl tak krásný, něžný, rozjasněný, laskavý a radostný, pokojný Boží den!

Publikoval(a): ZJEVNILKA, 14.1.2023