NAŘČENÍ ZPOLA VYŘČENÉ

v obroské vyschlé poušti kde neexistuje stín sedá si slunce vysoko bohužel míň a míň zakrátko vnoří se do nikam zhasne a nastane klid jako již dříve tolikrát nastává měsíční svit barvy se nemění ponurost žije měsíc jak bez barvy v tichu se skryje nekonečnou pouští směrem nahoru pod skupinou starých topolů v oáze stojí dům a před ním vychrtlá postava mrtvého muže tam kde réva popíná stromy na kterých šťavnaté plody okusují drobní ptáci a všude je spousta vody jeden z těch malých tvorů umírá touhou nežít mrtvý muž vymetá písek který se dostal dovnitř dveřmi ,,žít je přeci krásný - věř mi'' nařčení zpola vyřčené vypouklé, vlhké, nicotné nic přemýšlí o symbolické moci bezmezného písku podobně jako sníh - svou jednotvárností překrývá různorodost světa a mnohost pohyblivých písků nekonečných jako pí kuje mezi řádky písek mezi zuby a sklovinu a vteřiny se ztrácejí v prázdnu chcípají v mrtvém porcelánu utekl pozdě v nepravý čas nepravým směrem zlomil si vaz ,,Mám pocit, že má duše je opět prázdná vlastně nejsem schopný cítit vůbec nic Bolest je v půli, kde je cesta (bolest je má cesta) Podzim, co listí mého stromu trhá vítr co mne oholí a nezanechá krom kmene a větví nic Leč torzo mé, je skutečně tím čím jsem já,,