Ctirad Václav Pospíšil

Jedním ze základních znaků ideologického znetvořování minulosti je zjednodušená černobílost uchopení minulosti.

Já jsem to v sobě nosil dlouho, a bál jsem se to tomu kamarádovi zednářovi říct. Tak mu po telefonu říkám: Hele, Petře, víš, jak já vás vidím? Vy jste Rychlý šípy po čtyřicítce. A on se nenairitoval. On mi řekl: Ano, ano, ano, většina našich bratří k nám přichází po skautské minulosti.

My máme ty jeho Sermones, kritické vydání, tak jsem to poctivě přečetl a na jednu stranu jsem byl zklamán, protože to slovo mi nepřipadalo nijak úchvatné samo o sobě. Ale pak jsem si uvědomil, že síla není v tom slově samotném, ale v tom kdo mluví. (...) On tam měl různé pasáže, něco bylo pro lid, a často tam mívá taky pasáž pro řeholníky a pro klérus. A ta jeho slova jsou tak kritická, že by se za to nemusel stydět Hus ani Luther.

Teologie je totiž pouze jedna a její jednotlivé disciplíny nestojí vedle sebe, nýbrž se nevyhnutelně musejí vzájemně perichoreticky prostupovat, doplňovat, podpírat, aby mohly spolupracovat na díle inteligentního uchopení života ve víře.

Ta proměna postoje k minulosti, to očištění se od ideologickejch jednostranností, to není mediální záležitost. To není právní záležitost. To je záležitost spirituální.

Studenti, co mají zájem ... najdou se. Takhle: Jeden kolega říkal: Jednu třetinu tady nechat, jednu třetinu poslat na dálnici házet písek lopatama, a ty třetí, ty by tu lopatu polámali, tak ty poslat na pracák.

Někdy se sám sebe táži, jak by asi vypadala Praha, kdyby Hus zvítězil nad všemi protivníky a měl moc své radikálně nápravné názory plně prosadit. Kostnický vězeň je sympatický jako oběť, byl by ale stejně sympatický jako ten, kdo má na starosti běh věcí veřejných? Historie sice nezná žádné kdyby, nicméně mou mysl přece jen rozechvívá poněkud mrazivé tušení.

Hus byl moralizátor, což bylo pro dobové kazatele běžné. Ale on měl dle mého názoru do jisté míry inkviziční mentalitu. Kdekomu vyhrožoval hranicí. Mám obavu, že by nastolil "moralizující teror".

Masaryk byl silný v kritice. Nebyl tak silný ve vytváření vlastního systému. Ale v té kritice byl opravdu výborný.

Přečetl jsem taky některý teologický práce a zjistil jsem, ku svému překvapení, že veliký výhrady k prezidentu Masarykovi měli evangelíci. On byl členem církve evangelické, ale jenom čistě formálním. (...) Masaryk říká: Hus je pro nás vzor mravní, to več Hus věřil, nevěříme. Dává tedy najevo, že Ježíšův status Božího Syna nepřijímá. O Trojici má jenom pár marginálních zmínek, tu taky odmítal. A ozval se Jan Karafiát, coby pravověrný křesťan vystoupil, a napsal, že kdo nepřijímá tyhle základní pravdy, ten musí být z evangelické církve vyloučen.

V rámci teologie je nesmírně důležité udržet jednotu víry v neustále se proměňující kulturní situaci.

Církev ustavičně mluvící a píšící riskuje, že nebude schopna naslouchat, a proto se bude stále více odtrhovat od reálného života, a tak hrozí, že papírové církvi bude naslouchat stále méně osob.

Já prostě mám svoje místo a musím hrát na tom místě, kam mě Hospodin, ten Nejvyšší Trenér, postavil.

Národ, který se neučí z vlastních dějin, který nechává ležet ladem velký kulturní odkaz předků, který se není ochoten poučovat z chyb minulosti a dělat za ně pokání, ztrácí z dlouhodobějšího hlediska schopnost kulturního přežití a jeho příslušníci se velmi snadno stanou součástí jiných, silnějších národních tradic.

Co není autenticky lidské, nemůže být autenticky křesťanské.

Křesťan je rafinovaně pokoušen, aby zaměnil svobodu Božích synů a dcer za falešné zbožštěné superslušňáctví, nekuřáctví a abstinentismus. Bible ale na mnoha místech ukazuje Hospodinovu zálibu v podnikavých a přiměřeně mazaných osobách.

Nový zákon je svědectvím o zkušenosti nového života ve společenství lásky Boha Otce, Syna a Ducha svatého.

Exegeze biblických textů není rozumování o nerozumném.

Do tajemství Písma můžeme vstupovat správně jen za předpokladu, že jsme prostoupeni a vedeni týmž Duchem, v němž bylo to vše sepsáno.

Neomylnost Písma svatého stojí a padá s inspirací, která je v režii Ducha svatého.

Ježíš má opravdu co říci pouze těm, kdo celým srdcem hledají Boha, ostatní Ježíšovu poselství jen těžko porozumějí.

Prostá logika říká, že existence jednoosobového Boha je holý protimluv. Každé Já nevyhnutelně předpokládá Ty, bez něhož by ono samo nedávalo smysl. Člověk Ježíš je absolutně dokonalým lidským sebevyjádřením věčného Ty, k němuž se vztahuje nebeský Otec.

Náš Pán nejprve po více než třicet let přijímal naše lidství, jazyk, kulturu, náboženství svého lidu a teprve na tomto základě vystoupil s nárokem, aby byl se svým poselstvím přijat.

Lidé dříve narození zažili ještě ideologické obrazy Husa, kdy byl používán jako kladivo na katolíky. Tito lidé potom nemají problém ani tolik s historickým Husem jako s tímto "druhým Husem", tedy s ideologickými nánosy.

Hus napsal: Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš. A já ve tři hodiny, když jsem nemohl spát, tak jsem začal křičet: Huse, Huse, nedáš mi spát v kuse.

Lze říci, že usilovná snaha o udržení vlastního vztahu k Bohu, která se projevuje v celém životě a díle prezidenta osvoboditele, úzce souvisela s úpornou touhou udržet si odvahu k existenci na základě smysluplnosti světa a vlastního života.

Je evidentní, že jako pokřtění, zasvěcení, jáhni, presbyteři, biskupové neseme na svých bedrech přetěžké břemeno Boží důstojnosti. Jakmile však jeho podobu v sobě pokřivujeme, zejména sebestředností, klerikálním kariérismem a pachtěním se za vlastní mediální proslulostí, předkládáme lidem nikoli podobu Boha živého, nýbrž jeho karikaturu.

Dělat řemeslo teologa v Čechách je z lidského hlediska zoufalá záležitost. Na univerzitě jsi za posledního šaška, ve společnosti taky a církev jako instituce o tvoji práci nestojí. Na druhou stranu je to krásný, protože zkušenost s Bohem je fascinující.

Nositelem neomylnosti ve výkladu zjevení je církev jako celek. Papež a biskupové jsou pouze kvalifikovanými svědky víry Božího lidu jako celku, nikoli majiteli ortodoxie, kteří si mohou s našimi mozky dělat, co se jim zlíbí.

Humor lze definovat jako určitou hudbu lidské mysli, protože podobně jako muzika určitým způsobem rozehřívá naše emoce.

Já si myslím, že Hospodin se se mnou dobře baví, já jsem jeho dvorní šašek. A to bych si přál na věčnosti, být obveselovač Hospodinův, šašek Boží.

Jako malého ministranta mne můj milovaný pan farář Komorous učil, že lež je hříšná, když tím někoho poškozuji. V osmi letech jsem se ihned zeptal, jestli mohu ubližovat druhým také pravdivou výpovědí. Pater Liboslav se usmál a řekl: "Na to zanedlouho přijdeš sám, mozek ti funguje dobře." Měl jako vždycky pravdu. Dnes už vím, že v mém životě sehrál roli sice nenápadného, ale rozhodně pravého proroka.

Ideál obstojí před obviněním, že je ideologií, jedině tehdy, bude‑li v jeho štítu na prvním místě étos pravdy. Autentický ideál se prokazuje ovocem (srov. Mt 7,15-20), které poskytuje.

Není tajemstvím, že Středoevropan napíše padesát, Ital sto a nositel španělské kultury sto padesát i více stran, přičemž všichni vyjádří zhruba totéž.

Tam, kde je plnost sebedarování, nemá smysl uvažovat o nějakém nedostatku dobra, tedy hříchu.

Bude-li z našeho jednání a promlouvání vyzařovat nepřejícnost, nespravedlnost, nepravdivost, pak naše posluhování určitému momentálnímu rádoby velmi humanitárně vznešenému politickému cíli nebude nic jiného než určitá forma modloslužby. Už nebudeme vystupovat jako synové Boha, jenž je láskou, ale spíše jako poskokové nějakého rafinovaně ideologického bůžka, který z nás tak snadno učiní otroky zášti, hněvu, nízkosti a někdy i nenávisti.

Cílem křesťana není stát se podobným nejvyššímu andělskému duchu, ale opravdu nebeskému Otci, a to prostřednictvím jeho polidštěného věčného Syna. I díky tomu se tak zároveň stává více člověkem a sám sebou.

Je evidentní, že výpověď o Ježíši Kristu je nevyhnutelně zároveň výpovědí o jejím autorovi. Nový zákon je měřítkem naší víry jako celek, jako souhrn těchto pohledů na nevýslovné tajemství. Jsme tak chráněni před záměnou živoucího tajemství Vtěleného za jedno zpracování, jeden pohled, jednu christologii.

Nauka obsažená v Písmu svatém není nic jiného, než reflektovaná zkušenost s Duchem Božím.

Jde-li o Ježíše Krista, jde o všechno.

Pakliže by Ježíš z Nazareta byl pouhým tvorem, byť nejvyšším stvořeným duchem, ztratili bychom jako křesťané přímé spojení s Nejvyšším.

Stejně, jako nelze čistě historicky prokázat Ježíšovu božskou osobní identitu, tak to zároveň není možné striktně historicky vyvrátit. Víra není pouze vědění, nýbrž rozhodnutí, a to se buď dělá, nebo nekoná.

Jan Hus nemůže být považován za hlavní příčinu následujících tragických válek, protože k tomuto vyústění by zřejmě došlo tak jak tak. Hlavní vinu nesou ti, kdo se dopouštěli krutých nespravedlností jak coby světští, tak církevní mocipáni. Betlémský kazatel nebyl ani původcem českého reformního hnutí. Nikoli Hus zformoval tento myšlenkový proud, ale hnutí si zformovalo Husa.

Kdyby (Jan Hus) vyhrál, tak o něm dnes nejspíš budeme mluvit jako o středověkém fanatikovi, který by nám nebyl sympatický. Myslím, že měl vlastně obrovské štěstí - před tváří dějin a zřejmě i před tváří Boží.

Zktrátka a dobře, duchovní vyhlížející jako katolický Limonádový Joe je nedůvěryhodný a směšný, protože jeho bohem je něco jiného, nežli Trojjediný dárce svobody a tvořivosti. Dokážeme-li být svobodní sami od sebe, pak i naše lidské slabosti mohou být úsměvnými odkazy na jediného Dokonalého.

V teologii vždycky jde o život. O život věčný.

Jasně se ukazuje, že spiritualita bez zdravé teologie je slepá a velmi nebezpečná. Dlužno podotknout, že teologie bez spirituality je zase mrtvá.

Problematika poměru teologie k ostatním vědám je bezesporu klíčovým tématem, na němž stojí nejenom vědeckost teologie, ale také její současná i budoucí působnost v univerzitní sféře.

V teologii se pravd víry nezmocňujeme, nýbrž necháváme se jimi uchvátit, necháváme se jimi proměňovat do podoby našeho Pána.

Katolická církev není totalitní monolit, kde by věřící musel nad vším povinně jásat.

Práce s magisteriálními texty vůbec není jednoduchá. To, když z Říma něco vypadne, tak to neznamená, že jsme vymytý mozky.

Kritérium kvalitního humoru je, že před námi otevírá prostor svobody od nesmyslu, od zdánlivé bezvýchodnosti životní situace, konečně a hlavně svobody od nás samotných.

Nejen mně se zdá, že v církevním skleníku bývá někdy až nesnesitelné dusno mimo jiné také proto, že v něm absentuje smysl pro humor a zejména pro sebeironii, jež je velkodušným projevem svobody od sebe samotného.

Já, když jsem šel k oltáři, poprvé ... tak si mě vzal tatínek stranou, a těsně předtím, měl jsem to tajně, v noci o půl dvanáctý, aby to nikdo neviděl, ve venkovským kostele, a tak mi táta dával takový rady do života. A tu jednu, tu já tady nemůžu říct, protože on to řekl tak jadrně, lidově, že ... Mi řekl, že když nejde o život, tak mi pak lidově řekl, o co jde. Já si uvědomuju, že v té systematické teologii o život vždycky jde. A to jak ten časnej, tak ten věčnej.

Hlavní moje poslání je vykládat studentům o Bohu.

Na prvním místě jsem člověk. Pak jsem křesťan, pak jsem katolík a pak všechno ostatní.

Na otázku, jak dlouho píšu nějakou knihu, obvykle odpovídám, že celý předchozí život, protože do výsledného tvaru se promítá mnohé z toho, co jsem prožil, přečetl, promyslel.

Možná bych se vrátil do minulosti a připomněl mé osobní "světce" paní Horákovou, generála Píku, kněze Toufara a Štemberku. Fascinují mne také Gabčík a Kubiš, kteří dali život za druhé.

Pavel říká, že ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil svým věrným. Mám ale jistotu, že ani ve smrti mne nenechá na holičkách. Můj Bůh má jednu slabinu, je hodně ješitný, a proto nesnese, aby byl někdo velkorysejší než on. Vím, že ospravedlňuje, že je odpuštění samo, zatímco ten rohatý je žalobce.

K hlubšímu porozumění se člověk nedopracovává pouze v knihovnách, neboť k tomu nejúchvatnějšímu je třeba se protrpět.

Grafomanie je, řekněme, pracovní defekt teologů a historiků.

My o samostatnost bojujeme pořád. A tady vidím velkej problém. Ta mladá generace, tý to nic neříká. Střední školy jsou zoufalý, na fakultách, je jedno na kterejch, třeba na husitskej: Já když se jich zeptám na cokoliv elementárního z historie, tak oni nevědí nic. Nemají přehled. Ale nejhorší je to, že ty vysokoškolský studenty to nezajímá. Já říkám, že kdybych měl přísavky, tak z toho lezu po stropě.

Vyžadují-li to okolnosti, je třeba také umět o našem Mistrovi výmluvně mlčet.

Právě transcendence Slova vůči stvořenému světu i vůči vlastnímu historickému lidství spolu s bezbřehou otevřeností tohoto lidství vůči mystériu vlastní osobní totožnosti a vlastního historického poslání jakožto paradigma svobody sdílené Bohem člověku je posledním základem toho, že Ježíš z Nazareta představuje dokonalého Osvoboditele - Vykupitele - Spasitele - Zbožštitele svých učedníků a potenciálně každého člověka.

Ten názor o církvi predestinovaných: Hus v tom nebyl úplně osamocený v té době. Na univerzitní půdě se tohle zvlášť v souvislosti s tou děsivou krizí církevní instituce objevovalo. Čili já, když ho posuzuji, musím vnímat všechny tyhle souvislosti. Ve vytrženosti těch souvislostí by to nebylo úplně přijatelné.

Nemůžete napsat knížku o Husovi. Některým lidem uděláte radost, ale ještě většímu počtu lidí šlápnete na píseček, nebo je naštvete.

Mluvit o tom, jestli Masarykovým otcem byl Franz Josef asi nemá smysl, že jo. To je prostě bulvární historie, manipulativní. Za to, kdo je váš otec nemůžete. Na tom významu tý osobnosti a na tom díle to nic nemění, a já se tím odmítám zabývat.