Radost smutku
Radost smutku
Já křičel!
Hrozně jsem křičel!
Křičel jsem z plných plic,
už mi nešlo křičet víc.
Chtěl jsem brečet,
chytly mě křeče,
v břiše, ve hrudi,
myslel jsem že nic,
nic už mě neprobudí
A ona se smála,
pouze si se mnou hrála,
s mým srdcem, s mojí hlavou,
jenže ona byla mojí Prahou
Zase jsem křičel a nemoh jsem přestat!
Kdo by mě chtěl takhle hrozivě trestat?
A proč si vybral mě?
Proč ne třeba ona,
která to zlo koná?
Nechci nic,
já chci víc,
všechno mít,
ne jen snít.
Pořád na ní myslim...
Jenom na ní pořád,
chci se u ní ohřát...
Bloudím nocí, temnou černou tmou,
co bych asi měl, nebýt mnou?
Temnější a černější je tahle noc,
nemám toho na sobě moc.
Zimou klepu se nejen,
ale... v dáli svítí bílý jelen!
Jdu blíž,
jdu k němu blíž,
je to laň, jelen ne,
je světlem mého dne...
Ten pocit, ta slast,
jak vyhrát za svou vlast,
vyhrát v srdci našem bitvu,
odhodit z našeho hrdla tu břitvu
Publikoval(a):
mikulash, 11.12.2017