Anotace: Má mysl je vždy s přicházejícím večer tak neklidná, že nikdy nemohu spát až do ranních hodin, kdy teprve utichá a mohu jít na krátkou chvilku spát...

Marně hledajíc odpovědi na dně půlnoční kávy,
zírám do temnoty v samotné podstatě poloprázdného hrnku.
Nechávám se unášet tou pomíjivou vteřinou úderu srdce,
a klidně naslouchám vnitřnímu hlasu mé zlomené duše.

Co kdyby.. Co kdyby..
Ta věčná muka jež surově drásají se mou duší,
bez váhání krutě ryjí díru do mé hlavy a nikdy neutichají.

A tak nechám se obejmou něžně až slzy stékají,
tou smyšlenou dívkou mihotající se v měsíčním světle.
Teplé objetí s pachutí samoty jež neklidní mou mysl,
ale přináší pohled na svět snů za oponou mého bytí.

Co kdyby.. co kdyby..
Natahuji pravou ruku vzhůru k mé touze a snažím se uchytit zřejmě
ta prázdná slova, která se rozlévají mou hlavou s posledním polibkem hořké kávy.

Publikoval(a): Výkřik, 22.12.2016