Na hrob co nežijí...

Déšť unaveně kapky své spouští jsou to nadějí slzy Jak karavany na poušti kde na smrt je příliš brzy Nechápu dlouhé cesty jen se do vět zaplétám A bloudím městy To věčně umírám A znovu snad postý Si boty zouvám Pod těmi mosty jen tak se rouhám Sečtu své plány Oči rukou zacloním,a vím Že zaplaším Vrány Jsem jejich dávný stín Obejmu nebe,políbím zem Slova možná propiji Soumrak dá se jen Dát na hrob,co nežijí.