Děkuji Vám bytosti!
Děkuji Vám bytosti!
Anotace: Něco jsem Vám potřebovala říct, třeba to jak moc si Vás a Tebe Martine vážím!
Cítím jak pohladila mne múza po těle,
tak jemně a něžně, zamyšlením uchvátila mne ta má vráska,
v tu chvilku, právě ta na mém čele,
ještě nejsem ve věku, abych se v zrcadle s ní potkávala den co den,
a posedlost péčí o sebe, to mi výslednost mé práce v odrazu vybarvila můj sen,
a není to o kráse takové, že bych měla být sebou posedlá,
a neuměla stárnout a uměle si pomáhala, ne, to díky přírodě budu navěky statečná,
napadla mě otázka: co tím básní chtěl říct?
třeba to, že mít ruce a přírodu do nich brát, to chci svému odrazu den co den
v zrcadle co vidím dávat a dát a dávat a dáááát,
a vlasům třeba olejem panenským lesk a sílu navracet, to nejlepší si mohu sama dát,
nejsem člověk co v tomto směru ztrácí odpovědnost a pravidelnost,
sama k sobě vždy a navždy budu volit tu jedinou pro mne nejbližší spravedlnost,
jen musím k tomu dodat, když vybarvím svůj odraz chemií, ústa, řasy, víčka nebo ozdravím si líce,
má kůže ale zůstane dýchat, stačí že už zbarvené od kouře mám své plíce,
zas až tolik barevná být nechci a děkuji rukám svým a sama sobě, pointu si brát díky svému vědomí nikdy nemusím,
může se někomu zdát že sebevědomí a sebeláska ze mne až nezdravě tryská,
třeba i toleranci a uznání, možná i pokoru neb úctu tímto v někom v davu ztratím,
ale i tak, i když si daruji v odrazu pohled na sebe líbezný, ani sebeláska neuzdraví mou duši, které se po Tvé tak moc stýská!
za to si sebe tak moc vážit chci a musím,
že, všechen ten stesk, smutek, bolest a žal v sobě dusit už nedokáži, věřte mi básníci, lhát si už nemusím,
a tak jak si vážím umění a jedinečnosti,
větší důkaz než vám to slovy zbásnit neumím, pro mne nejste proklatí nebo zbyteční, jste úchvatné živoucí bytosti,
a já se začlenila kam mne mé srdce né, to je moc málo, ale má duše táhne,
mezi bytosti nadané, umělecky ztvárňující život v etapách, tady a teď to srdce mé přirozeně stárne,
až tak ze všech stran ale přírodou, to zrovna Vám říct musím, neoplývám,
nikotinem, alkoholem co si občas neodepřu,
tím se nikomu, přírodě ani sama sobě nevysmívám,
ani se tím neuklidňuji a nezatmívám vědomí své,
neb před sebou utíkat, já ještě nechci a dlouho nebudu umírat,
ponech si mou duši i to srdce mé, ať navždy je Tvé,
darovala jsem ti ho v jeden den, a dožiji tento i další životy se ctí a na to krásno, na ten zázrak co mne oživil, nikdy nepřestanu vzpomínat!!!
Jak bych mohla, proč bych to dělala?
láska co pozdvihla mé vědomí a vyvyšuje mou mysl, mění ji a utváří skutečnost,
já samu sebe poznávám, ne jen Tebe ale i sebe zároveň jsem potkala,
ta nekonečnost ve mě, rozsah mé lásky, zrodila se ve mě pravda, sama sobě jsem darovala výjimečnost,
AAAAch, jak slastně a lehce se mi navrací lehkost výdechu i nádechu,
jak svobodné je žít beze strachu,
ne, tato báseň není ztracená v metaforách, či přikreslená ani dramatická,
ani výsostně nezní, ani není poslední,
má doba není pro mne doopravdy drastická,
jen Vám tu skutečnost v pouhé a prosté pravdě sdělit chci,
tato chvíle opět zdála se mi hluboká, zaznamenána do veršů už končí, byl to zas zážitek pro mne nevšední!
Ve vědomí postoupiti dále,
trávit tak jak sama chci budu své volné chvíle stále!
A pro mě to smysl a pointu má,
kdo mne už trochu pochopil, třeba i Ty, ví že tohle jsem skutečně já!
Já se brzy opět stavím,
tak "vlastně" zatím.....
My co tady spolu jsme,
vy tak moc vzácní pro mne jste!
A Ty Martine můj,
brzy mne opět navštiv a celou mne znovu pomiluj,
a vrať se, budu navždy domov tvůj,
podruhé se do mne znovu zamiluj!
Teď už nebudeš ničeho litovat,
teď už ti nebudu muset nic slibovat,
pochopils to, že já jediná Tě nejvíce dokážu a budu milovat!
Publikoval(a):
Brazzillka, 26.1.2018