Brána

S praskotem zavřela se obloha, příroda svlečená do naha nestihla se obléct. A už noha lidská po ní šlape a znásilňuje. Zavřela se brána. V mávání slov klíč do jámy lvové padá. Jen oheň, záře nebeská naději dává, že z popela křídla Fénixe znovu zplodí bezvýznamné, člověka. Kameny a skály v modlitebnách, prach a zdání ve stínu suchých trav. Že znovu stvoří slovo, opředené, zahalené. Jež nedává smysl v hluku smyslných vábniček, krustou obalených hloupostí. Řvoucí hlas, nade vši pochybnost ztratil nit tichem upředenou. Brána je zavřená.