Pojďme si zazpívat

Pojďme si zazpívat Když ráno vstanu ze svýho stanu, začnu ptát se, zda jsem v lásce. Pakliže odpovím si, že jsem sama, a že samota mě vlastně nevysává, zapnu si gramofon a z plných plic si zazpívám a budu velmi šťastná, povznesena do vzduchoprázdna. Když venku prší a déšť neodchází, deštník nechám doma a celá zmoklá půjdu městem, kde lidi zapomněli, že život není o beznaději a chtějí mě urazit, porazit a vaz mi srazit. Já si zazpívám a budu velmi šťastná, povznesena do vzduchoprázdna. Když hvězdy nad hlavou, padám únavou přitom nechce se mi spát, musím chvíli stát. Tvář mám svou jednu, a ta mi stačí, lidi se mračí, tak snad je těší, že nejsem jak oni - tou nejlepší. Radši si zazpívám a budu velmi šťastná, povznesena do vzduchoprázdna. Když bahnem hází myši na žáby, směji se a prstem ťukám do hlavy, proč měříme se, pak hloupě bojíme se, co řekl kdo o nás a v tichosti ne, kéž jedině nahlas dáme pravdivý hlas. Já si zazpívám a budu velmi šťastná, povznesena do vzduchoprázdna. Když Vánoce jdou, lidi přijdou, by mohli říci, že mají rádi, poněvadž dobrý mrav je kamarádit a moc se nelišit a lajnu nerušit, za peníze se koupit a city neřešit, a tak si zazpívám a budu velmi šťastná, povznesena do vzduchoprázdna. Když nemohu už a valím bulvy, klidně jdu dál, ať třeba sní mě supi, protože život můj je tuze krásný, neboť v srdci není holý a prázdný, láska žije v tom, kdo nebojí se a zpívá, a proto si zazpívám a budu velmi šťastná, povznesena do vzduchoprázdna. Když nevěříte, to je mi líto, ale jednou vyjde i boží síto a lidi pak mohou litovat, že nedokázali, jaké štěstí je milovat, svět si malovat, smát se a nezapomenout z plných plic si zazpívat a zkusit být šťastný, být povznesen, sáhnout k nebi. Když kdosi vsází, v jaký jsem fázi, mě v zádech mrazí a v anabázi vrátím se zpět, již nebude nás pět, třebaže na duši churavím, opět se postavím, vyskočím vzhůru a pak si zazpívám a budu velmi šťastná, povznesena do vzduchoprázdna...