Když si sednu,
abych vymýšlela básně,
vždy mě nenapadá nic,
když venku je tak krásně,
když je tam hic.
Chtěla bych tam jít,
ale musím dokončit báseň.
Jak já bych tam chtěla být...
A když ji mám dokončenou,
tak běžím ven,
Stala jsem se promočenou,
ne, není to sen.
Stále se divím,
kde jsem tu moji báseň nechala
a najednou civím…
Za mámou jsem spěchala,
zeptat se jí, kde je moje báseň.
A když mi řekla kam jsem ji dala,
Hrozná věc se stala.
Z básně, je najednou kus žvance,
Musím teda poděkovat mamce!!!
A teď znova skládám,
A příště, si dám pozor, kam ji dávám…
No konečně je z toho cítit ta nevinnost dítěte,no proto,už sem se lekl,že seš dospělá.
:D to to trvalo :D
je z toho cítit nevinnost a velký talent..:0) Drž se a piš, co se do nás vejde :0)
:-)
Na můj vkus se tam až moc opakuje slovo báseň. A to i přesto, že ho mam opravdu rád ;-)
nojono :-)