Afrodita

Afrodita Z mořské pěny se zrodila, nevídaná krása povstala. Ale i ona měla začátky dlouhé, kdy se tvarovala, až její křivky byly plné. Postupem času byla krásnější a vyzrálejší, až mi sama duše poskočila radostí. Pouto se pomalu vinulo, až v pevný provaz se utvořilo. Každý z nich jiným světem žije, ale i přesto je něco spojuje. Blesky na obloze hřmí, když se zlobí. Lásku ona dává, mocný dar, ale i zkázu lidem přenechává. Roky pomalu plynou, spolu s časem oba stárnou. Jasná záře z ní vždy se line, pohodou mě tím naplňuje. V modré propasti, do které hledím, únavu a zklamání vidím. Energie, která v ní ale koluje, vše pomalu zahlazuje. Osud si s námi opět hraje, pavučiny překážek lehce plete. Nikdo mu neunikne, ani tato dvojice. Jeden pro druhého tu ale žije, v nesnázích sílu udržuje. Sám bůh blesku by pro ní padl, své moci by se zřekl. Ona pro něj hodně znamená, jakožto ostatní duše, které ve svém srdci uchovává. Ať v nebesích či na zemi, to nejdůležitější u sebe schraňuji. Přátelství nikdy nezanikne, jelikož božskou silou ukováno zůstane.