Smrt stromu je zármutkem celého lesa

Stromy pro člověka stávají se zbytečností, bez rozmyslu, bez citu je kácí. Srdce člověka se ani nezachvěje, nad písní, kterou ptáček pěje. Píseň zpívanou upřímnou bolestí, nad stromem, jež je v objetí smrti. Lesem pak rozezní se truchlivé melodie lesa srdce. Stromy pláčou nad bratrem svým. Padl, avšak mohl být ještě živ. I strom má právo žít, i on má na zemi své místo. Bůh mu dal poslání ochráncem být, ale umřít musel přesto. Když člověk šel okolo, člověk, který ten strom zasadil, padl k němu na koleno, a proud horkých slz po tváři mu proudil. V objetí se stromem splynul a zůstal dál, jako by nikdy neumřel a ještě tu stál. Zůstaly mu na něj vzpomínky pouhé, na strom, který miloval, který se stal jeho druhem. Prázdno naplnilo stromům duše, tak život to do paměti lesa píše!