Prosím tě vypadni
nebe či peklo
pořád jsi proklatě krásná
miluji tvé rty i polibky
neodolatelně černý jed
v ústech však hořká samota
rozkuchej mě
křehká chvíle tonoucího
odrazíš obraz o životní síle
směřuji ke svému cíli
čiré průhledné šílenství
dojímáš samotou prázdné sklenice
Jsi má milenka
jež přichází s iluzí
tak neodolatelně horká!
to peklo, kterým jsi je jediný lék...
když na tebe pomyslím je jedna ráno...
Ty toho asi fakt moc nenaspíš...hm, taky mívám někdy obdobné stavy.
Zajímavá báseň, pěkné obraty...bod.
V textu se dá vidět spousta věcí, ale stejně tam jsou stopy kávy :-D Ale uznávám, že se mi tenhle učesanější styl textu líbí víc.
A to nechci aby vyznělo sebestředně, protože jsem Tě k tomu vlastně skoro přinutil. Ale protože je to takhle hezký a lépe se to vnímá, jako poezie.
Jsem rada, ze se postaveni textu libi.. prece jen se do toho teprve dostavam a kazda kritika je pro me dulezita a beru si z ni cos :) dekuji za komentar