Ale koně se přece střílejí...
Ale koně se přece střílejí...
V půlnočním tichu
mlčíme slova
co zadrhla se v krku
doteky kreslíš ornamenty
na papyru bělostné kůže
vždycky byla bílá
luštím to nevyřčené poselství
jsem jako rozepsaná kniha
A čtyřruké piáno hraje dál skladbu
za zavřenými dveřmi kdesi na chodbě
hledajíce duši
ztracenou docela
Na stole v láhvi od sektu svítí bílé růže
přestože uvadají
cítím průsvitnou vůni
ach ta čistota
O patro výš pobíhá stádo koní
půjčím si kulomet
co vykukuje za skříní
jedinou co tu máš
a půjdu zazvonit u dveří
ale ty mě zastavuješ
děti se přece nestřílí
děti ne
ale koně se střílejí
Najednou upadl dům do ticha
tak šíleného
že slyšíme jen svůj dech
žiješ?
ani dech neslyšíme
tak jsme vyčerpaní z milování
skoro jsme umřeli
v objetí
svých těl
obětí
svých vášní
Nahoře přeběhla kobylka
už skoro spím
je to jen zdání
Publikoval(a):
vanovaso, 6.2.2015