Až sbohem svět nám dá
Až sbohem svět nám dá
Slunce jest černé,
svět se ztrácí,
duše ze zdechliny vykrvácí.
Krvavý jest měsíc,
noc sovám vládne,
až nejméně to budeš čekat,
nebe na nás spadne.
Není to zlo,
zkrátka je to tak.
Takovou změnu pocítí i slepého zrak.
Náhle smutek cítíš,
radost i žal,
odpor i fascinaci,
kdo ti to dal?!
Bum… prásk!
A byl tu svět!
Přeběhly tisíce a stovky let.
Byl to Bůh,
kdož život mu dal,
kde se pán tvorstva – člověk vzal?!
Má býti něčím
či snad má hned se vzdát?!
V těch nesnázích
bude vždy lidstvo stát.
Až dojdeme k nejzazším hranicím,
můžeme dát vale kdejakým tradicím.
Totiž nebe spadne, všechna zeleň zvadne,
budoucnost potomků pomalu chřadne.
Má cenu žít a stojí za to se ptát?!
Má cenu plakat, křičet či se smát?!
Až konec přijde, již bude to jedno – snad.
Však do té doby má cenu se ptát,
užívat si a žít
než naše těla tlející počnou pod zeminou hnít.
Publikoval(a):
Michelle.Morrigan, 30.9.2017