Další zimu usnul sám,
nikoho neměl, už ani nehledal.
Vprostřed louky jako král
najevo nedával svůj smutek a žal...
Všem ostatním záviděl smích.
Nikdo z nich netušil, co skrývá v jeho očích...
ledových...
Dosud se topil zklamáním.
Snad ztratil víru, třeba doufá, co já vím?
Co já vím??
Dříve se stmívá se mi zdá.
Bude to tím, že není stejný podíl slunce v každém z nás.
Kdo nezažil, ten nepozná...
... kdo je jak jasan vprostřed louky, víří mráz...
Kdo nezažil, ten nepozná....
pak jiskřička naděje se objeví a víra se vrátí,
tam někde na kraji louky kdosi stál
a povzbudivě zamával
....už jasan v prostřed louky nestojí sám.
Tvá prostřední sloka mně někoho moc připomíná, víš, možno je to tím, že si některé věci, bohužel, dělá ten člověk sám, jednu botu za druhou a nenechá si poradit, pomoc, podat pomocnou ruku, či jenom to stéblo, jak se řéká a v nepříteli stále vidí jenom to špatné, ale přitem někteří nepřátelé, jsou vlastně přátelé, to jenom slepé srdce, zakrývá i jí zrak.
tohle dílo mě hodně zaujalo, dost vystihuje.. lidi.. dobrá práce..