"Láska" nebo "Já"
"Láska" nebo "Já"
Vždy přemýšlím, jak mám začít úvahu. Dalo by se říci, že v myšlenkách jsem začala i dokončila spousta úvah, které mě povznášejí víš a víš a jen hrstku ji zdokumentovala. Napsala jsem tolika básní ale úvahy jsem jaksi zanedbávala. Tak v tento čas jsem si uvědomila, že mám potřebu to tak nějak shrnout a sepsat výsledek za všechen ten čas mého smýšlení.
Mohla bych začít slovem třeba "Láska", ovšem chci začít a mluvit o něčem jiným, představím tedy tuto úvahu názvem "Já".
Netýká se to jen mě samé, týká se to člověka, a nás všech!
Kdo vlastně jsem?, co cítím, v co věřím, jak žiji, kdo je má duše, kdo jsem a nejsem,
proč jsem kdo jsem, proč jsem tu?
Jsem člověk, mám duši, ducha i tělo! Duši mou vnímám, nevidím ji, nemá tvar ani není hmotná.
Před Ducha filtruji Vše z duše do fyzického já, které vydávám ven hlasem,
ústy v podobě zvuku ve slovech, větách, gestech, jsem vnímaná pohledem.
Mé fyzické já vnímá svět mýma očima, to co vidím, mohu popsat, mohu o tom mluvit kladně i záporně,
duší svět vnímám, cítím. Což duchem filtruji, zaleží mi ale na vývoji mého já, na souznění duše, ducha a těla.
Ja správně vyventilovat to co vychází z duše, jak správně pochopit sebe a své nitro.
Jak správně přistupovat k sobě samému, ke svému já! Aby všechny tyto tři strany splynuly v jednu, jak
být sám sebou, jak správně vnímat a cítit, vidět a popsat svět a sám sebe v tomto
světě! To je ta otázka ze tří částí, kterou není vůbec snadné spojit v jednu, nechat
jí splynout, přetékat do sebe přirozeně z těchto tří částí. Jak duchovní svět,
nechat přirozeně přetéct do fyzického, hmotného, slyšeného světa?
Dá se to vůbec spojit, nebo konečná odezva ve fyzičnu je ticho? Stačí vůbec slova, věty
nějak přiblížit světu duchovnímu (niternímu), je zde možná nějaká spojitost ventilace, nebo jen ticho a nic.
Je možný jen vyventilovat duši odrazem v očích, obličejem a gesty?
Říkám si, že tyto dva světy nemohu ani přes třetí filtr sřečnit, říkám si,
že slova nejsou schopna popsat niterní stav, říkám si jak tedy ten začátek co vychází z nitra správně zvěčnit,
neomylně a nejpřesněji popsat, nebo zapsat. Jak se k němu nejblíže přiblížit?
Těch úvah a myšlenek o této spojitosti ve mě se rodilo mnoho! BYL TO ALE ŠPATNÝ CÍL, MÝLILA JSEM SE, NAJÍT SPOJITOST TÍMTO,
TĚCHTO DVOU SVĚTŮ, TAKHLE NÉÉ, TO JE ŠPATNĚ!
Tenkrát to ale nebylo špatně, tenkrát to byl postup a vývoj, ten nejsprávnější a nejlepší!
A dnes?
Dnes, už své nitro ponechávám bez odezvy, dnes na své nitro nepotřebuji
ty nejvhodnější slova a věty, dnes nepotřebuji ho nepotřebuji popsat, tak dokonale,
aby ho vnější svět chápal, dnes vím, že to není možné, dnes nikoho nepotřebuji.
Zdali je to smutné, zdali se to prázdné zdá, tak je to jen zdání, zdali se oddat
samotě a nepotřebovat lidi pro vnitřní bol, již je nevidět jako spásu, pomoc nebo
pochopení, to není smutné, ani ta samota není smutná i když se to tak může zdát,
může se to tak i vnímat i tak chápat. To je na každém z nás, jak si to vysvětlí, jak
to pochopí! Ovšem já to pochopila jako to nejlepší pro sebe, já to vnímám a cítím,
jak to nejhlubší pochopení a to nepřesnější chápaní. JAKO BY PŘESTAL TEN BOJ,
SÁM SE SEBOU SAMOU, JAKO BYCH SE PŘESTALA VZPOUZET, JAKO BYCH
SE NEMUSELA VZDÁVAT, JAKO BYCH NEMUSELA ANI BOJOVAT, JAKO BYCH
NAŠLA SMÍŘENÍ V SOBĚ, JAKO BYCH DVĚ STRANY SMÍŘILA A PRO OBĚ
NAŠLA TY NEJSPRÁVNĚJŠÍ CESTY K ABSOLUTNÍ SPOKOJENOSTI!Řekněme,
že třeba vyšel ten smírčí soud! Jako bych viděla sebe proti celému zbytku světa a chystala se na boj, i když v podvědomí jsem věděla, že
jdu na smrt, ale nemohla to vzdát. A pak viděla sebe a ten dav, a když jsem
našla ten mír, tu pravdu v sobě, po těch úvahách, že takhle je to zbytečný, že takhle
to určitě nebude správně. NAJEDNOU SPLYNULA JSEM Z DAVEM, NĚKDO ŠEL TAM A NĚKDO JINAM, JÁ ŠLA TAM KAM JSEM ŠLA, S NIKÝM, ZA NIKÝM, PRO NIKOHO. ŠLA JSEM SAMA V SOBĚ, PRO SEBE, NEBOJOVALA JSEM SE ZBYTKEM LIDSTVA ALE SAMA SESEBOU!KDYŽ JSEM TU HLOUBKU TOHOTO UVĚDOMĚNÍ POCÍTILA,
ROZTÁL VE MĚ CELÝ LEDOVÝ SVĚT, SVĚCHNY LEDOVCE, I TA ZIMA MRAZIVĚ LEDOVÁ SKONČILA.
Dnes už nepotřebuji aby mi celý svět rozuměl, abych své nitro popsala slovy tak
nejdokonaleji jak jen to jde, dnes už to cítím sama v sobě, sama za sebe! Nepotřebuji se už nikdy vzdát, ani
nikdy bojovat, já si uvědomila jak nalézt ten mír! Mír v sobě, proti sobě, proti davu.
Jak všechno mohu procítit doopravdy a naplno, úplně a celistvě! A, že už nepotřebuju,
aby tomu svět rozuměl, ale aby jste to cítili jako já! Nejde o to kdo to pochopí líp,
jde o to kdo pochopí sám sebe a nalezne ten nejvyšší vrchol té pravdy v sobě!
TO ČEMU CHCE VĚŘIT, TO ČEMU PROSTĚ VĚŘÍ. Nespěchejte, máte všechen
čas světa, ale nepromarněte ho, žijte, prožijte ho naplno ze všech hlubin, ze všech
sil a s veškerou láskou k sobě samým!!!Vždycky budete a zůstanete jen vy, vy samy a svět. Tak ať ten svět
správně pochopíte a prožijete, protože to vážně stojí za to!
Vaše Terezie
Publikoval(a):
Brazzillka, 6.3.2018