Anotace: Tohle jsem napsal, když jsem byl v devítce. No popravdě je to smutné, takže čtěte, co mohou přinést hrůzy.

V kaluži při dešti leží muž,
v ruce svírá pušku, v druhé nůž.
Kdo je ten člověk, co tu leží?
Podle zohaveného těla poznám to stěží.

Kulky do jeho těla se vryly.
A málo slz, aby krev jeho smyly.
Smutek teď již nepomůže,
nedostane z mrtvých tohoto muže.

Další vojáci, co tu v krvi leží,
jejich mrtvé duše těla střeží.
Nad bojištěm vznáší se ještě prach.
Rodiče mají o své děti strach.

Netuší však, že již jejich syn leží mrtev
a doufají, že se jim syn vrátí.
Neví, že roste tráva na hromadných hrobech.
Však tuší, že čas se krátí.

Sluneční svit již spatřit se dá,
cestu v prachu si razí.
Prach války již brzo zcela opadá
a člověka na kolena zas jiný boj srazí.

Proč lidská paměť je tak krátká?
Jedna válka skončí, druhá má začít snad?
Člověk nesmí zavřít vrátka
a neměl by na hrůzu války zapomínat.

Člověk by neměl čekat až se rozední.
Kolik bude ještě takto temných dní?
Člověk by měl válce čelit
a lhostejný k ní nebýt.

Publikoval(a): Retr&s, 18.7.2010