Havran

Havran Sedíš v křesle a na oblohu jen hledíš a o svém životě, tiše jen přemýšlíš. Venku ze stromů listí barevné padá, slunce rudé jako krev v krajině pusté zapadá. Podzim chladný a temný v tuto dobu nastává a tvůj pohled na tuto podívanou jen tiše spadá. V tuze havran na větev přilétl a temným svým okem na tebe jen pohlédl. Tiše pravil: Never more. S leknutím ses jen na havrana otočila a do temného oka zděšeně jen pohlédla. Havran s úšklebkem dále jen seděl a znovu pravil: Never more. Plná strachu utéci by si chtěla, ale upřeným pohledem na havrana, tě strach a zvědavost dále nepustila. Havran spokojeně dále jen hleděl a znovu pravil: Never more. Proč havrane, proč na mě stále jen hledíš a svá temná slova stále jen opakuješ. Havran opět jen dále hleděl a znovu pravil: Never more. Chodíš jen dokola a přemýšlíš co havrane, co tím asi myslíš Havran dále jen pravil: Never more. Trestáš mě za mé hříchy, za které moje ruce a mysl mohly? Havran pravil: Never more. Mám si vzíti život a tím očistit svojí duši nebo dále jen hleděti a na znamení čekati či...... V tom havran opět pravil: Never more. a v temnotě odletěl. Nikdo nikdy nevěděl, kam žena zmizela, jen temný havran, který vždy opakoval: Never more zajisté něco věděl a jen rudá barva krve, neboli ležící růže v křesle prázdném na znamení tajemném, navždy ležela. Havran naposledy přiletěl a když vyšetřovatel na něj pohlédl, havran naposledy pravil: Never more.