Anotace: O strachu z létání a radosti ze života

A tehdy nad sargasovým mořem, když jsem seděl v letadle řítícím se nad bílými oblaky do Punta Cana a upíjel z plechovky toho nejnutnějšího piva, co jsem kdy pil jsem si uvědomil, že jsem opravdu šťastný. Koukal jsem na tu pitomou obrazovku na sedadle předemnou a ve sluchátkách mi hrál Leon Bridges, týpek o kterým sem nikdy předtím neslyšel, ale jeho písničky byly pro tu chvíli jako stvořený. Popravdě po tom co jsem dopil lahvičku kokosovýho rumu mi přestaly vadit i ty zasraný turbolence. Nesnáším létání letadlem a jestli něco nesnáším ještě více, tak je to sedět v letadle vedle malýho uřvanýho německýho děcka. Zkuste hádat kdo mne zvládnul už dvakrát polejt? Myslím že tyhle fleky už neumyje ani moje babi. Zrovna se na mi tady objevilo, že do přistání chybí už "jenom" 2 hodiny a 59 minut. Zaplať pánbůh, protože jinak bych asi vyskočil. Docela mi zaráží ta atmosféra tady v letadle... Nikdo se netváří tak, že by si uvědomoval že sedí v plechový rouře 10 000 metrů na zemí, pardon nad mořem a pod ním není nic než pěkně řídkej a studenej vzdoušek. Místo toho jsou všichni nějak podezřele v klidu..divný.

Publikoval(a): Jax, 4.4.2017