Anotace: ...vážím si těch dnů, kdy je v duši mám...

Dnes mé slunce na obloze,
dnes rty mé hovoří stroze,
mám já slunce v duši,
tak každý ať dnes slyší,
že slunce duši sluší.

Jak těžké je mít,
jak radostně s ním žít,
kdo slunce v duši má,
ten nikdy neumírá,
přátelství náruč nezavírá.

Však lidé často jsou hluší,
zabíjí slunce v duši
a řežou ústy, činy, očima
a hřejivá duše vystydá
a z člověka je nelida.

Bída svět plný hmoty,
bída neurčité cíle, kóty,
prokleté dny smutku,
prokleté dny zla skutků,
prokletí zklamané duše.

Kvete duší polní kvítí,
slunce zase jí zasvítí,
tak vzácný skromnosti květ,
tak krásný v naději svět,
kouzly zmámený.

Jen ať naději neztrácí,
ať vždy zpět se navrací,
ať kvete duše květy svými,
ať slunce září mezi námi,
slunce, to slunce šťastné duše.

Publikoval(a): Baruet, 17.8.2011