Anotace: to co mě napadá, když utírám prach na vzpomínkách

Dřív jsem milovala vracet se domů, ale teď mi to jen připomíná, co všechno jsem ztratila. Nikdo nestojíme na jednom místě, naše cesty pokračují dál, naše životy spějí a utíkají za něčím, co pokládáme za důležité. Jen vzpomínky se nemění, objevujeme v nich staré já, vidíme naše přátele, známé lidi, místa, které pro nás kdysi tolik znamenala, všechno je v nich stejné, přesně tak, jak si to jen pamatujeme. Ale potom se člověk vrátí a najednou vidí všechno jinýma očima. Zestárly ty oči, změnil se jejich pohled, nebo jsme zestárli my?! Někdy tolik utíkáme, že vlastně zapomene v půlce, proč to děláme. Utíkáme na jiná místa, která se na čas stanou našim domovem, náhražkou, nebo novou pevností. Utíkáme, žijeme, smějeme se, pláčeme, měníme se. Budujeme si novou ložnici, vybíráme nové povlečení, kupujeme si nový kartáček, výhled z okna je jiný a všechno kolem cizí. Stejně i jako první den ve škole bylo všechno cizí, ale časem, časem tomu člověk třeba přišel na chuť. Jenže jak to chodí s životem? Časem mu taky přijdu na chuť?! Řekla bych že ne, musím jít a poznat ho sama, ale nevím jak. Prožít život a pochopit svět. Ale bojím se zastavit, vnímat ho, naslouchat mu, bojím se, protože co když už nebude stejný, přesně tak jak jsem si ho vždycky představovala? Co když už nejsem já stejná? Celé roky plaveme ve studené řece plné otázek, polykáme je, dostávají se nám až do plic, a čím víc naše tělo chladne, tím vzdálenější jsou odpovědi.
Usedám na židli a hledím z okna. První hvězdy již vycházejí, nebe je noblesně modré, mírný vánek vchází do pokoje skrze pootevřené okno a květnová noc objímá celé město. Myšlenky vylouhované v octovém nálevu dne usínají a nevrací se. Oči se konečně probouzí a jsou schopny zase vnímat. Vnímat věci, obrazy a výjevy, které rostou v mé hlavě a zapouštějí kořeny v duši. Zatímco měsíc dnes jasně, ale jako obvykle truchlivě září, v srdci v kterém mi buší pomalu, světlo zeslabuje. Opřená loktem o parapet naslouchám opuštěným náměstím, tichým diskotékám, děravým komínům, vyhaslým úsměvům a vůni bdícího léta. Někde o pár ulic dál mňouká kočka na dvorku, s každým tím nářkem jsou zdi těsnější a prostor scvrknutější. Sladkost večera kráčí po chodnících, silnicích a lesních cestičkách. Odnikud přišly mraky nacucnuté šedí, které skryly dokonalost večera, zářivý měsíc a stříbrné hvězdy, tančící kolem něj valčík. Stejně tak jako odnikud přišla zachmuřená nálada za níž pomalu kráčí vzpomínky. Zaťukaly na dveře, což způsobilo že jsem se najednou zase ocitla ve svém světě, který s tím tam venku, nemá nic společného, je docela jiný. Emoce, pocity a nálady jsou v něm sice stejný, ale do něj mohu vstoupit jen já. Dál koukám skrze okno, ale mé oči jakoby spíš hleděly na plátno, kde se promítají mé myšlenky, nálady, nikoli současnost.
Usnuly, vyhasly a trošku posmutněly v tom reálném světě, kde všichni musíme dýchat, pít, jíst, chodit do práce a normální teplota těla se pohybuje okolo 36 – 37 stupňů. „Usnuly“ i když jsou stále otevřené a probouzí se v myšlenkách zahalených do černých plášťů, jejichž tváře jsou bez výrazu, ale jejich síla se o to víc odráží na intenzitě. Berou mě za ruku a pevně ji sevřou, ta tíha se nedá víc snést, sedám si pod listnatý strom, vonící po nádherně prožitém životě, záda si opírám o kůru dokonale tvarovanou, z níž cítím mírnou vlažnost energie, díky které jsou všechny ty rýhy v ní důkazem vyhraných dnů, splněných snů a nikdy nekončících východů slunce.
Dosedám a slzy se rozchází všude po mém těle. Pohledem do zelené koruny stromu si prvně uvědomuji, že to co právě teď cítím, je napůl smutek a napůl radost. Smutek z nedokončených objetí, z nedokončených vět, z nedokončených cest, z odfláknutého života, z promarněného času přikrytá pod peřinou, smutek z nesčetně bolavých úsměvů, smutek z nekonečných odloučeních. A radost naopak ze všech těch nocí proležených na louce, poznávajíc kouzlo hvězd, radost ze všech západů slunce strávené s tebou a s Tebou, ze všech upřímných úsměvů, radost ze znovu probuzeného života, mě, radost z toho že se znovu učím žít, i když nevím ještě přesně jak.

Publikoval(a): slzy-deště, 30.5.2016