Čekání
Čekání
Jako blázen si připadám,
když myslím na tvé oči.
Do depresí upadám
a svět se se mnou točí.
Z mého hradu už je jen ruina,
mé valy už osud probořil.
Nepomáhá už ani fantazie bujná,
tmavý dým už i jí zamořil.
Jak kdyby ukápl inkoust černý
a zasáhl mě přímo doprostřed srdce.
Kam zmizel ten pocit nádherný,
a proč zmizel tak prudce?
Kdy se mi štěstí vzdálilo,
kdy mi láska řekla sbohem.
Proč mé srdce se tak krutě spálilo
a vše bylo vyjádřeno ve verši strohém?
Mám tě v srdci a mám tě mysli,
nedokážu tě a ani nechci dostat ven.
To nejde vyjádřit slovy ani čísly,
o tom se ti nezdá ani sen.
Je to jako vánek jarní,
je to jako letní červánky.
Jenže když ti ujede parník,
přijdou studené přeháňky.
Mě parník zmizel v dáli
a na plavání nemám sílu.
Pořád myslím na tvé oči, které pláli,
já představoval si tě jako vílu.
Zbývá mi jen čekání,
tak se mi lásko navrať.
Už teď mi to hrůzu nahání,
pomalu dostávám závrať.
Jeden tanec a pár hloupých vět,
pak tvůj pohled smutný.
Dal bych ti celý svět,
udělal ten krok nutný.
To víra mě sem dostala,
cítil jsem pocit prokletý.
Když jsi tam tak stála,
jako kdybys byla částí komety.
Jen na pár chvil jsi prolétla,
a pak zmizela možná navěky.
V mém srdci v tu chvíli láska rozkvetla
a já chtěl cítit tvé doteky.
Co vše ti můžu říci v básni?
Oproti skutečnosti skoro nic.
S tebou nezáleží ani na bázni,
ale nechci o tobě snít, dnes chci víc...
Publikoval(a):
Básník Kafka, 2.8.2011