Boží (božský) surrealismus

Namaluju rudou třešeň i s peckou ji zblajznu, překročím svůj vlastní stín modrý z nebe čmajznu. Zmařit boží úmysl troufale si lajznu, posvěceným krucifixem ďábla s chutí majznu. s kořenama vyrvu jabloň trhám její plody, jsou plné hořkosti poznání a zloby. Sněhobílý dehet pod nohami křoupe, jako škrabka brambory - v páteři mi loupe. Stejně jako David Koller - železniční pražce, netřeba mi náklaďáku odnesu je v tašce. Úkryt mi poskytne voskovej kryt, v jehož pevném sevření najdu betonovej klid. Nasadím si masku svého alter-ega, zapadne to do sebe jako dílky lega. Floutkovsky se opírám o nebeskou klenbu, víru v Boha nepopírám Krista z kříže servu. Z Bible čiší bu-bu-bu z každé stránky prýští vina, čím jsme si to zasloužily žes nám vydal svého syna? Sireálno nereálno představy a halušky, nechej si svou hloupou jabloň já si zajdu na hrušky. Bože tys nám dal - a pořád nám dáváš, sotva život daruješ hned ho nakopáváš.