O válce

V kaluži při dešti leží muž, v ruce svírá pušku, v druhé nůž. Kdo je ten člověk, co tu leží? Podle zohaveného těla poznám to stěží. Kulky do jeho těla se vryly. A málo slz, aby krev jeho smyly. Smutek teď již nepomůže, nedostane z mrtvých tohoto muže. Další vojáci, co tu v krvi leží, jejich mrtvé duše těla střeží. Nad bojištěm vznáší se ještě prach. Rodiče mají o své děti strach. Netuší však, že již jejich syn leží mrtev a doufají, že se jim syn vrátí. Neví, že roste tráva na hromadných hrobech. Však tuší, že čas se krátí. Sluneční svit již spatřit se dá, cestu v prachu si razí. Prach války již brzo zcela opadá a člověka na kolena zas jiný boj srazí. Proč lidská paměť je tak krátká? Jedna válka skončí, druhá má začít snad? Člověk nesmí zavřít vrátka a neměl by na hrůzu války zapomínat. Člověk by neměl čekat až se rozední. Kolik bude ještě takto temných dní? Člověk by měl válce čelit a lhostejný k ní nebýt.