Anotace: Okno dokořán, macešky těžce dýchají po těch letních vedrech, vzduch je nasycen vlhkostí po bouřce. Sedím si v kuchyni u svého nového stroje a užívám si poklid rána s kávičkou.

Anděle můj!
Zůstaň, jen zůstaň se mnou, Anděle můj, co mne strážíš! Zůstaň dál ve všech mých snech a buď se mnou uprostřed světa, v němž mne lásce učíš a pomáháš mi jít. Tolikrát poznala jsem tě ve svých bližních, jak skrze dobré duše na mne dohlížíš a vedeš mne k věčnému cíli, jenž jednou zcela uchopím a do tvých dlaní konečně se položím. Tak zatím ruku v ruce s láskou pod tvou ochranou brodím se řekou života a doufám, že mne nikdy neopustíš a setkáme se spolu na konci mého života.
Mé srdce vždycky zahoří, když moje duše s tebou hovoří a ať už mluvím s kýmkoli, ty vždycky žehnáš láskou svou každičký můj krok a já se učím hodnou být a láskyplnou jako ty.
Jen pozvednout svou mysl výš a od povrchnosti se odpoutat, svou duší všechno nést a pro duše se nadchnout v lidech a setkávat se v lásce se všemi, být světlem Božím na zemi.
Pak pojednou se srdce mé jak ptáče nad vším pozvedne a letí blíž tomu, co se nedá uchopit, ale zmocňuje se těch, co prošli skrze mne do objetí lásky bezedné.
Setkání, obraz milosti
Setkání mnohá jsou tajemstvím, tys přišel ke mně tolikrát, abychom spolu v platonickém objetí se stali jednou bytostí, má duše už tě mnohokrát poznala celá rozrušená a tolikrát se také spletla a tvoji přítomnost v různých osobách, skrze které setkával ses se mnou, jsem si spletla a zamilovala se do těl pozemských bytostí, jenž pouze schránkou jsou vždy pozemskou, abychom vědomě zde žili se svým utrpením, bolestmi a cíli a do Nebe se osvědčili, nebo zklamali.
Dnes omlouvám se za svou lásku, kterou jsem vysílala k duším, skrze které těšil jsi mne láskou svou, tou, která všeho se vždy zmocňuje a pouze platonicky přelévá se skrze Věčné milosti.
Je touha v nás dotknout se hvězd a sama sebe překonat, to duše, obraz Jsoucna odráží vše v nás.
A voda, která celým tělem v krvi proudí a všechno v těle obmývá, je obraz toho, že naše duše také žije jen skrze Lásku, co se platonicky shůry přelévá.
Nikdo však, kdo se prostředníkem naší lásky stal, nemůže nikdy zapomenout na dotek, tu jiskru, skrze kterou v nás oheň touhy živé hořel a skrze který také Ježíš z mrtvých vstal, neboť o čem on mluvil vlastně, o smrti, která je k životu věčnému bránou, tedy vzkříšením k životu, jenž nelze myslí uchopit, ale jen skrze jiskru Lásky všeobjímající přijmout a v nevědomí zcela uchopit. Sen, který přenáší do blaženosti jistoty a bezpečí, za tím se žene duše každičká, co v lásce zhmotňuje se skrze mysl bližních a přebývá v duších a poznává, že pramen života je zcela nehmotný a projevem je čisté Milosti.
Jsou totiž různé bytosti, ti kteří Lásku přijímají a jí se zcela sytí a kteří kráčí k moudrosti, a pak jsou druzí, kteří nechtějí žít z prostoty svých srdcí a jinými se zdroji sytí a odmítají přijmout Pravdu skrze jiskru a zavírají dveře před tou Láskou, která každé srdce vyslyší a naplní je po okraj.
Jsem prostředníkem také pouhým a skrze mne se Láska zhmotňuje, neboť jsem zcela ponořena celým srdcem, celou myslí a celou svojí silou do Boží milosti. Toužím létat a objímat vše skryté v přírodě i v lidech a být holubicí, co snítku nese a vidí naději v duze, co se klene nad vším živým na zemi v podobě světla, jež nás oživuje a naplňuje vděčností.

Publikoval(a): Marie Bernadeta, 1.7.2024