Jsem bytostí, procházející květnovým rájem,
která neztratí nikdy o přírodu zájem.
Srdce mé touží znát více a více, rozkvetlé louky, lesy, západy slunce.
Procházím pěšinou vedoucí z lesa,
nad krásou okolní srdce mé plesá...
Potom, jak z pohádky vytržené,
obcházím jezírko rozvlněné.
Pak spatřím louku zalitou sluncem, radost z té krásy tu vyjádřím tancem.
Běžím tak krajinou, potkávám jinou,
míjím tak krajinu za krajinou...
Vidím tu květy obsypané stromy,
ne žádné ulice poseté domy.
Cítím zde jakési poblouznění,
jenž ve městech nebývá k nalezení.
Važme si proto té přírody naší,
vždyť nic nám tu nemůže býti už dražší.
Přír(óda)
Publikoval(a) Kristii Hrdli dne 6. května 2015
Anotace: Tahle básnička vznikla během mého běhu přírodou...:-) Má vyjadřovat nezaměnitelný pocit štěstí, který prožívám, když běžím krajinou...
Jako prvotina to není špatné. Ano příroda ve své podstatě je okouzlující. Chce to tam vložit více poetiky a ne jen popisovat stav jak jej vidíš.