Hořící keř Marie Bernadeta
Hořící keř Marie Bernadeta
Anotace: Nad hořícím keřem nestoupal dým, to jenom slunce zář rozlila se v jeho listoví.
Hořící keř
Marie Bernadeta
Sbírka lyrických polemik o životě
2023 -
Hořící keř
Nad hořícím keřem nestoupal dým, to jenom slunce zář rozlila se v jeho listoví.
Mého srdce zmocnila se láska všeobjímající, nebeská, ta, která hladí celou moji duši, v níž žiji a všechno znám, neboť vnitřní hlas je svědomím v nás a v uších mých mi stále zní ta věta z křížů po cestách, v níž se Ježíš snažil lidem povědět, že podstatou našeho člověčího bytí je cesta na věčnost. Na Zemi jsme každý pouhý host a živi jsme jen v duši. Stav vědomí se v každém liší, však právě naše vědomí, že jsme, nás činí lidmi na lásce závislými. Vždyť v dlani boží leží život člověka jak list papíru, jenž do knihy se v nebi navléká. Jak na zem přicházíme a do těla se ponoříme, nikdo neví jak, tak nazpět odcházíme, když přijde na to čas. Jen Láska provází nás po všechen čas.
Já znám ten dotyk dlaně, která duši hladí. Čerpám všechnu energii tam v hořícím keři a znovu piji vodu čistou z dlaní, do kterých tryská voda z pramene, co znovu do Nebe mne dovede. I kdyby kolem mne už byla jenom lež, já pravdu znám, neboť ta je skryta v duši, co čerpá sílu z pramene a vidí teprve, když zrak se v keři hořícím navždy rozplyne. Znovu v mysli pluje ta věta o nebeském království, jež pokojem je, odpuštěním v dotecích duševních nás hladí a do života navrací a nadějí všem živým je, že všechno marnost je a pomine. Jsme kolébáni boží rukou a vedeni jsme strážcem svým, jenž v nebi žije a ve snu často přichází.
Růžový keř září do dálky, poslední žlutá růže dává sbohem létu, jež květy oživuje a slunce stále přeměňuje tmu na světlo, jež v rytmu dne a noci i vědomí nás bdících na spící obrací. Tak všechno trvá pouhý okamžik, jsme ve vesmíru nekonečném jen pouhou vibrací, co opisuje čáru nad planetou zemí a do nebe se navrací, aby se znovu rozezněla písní Lásky, která chtěla proměnit nás na ty, co žijí jako andělé, co milují a svoji věčnou touhu naleznou v tom, co činí v nebi nade mnou. Nač jsou nám všechny země poklady, když nespatříme pravdu sami v sobě, že duše těch, co odešli, k nám shůry snášejí své prosby, abychom dbali pravdy v srdci a lásku sami v sobě nalezli.
Jsme těmi, kteří přišli v tělech pozemských po svých předcích na zemi, jsme posledními, kteří smějí být těmi, co usednou v nebi k večeři, až na zemi se život celý uzavře a navždycky se našim lidským očím zešeří, pak teprve staneme se vidoucími nad keři hořícími láskou těch, co provází nás do chvíle, než nám dojde dech a s nimi se posadíme ke stolu, abychom ochutnali plody vlastních životů.
-1-
Zasněné ráno
Zasněné ráno plyne svou přítomností a my se probouzíme do nového dne, jenž se právě pro nás otevřel a nabízí čas žít vědomě svůj prostý život na zemi.
Snad je to vůně kávy, nebo chuť vloček s jogurtem, co ujídám z misky, snad je to nostalgie podzimu, co naplno již plyne. Nechávám se tiše časem unášet na hřbetu divokého Pegase.
Tolikrát se to v našem žití opakuje, otevřeme oči a nutíme se vstát, sen skončil a my se na nohy postavíme a činíme, co každé ráno, někdy jsme doma a jindy spěcháme jít za tím, co musíme či chceme udělat…
Čas plyne a my z něj notně ukrajujeme jak z dortu a sytíme se vším na cestě svojí ke zmaru. Kolikrát se s ránem ještě probudíme a kolikrát ještě ulehneme, než navždy zavřeme své oči v zapomnění a uchopíme věčný sen, v němž nic bolestného už víc není, a my opustíme tuto zem?
Kdo chtěl by rána počítat a proč se vlastně přesností tou užírat, když v plynutí a v periodě točících se těles vesmírných se všechno na cestě té opakuje, tak jako srdce naše bije v rytmu života, tak v každé chvíli něco počíná se a zároveň i končí. Ten rytmus duši uklidňuje, že vše má stálý řád, však na cestě nás posunuje blíž, až k nebi snad.
-2-
Plynutí v kometách
Ve věčném pohybu je tanec hvězd a já nechávám se rytmem vesmíru teď nést a na své cestě vesmírem jsem kometou, co po ní prach zametou.
Mé světlo prudce ozáří a svítí lidem do tváří, tu uleknou se snad a pak mne chtějí nazpět hnát, pryč s tebou zářivá, nač tolik světla, oslepuje, nezahřívá! Tak letím tiše dál a tam, kde kdysi pro mne oheň vzplál, je všechno na popel… Mé světlo vyhasíná a není v něm už síla, tak vesmírem si letím bez cíle, jsem peřím, jsem kapkou potu na týle.
Už nechci bloudit vesmírem, už nechci jiné světy, chci být hvězdou jedinou a na místě už spočinout, už nechci plout, však věčný pohyb těles vesmírných je zákonem i hnutí mých.
Až jako kámen spálený padnu na zemi, je to jen střípek mého vzplanutí a nyní už mne v touze tento střípek nenutí volat marně tichým hlasem nekonečným vesmírem a pak se nechat oklamávat jiskrou vlastní, už ve mně střípku prohořený zhasni a nech mne letět dál, jinam, než oheň pro kousek jiskry zbloudilé tu vzplál.
-3-
Prastará touha
Prastará touha v člověku je již od věků vždy táž, žít milovat a dýchat. Však něco opačného nás nutí okusit svých plodů ze svobodných svých hnutí a právě pocit moci nad vším žitím je projevem odmítnutí života, jenž veskrze je Láskou čistou prohořenou skrze duši, co podstatou je člověka.
Jsme propojená nádoba duše, těla a vědomého života- ducha, a jak se probouzíme jako děti do světa, provází nás Láska shůry, která se v duši naší odráží, a tak pozemské tělo oživuje a myšlenka je stále čistá, dokud se s duší vlastní propojíme a jednáme-li skrze svého ducha vědomí. Však v mnohém z nás je často porušeno spojení s duchem pravdy v nás, jež čerpá z čisté Lásky všeobjímající, díky tomu, že uvízli jsme jen a pouze v těle fyzickém, co ale zdá se být jen pouhým pozemským obalem.
Mnozí z nás snaží se uniknout a otupit své vědomí, abychom necítili tíži ve svém srdci, svědomí. Láska nás uzdravuje, když fyzické tělo nestačí již shonu doby odolávat, a tak lidé přirozeně touží po volnosti pohybu či spočinout a spát anebo dělat něco jenom tak pro radost, abychom utišili unavenou mysl, která signál dává skrze bolest v těle, že se potřebuje cítit svobodná, ač v těle propojena zůstává.
-4-
Polemika
Aby nás život bavil, potřebujeme uskutečňovat nejen základní potřeby, ale potřebujeme nějakou smysluplnou činnost, která nás zaměstná a přinese užitek a vnitřní radost.
Je mnoho činností, které člověka uspokojí, avšak na prvním místě jsou vždy povinnosti. Žijeme v lidské společnosti, které jsme součástí, i když se snažíme zachovat si vlastní integritu, nezbývá nám, než tuto skutečnost přijmout jako reálnou pravdu a zároveň i povzbuzení, že na nic nejsme sami. Takže základem je práce, která původně sloužila k obživě, v dnešní době jsem však na pochybách, čemu takzvaná práce slouží.
Původně tedy práce sloužila k obživě, vytvoření domova a samotnému bytí člověka.
Dnes je práce součástí systému společnosti, která je nyní řízena celosvětově, nedbá lidské mentality, ani potřeb lidí, jejím smyslem je oběh peněz, tržní hospodářství se smrsklo na smysl práce na „ vydělávání peněz“, které jsou pro prostého člověka prostředkem k uskutečňování svých základních potřeb. Potřeba smyslu práce, užitku a vnitřní radosti se zredukovala na nulu.
V člověku se ztratila radost. Člověk je pouhým prostředkem systému v této nynější společnosti k oběhu peněz a není to vše už svobodným rozhodnutím jednotlivého člověka, ale nesvobodnou nutností k možnosti, jak získat prostředky k uspokojení základních potřeb, o potřeby vnitřní již nikdo nedbá, jedná se tedy pouze o fyzické splnění svých potřeb, nikoli duševních. Naše vnitřní potřeby nejsou naplněny v rámci tohoto systému, a proto nejsme šťastní a život jednotlivce postrádá vnitřní smysl života.
Musím říci, že jsem se zrovna ocitla bez zaměstnání na úřadu práce, podpora mi těžko vystačí k uskutečnění potřeb rodiny, ale jako vždy doufám v pomoc boží, můj Anděl Strážce mne nikdy neponechal bez prostředků k potřebám a tak, jako tak, věřím, že jsou mé vnitřní potřeby vždy skrze moji podstatu uspokojeny skrze tuto pomoc.
Snažím se alespoň trochu pracovat na úklidu domova, na který nezbyla energie, když jsem marodila nebo chodila do práce. Čekám, jak dopadne jedna nabídka k práci, a užívám si poklidu volna.
-5-
Vnitřní obraz poklidu
A tak se ocitám uprostřed vesmíru, v němž neplatí pozemské zákony, ale zákony vesmírné.
Jsem pouhým světlem, které letí k jiným světům, můj život je cesta tam, kam často v mysli unikám a kde hledám spočinutí, nazvi to čímkoli, Nebem či Ničím…
Jen uniknout z kruhu vlastních myšlenek a ocitnout se v láskyplné náruči, která nás k ničemu nenutí, jsem dítě kolébané matkou. Ve vesmíru se sbíhají neviditelné sítě všech světelných bytostí a společně září v určitých bodech vesmíru jak hvězdy, co přinášejí život těm, co ještě nepoznali smysl bytí v té světelné niti, co letí vesmírem, jenž nekonečným prostorem se zdá k našim únikovým hrám.
Tam výš nad zemí je život prostší, než bych mohla říct, jen ze zdroje je živo všechno planoucí a jak by trvání se proměnilo ve službu druhým jemnou vibrací.
Zde na zemi vše pomine, až o stupeň výš k vesmírné síle jiné substance se smrt v život věčný promění a my spojeni se všemi světy i se zemí, budeme těmi, co pošlou další proudy bytí jinam i na Zemi, kde stále v boji zmítají se dvě síly, ty vesmírné a ty podzemské.
Tak vnímám bytí pozemské jen jako nutnost k bytí vesmírnému a nebojím se ničeho, vždyť kým jsem vprostřed oceánu nekonečné esence, jen člověkem a malým světlem ve světě.
„Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo…“ Jak marné se zdají lety do vesmíru, jak marná jsou všechna chtění a snahy dozvědět se víc, to podstatné je totiž očím utajeno a sluchu uzavřeno, dokud nebudeme Nebi blíž.
Jen v duši, v podstatě nehmotné, co propojena s tělem pozemským je v člověku, můžeme poznat pravdu o všem a nahlížet pravým zrakem na věci a důvěřovat tomu zraku, jenž se neshoduje se zrakem a sluchem pozemským. Však v mysli omezené bytím v těle pozemském, nemůže duše jednat osamoceně, vždyť po dobu určenou je propojena s tělem, které podléhá zde všem zákonům pozemským. Dost dobře nemůžeme pochopit, co v životě se našem děje a kde je smysl toho všeho a odkud kam tak vede k cíli nit.
A cílem toho všeho je se osvědčit pro žití prosté v živých vibracích, což dřív, než tělo zdejší opustíme, nemůžeme uchopit.
-6-
Večere laskavý
Večere laskavý, přicházíš pozvolna.
Na říjnový den bylo dnes teplo a slunečno, radost pracovat v zahradě! Čas strávený v rodinném kruhu s malou ranní procházkou, vařením oběda a pobytu venku se vydařil. Dokonce i nová práce na mne čeká od 1. listopadu, na všechny svaté.
Brzy se bude měnit letní čas na zimní. Poklidný večer plyne, tma za oknem a všechno zase uzavře se s půlnocí, až večer přehoupne se do noci. Nový den začne tmou půlnoční, země se dnem i nocí kolem osy svojí otáčí, až nastane rozednění, probudí se spáči a ptačí zpěv prořízne ticho čerstvého rána snad zítra, dožijeme-li se jitra a budeme smět vědomě život svůj vnímat.
Co však ti, co s ránem život odevzdají, a co ti, co zrozeni s ránem otevřou nové knihy života?
Kdo jen jsem? Jsem tvorem zrozeným, do světa vsazeným, jsem bytostí této planety.
Zrána se probouzet, vstát. S večerem ztišit se a s nocí usínat.
Spánek je časem čištění mysli a svobodou pro duši, která se může na niti stříbrné od těla vzdálit i se vracet. Nikdo nás nenutí ke světským hrám, nikdo nás nehlídá, každý je sám ve světě nevědomí sám sebou kolébán. Všechno teď můžeme ve světě snovém a od těla odděleném. V obrazech pouze si sníme, aniž to víme. Jinačí řečí se duše učí hovořit, takovou dávnou a přece prapůvodní, na kterou naše srdce zapomněla a ve které zůstává duše ponořená na cestě do života. Duše se protáhne a osvěží, tělo si odpočine, aby se všechno skrze ně mohlo ve skutcích našich projevit.
Jsme bytost trojjediná, k Obrazu Jsoucna stvořená, aby k nám Láska promluvila a dala nám vůli svobodnou v tom rozhodnutí, zda skrze podstatu svou jednat budeme či pouze podle fyzických svých potřeb bez doteku Rozumu, jenž nepochází z hmoty, ale z duše. Zůstaneme lidmi spícími, co pravdu žádnou netuší?
-7-
Hra světel
Hra světel rozhoří se na obloze, a já pak dál, jen ve své touze uchopit plynutí, se koupu v červáncích a obdivuji východ slunce s dojetím.
Sluchátka na uších a hudba relaxační teď mi zní, měkoučké křeslo s opěradlem a teplo svetříku mne hladí tak, jako ráno, co mne přišlo polaskat. Však dnešní ráno nedělní je trochu tmavé, za závěsem. Obloha není zářivá, jen tichá, říjnová a ponurá. Však přece smím s tím ránem svým se těšit, chuť domácího sádla s chlebem a sladká bílá káva je nedělním mým hříchem, co postačí mne dostat do dobré ranní nálady a za chvíli zpěv ptačí náš pokoj zaplní.
Andulky v kleci jsou láskyplnou představou a obrazem lásky doslova, ti dva si stačí a spokojeně vstávají i chodí spát. Klec není přítěž, ale domov bezpečný, kde čas trávíme kolem nich. Chtěla jsem mít i v zimě kus života v ložnici, ptáčci jsou křehcí a přece k sobě navzájem tak přítulní, ti tvorové boží nám pocit Jsoucna skýtají, taková je Láska, pokoj a mír v tom prostém žití tvora pozemského, jenž živ je na světě jen z dlaně Boží.
A čím se také naše duše sytí a v čem pocítíme pravé štěstí? Jen v prostém žití v láskyplném objetí se všemi tvory i bytostmi, co nás obklopují. A tak se tímto zrána sytím a nechávám se kolébat tím nedělním ránem, co začátkem je dne, jenž z rukou Božích přijímám, jen jsem a nic jiného nehledám.
-8-
Plameny hoří
Než prvotní jiskra zažehla vesmír, než radostí se srdce rozhoří, podivná tíže z duše hovoří.
Touha, která se snaží dotknout vzplanutí a k podivným věcem nás mnohokrát donutí… Vzplanutí! Tvořivá jiskra plamene ze srdce splíny vyžene a nám se chce tolik zase žít a běžet za tím a plamen přiživit… Tak v srdci touha plamen rozhořívá a platonicky směrované chvění nás, zdá se, uvnitř mění.
Nic, nežli v mysli představa, je tato touha prastará a pak se náhle v pudy pouhé mění, když u myšlenky nezůstává a láska našla v druhém zalíbení. Jen další plameny se rozhoří a to je opět prostá myšlenka, že nalezli jsme souznění i smysl svého života. Jsem jiskrou ve vesmíru hořící, jsme čistou myšlenkou, co ve skutcích se mění a díky plamenům těm mnohým, dojde k rozednění.
Pak ve světle pravdy nejsme již tolik oslněni setkáním s druhou bytostí, o to víc toužíme opět udržet teplo v našich srdcích, aby nevyhasla, abychom měli důvod, proč každé ráno vstávat a proč chodit večer s důvěrou spát.
Však jsou i jiné ohně, co přirovnat je mohu k samovznícení, v těch ohních duše trpí, neboť jsou sžírány touhou, která však spálit vše na prach člověka nutí.
Podivný obraz plamene zdá se dvojsmyslný, plane a světlo a teplo přináší, avšak vždy záleží, čím se ten plamen živí, zda láskyplnou touhou, anebo hněvem, co všechno ničí.
Substance ohně je plná vnitřních hnutí, však živoucí světlo nás vede až na okraj, kde Fénix z popela vstává, když poslední zrnko prachu leží vprostřed spáleniště našich světů.
Jen znovu uvěřit, nechat tu jiskru rozhořet a ponechat ji čistým světlem, ne ohněm sžíravým, v podobě světlušek pak smíme si nebem lítat někde po lesích.
-9-
Nostalgie deště
Do kapek deštivých se probudilo ráno, kapičky z nebe kanou, jak slzy smutku, co neustanou, dokud je úsměv slunce nevysuší.
Obloha plná mraků, z nichž k zemi kanou slzy očištění. Ne tolik smutku, ale očištění! Chladivé vlhké počasí nás k úsměvu nenabádá. Stojíme bez hnutí, podivně zkřehlí a nerozhodní.
Voda omývá. Voda je substance živá, co skupenství mění a zázrakem je této planety, neboť čistí i plameny hasí a všechno živé ji musí přijímat, aby se jiskra žití měla v čem odrážet a v našich tělech pozemských pohyby vesmíru imitovat, dokud v nás plamen nevyhasne.
Čas
Čas je relativní veličinou, která vše přítomné odměřuje na minulost a další plynutí. V dlani nezůstává, jen dál jak splašený Pegas nebem letí a vyjadřuje zákon vesmíru, že nic není pevným bodem vesmíru, nežli jen pohybem stálým ve mlýnu.
Obrazy na obloze
Východy slunce mne oslovily hned po ránu. Ty barvy mne zvaly, abych je zachytila na plátno, ale vše zůstalo jen přáním, neboť čas mi nebyl nakloněn. Nad siluetou krajiny se rýsoval oranžově žlutý pruh světla, nad ním modř shora ozářená pomerančově oranžovou koulí, sluneční barva trůnila vprostřed té scenérie siluet a mraků.
Celý den bylo zamračeno a pršelo, ale po cestě domů se mi naskytla úchvatná podívaná na oblohu. Přede mnou byla na nebi z mračen stěna, která připomínala hory, nad tímto pásem hor z mračen planulo zářivé slunce. Tento obraz vyjadřoval naději, že temná skaliska nikdy nezabrání příchodu jasného světla. Jakoby symbol a znamení zároveň zmocnily se v okamžiku mé mysli a úplně mne okouzlily.
Obrazy na obloze zvou nás k zamyšlení, masy mraků se hrnou a skrze ně slunce prosvítá, temnota, smutek, ale nad tím je naděje života. Naše planeta je živá a všechno se vším zdá se propojeno. A naše podvědomá mysl stále vnímá substanci každou jako svoji součást. Skaliska z mračných hor zdají se temná, ale zář slunce shůry vše na okamžik prosvětlí.
Sen o setkání s mimozemskými bytostmi.
Uprostřed hořícího keře žlutých růží jsem spatřila prosící bytosti. Mluvili ke mně podivnou řečí a chvíli mi trvalo, než jsem se na ně napojila, neboť mne pronikli ohnivou substancí, ze které ke mně poslali fluidum porozumění.
Snad to byl sen, či pouze moje představa, vnímala jsem však velmi naléhavě jejich slova. Snažili se mi vysvětlit, proč přišli na naši zem. Jejich země je prý v jiné galaxii, a je vzdálena od nás mnoho tisíc světelných let. Jsou prý už stá generace těch, co se vydali na cestu pro pomoc své planetě, která umírá a ztrácí se v ní všechno živé.
Zpočátku jsem jim nerozuměla, co já, obyčejný člověk, mohu dělat pro záchranu nějaké vzdálené planety, a tak mi začali vysvětlovat, že jejich příchod k nám začal z jejich strany jistými experimenty, které byly nutné k tomu, aby pochopili, jak zdravá planeta reaguje na cizí zásah do přirozeného života, který učinila Síla Universa.
Sdělili mi, že jejich experiment je nyní ve fázi poslední a že je čas proces zastavit, ale že musím pomoci a promluvit ke zdejším duším pomocí snových obrazů, aby pochopili vážnost situace, protože u nich na planetě nebyl nikdo, kdo by jejich obyvatele varoval před nebezpečím zániku života na planetě.
Lidé ve snaze vše zkrášlit, aby na ničem nebyla skvrna zmaru, podlehli iluzi, že umělost je dokonalejší než přirozenost, vzorcem Universa stvořená, jež dává zákon a zároveň i volnost projevit se v živoucí energii, která se nazývá Universální substance a je přítomná v každé bytosti na několika úrovních a proniká ve své podstatě celým Vesmírem.
Stála jsem v úžasu, dali mi nahlédnout do dějů na jejich umírající planetě a potvrdili, že se jejich pokrok stal pro ně zároveň i zmarem, neboť snaha zvrátit přirozené procesy rozpadu vedla k tomu, že poškodili základní vzorec Universa. Ten vzorec je skryt zde na naší zemi, kde ho jejich dávní předci zanechali, aby mohli jednou porovnat s tím, který dal základ i jejich světu.
Pojednou ke mně přistoupili a vtáhli mne do nitra hořícího keře. Nyní jsem zřetelně viděla jejich lidskou podobu, zdvihali ke mně ruce a ukazovali mi, jak prostě jen doteky rukou dokážou měnit dřevěný povrch na krásný umělý. Na pohled bylo vše krásnější, ale potom mi ukázali skutečný dopad na realitu, lidé vnímali už jenom povrch věcí a neuvědomovali si, k čemu různé věci slouží, ztratili schopnost odlišovat pravdu a představu a jak by byli jen na půl žijícími bytostmi, které se pohybovali v zastřeném prázdném obalu bez pocitu radosti.
Po mnoho staletí a tisíciletí se prohlubovala propast mezi živou přírodou a umělým způsobem nahlížení na život, jenž se stal trýznivým. Byla vytvořena záchranná skupina z dobrovolných rodin, které střežily Vzorec Universa na jejich planetě zvané Mód.
-10-
Strom
Zasazen kořeny v pevné zemi vyrůstá na povrch země, roste a sílí v kmeni a ve větvích, chvěje se ve větru, přijímá vláhu do listí a živiny od kořenů, vytváří kyslík pro vše živé, sám dýchá a žije, vytváří květy a ve třetí čtvrtině roku obvykle nese plody.
Moje probuzení ukončilo tento snový obraz a já měla nutkání vzpomenout si ještě na nějaká další slova, co mi byla sdělena. Vše zůstalo zastřeno nocí a uloženo kdesi v nevědomí, do kterého se nemohu ve dne jen tak vydat bez svolení svého Anděla Strážce. To tajné sdělení je uloženo v knize, do které můj Anděl Strážce v knihovně nebeské nahlíží a mne vnuknutím doprovází na cestě životem, abych se naučila všemu, co je třeba k životu Věčnému.
K tomu je určen náš omezený čas pobytu zde na zemi, kdo povolán je ke službě v Nebi na věčnosti, ten život krátký má na sbírání zkušeností a musí se osvědčit ve zkouškách časných.
Co svět nám předkládá, z toho nemějme strach, vždyť jak se mýlí všichni mocní tohoto světa, když myslí, že naše životy se budou odvíjet jen od systémů, které staví, aby měli lidstvo v dlani, jak jsou pošetilí!
Vždyť každá bytost shůry poslaná, má úkol vlastní ve světě a i když duše svádí boje na své cestě životem, vždy Láska provází nás ke světelné činnosti, pro kterou přišli jsme i na zemi. Není však tento svět plný těchto bytostí, ač lidmi jsme, vždy někdo další stojí za tím, čím jsme byli pověřeni a zkoušeni jsme krutým ohněm z podsvětí i jiskrou procitnutí duše ve štěstí ze spojení s Láskou Všeobjímající, která nás na naší cestě nikdy neopustí.
Jsem ochráncem vzorce Univerza, jsem prostým lidským bytím, které se ve mně uskutečňuje jen a pouze ze spojení s čistou Láskou shůry.
Nyní se pokusím tlumočit v obrazech myšlenky, které mi byly sděleny již před mým početím, nežli můj duch vstoupil do hmoty, aby se stal v čase skutečnou pozemskou bytostí zvanou člověk, a které ve mne udržoval Můj Anděl Strážce od prvních okamžiků života až po teď, dokud jsem živá na této planetě stvořené ke zkoušce do Věčného života.
Jakoby sen si pohrával s našimi představami, však zasazeni smysly všemi do pozemského dění, nemůžeme jinak, než ve snu a pak po smrti, vnímat Univerzální myšlenky Vesmíru.
Rozdíl je v tom, jakou citlivost jsme dostali do vínku, rozum však není v této chvíli prvotní, prvotní ve všem je vždy myšlenka a spolu s využitím citu i rozumu je předkládána naší svobodné vůli. Učme se vnitřnímu nahlížení, hleďme vždy na kořen věci tak, že vnímáme „ovoce“ všech dějů i svých vlastních rozhodnutí a činů.
-11-
Představa Stromu je příhodná při vykreslení tohoto vzorce mysli a života.
Strom je první obraz skutku, k tomuto obrazu je však třeba přijmout fakt, že se jedná o obrazné vyjádření našeho postoje a konkrétně pravého vzorce každého vnitřního děje, to je, co vede ke konání člověka, každý skutek a čin vyrůstá z kořene jako strom, roste a sílí, kvete a plodí, každý pak vědomě žije z vlastních plodů a ve společnosti z těchto plodů vzájemných, tímto se vytváří prakticky reálná vnitřní neviditelná obživa pro duši.
Dar harmonie
Když v srdci mém se zračí tóny hudby, které naslouchám, spočívám náhle celá v ruce boží, jak lotosový kvítek na hladině ležím a náhle tiše letím vzduchem jako křídla ptačí a vnímám pocit v sobě krátký: Jsem!
A harmonie tónů jak klidný proud korytem nitra mého plyne a já součástí jsem té prosté harmonie slité ze vzduchu a vody, co život v této zemi udržuje a vnímám všechno jako dar, co s pokorou ho přijímám.
Vše rozlévá se jako plamen v kamnech, hoří jasným světlem, co prohořívá mým tělem, a srdcem obepínám všechno živé, snad jednou všichni pochopíme, co cenné je a co nás živé udržuje na této planetě.
Pluji za tebou, dlani, co hladíš a dotýkáš se něžně mojí duše, já cítím spočinutí a svoboda je náhle ve mně nastolena, děkuji a nechť součástí jsem zázraku, jenž vnímám celým srdcem a kterému se ukláním.
Květ lotosu
Květ lotosu je rovněž pravým nositelem dávného vzoru života.
Jedinečný a pravidelný geometrický útvar nám dává nahlédnout do harmonie života. Jak leží na hladině čistý, bílý, připomíná dlaně pokorných a díky marnivosti listů svých, zdá se nehmotný, vnímáme pokoj pravidelného květu a zároveň jakési usebrání, tak z květu lotosu můžeme vyčíst tajemství Universa jen v tichém úžasu svého oka.
-12-
Nic
Jakoby nic se stalo tím vytouženým předmětem našeho chtění. Kam směřujeme každým dnem? Proč jako motýl křídly třepotám a pak se chystám k usednutí do květu, kde se živím jeho nektarem a stávám se tím květem náhle, jsem množstvím květin na louce, bělostnou kopretinou nebo jetelem či modrým zvonkem lehoučkým, jsem bytím samotným.
Jen pouhé zjištění, že jsem, mne činí vidoucím. Mysl je očištěna spánkem a chvíle po probuzení je pro každého jiná, než zcela uchopíme čas a mysl plynoucí a tu učiníme v každém okamžiku chvílí přítomnou, co stále uniká nám v dál a my jak po niti se sunem vlastním bytím vpřed. Kdybychom po spánku se nestali zase vědomými, čas by se zastavil a ponořil se do snových obrazů, které by se rozplynuly v nic. Vědomý život je trváním prožitku, jenž rozehrává vibrace v našich duších, a tak nás oživuje a ke konání nás nutí. Anděl otvírá knihu s rozedněním naší mysli a hledí do příběhu, jenž se náhle kreslí v okamžiku do prázdných listů, čte hltavě náš příběh, který se teprve rozvine a pomáhá nám se vším, co vede k oživení naší duše, co se sytí plody z našich skutků v plynutí.
-13-
Publikoval(a):
Marie Bernadeta, 28.3.2024