VĚNOVÁNO ŠPATNÉMU BÁSNÍKU, PANÍ V MODRÉM

Nesmíš být, cítit se zasažena mlčením ani slovy. Ať chvála, ať hana, jen srdce tvé ti poví, kde kouzelná je krajina, a kde jsou její vrátka, kde kriteria platí jiná, kde každá kritika je krátká, kam nikdo nemůže, přístup nemá, kde i ty zůstaneš jak ryba němá, protože v této krajině je tvá božská jiskra, ze které neomylně jiná chvála tryská. Pak zůstaneš immuní k lidským soudům, a nic tě nezraní, bolest nezpůsobí. Vydána nejsi rozhodnutí bloudů, co dne a zítra jinde svou robotu robí. Jedině ta tvá božská jiskra, velvyslanec Boží smí soudit tě, vydat počet ze tvých dní, a tu nenajdeš ve světě, v nějakém lidském zboží, tam stopy lidí nevedou a jen tobě se rozední. Ulicí půjdeš s tvou pochodní hořící, a svět kolem tebe mrtvý, jen ty nevýslovně živá, nikdo ji zhasit nemůže, vždyť plamen věčný mívá. Na světě nikoho nebudeš se prosit, protože v srdci svém vzácný květ budeš nosit, a bude ti putna, kdo ohněm se zadusí. Ohledy nesmíš brát na kance, na husy, nebudeš házet perly těm příslovečným sviním. ¨Co chrochtat možná budou :"Já ze všech tvých básní tě viním !" Vinili kdysi jiné, básníky prokleté zvali k soudu. Kde jsou dnes ta jména uslintaných bloudů ? Jen jména těch básníků svět v paměti si chová, a neříká už dnes : " Já také dílo jeho špiním !"