Anotace: Démon skrytý v dívčím těle

Jednou hodná, jednou zlá. Vlastně jen zlá. Nezaslouží si tě. Nezaslouží si člověka, jenž ubližuje ostatním. Jen ho zraníš. Chce krásku, co okouzlila svět. Ale ty vidíš jen to špatné. Temnotu v sobě skrýváš. Všechny od sebe odháníš. Ukaž mu svou pravou tvář. Nezná tě, jen si o tobě udělal mylný obrázek. V jeho mysli jsi dokonalá. Nevidí toho démona, co v sobě máš. Jen ho srazíš na kolena a necháš ho tam. Na dně. Tak jako ty před ním. Je snílek a ty moc velký pesimista. Tak jako Slunce a Měsíc. Blížíte se k sobě a spalujete se navzájem. Ale něco tě k němu tak moc táhne. Přestaň! Přestaň si s ním hrát. Jako malé dítě s neokoukanou hračkou, jenž ho za chvíli přestane bavit. Zůstane na hromadě s ostatními. Použitý. Zklamaný. Zraněný. Dívá se na tebe a vidí jen dobro. Jako člověk s růžovými brýlemi, vidí svět krásný. Jenže svět není krásný a ty v sobě nemáš dobro. Nechceš ho kvůli němu samotnému ale proto, že chceš na chvíli cítit, že někomu na tobě záleží. Budeš si ho vážit, dokud nezjistíš, že ho máš jistého. Že je pro tebe schopen obětovat vše. V tu chvíli se pro tebe stane méněcenným. Potápíš se a jeho bereš sebou dolů. Do hlubin. Do nejtemnější části tvého svět. Ale on není zvyklí na tu temnotu. On nedokáže unést tíhu tvé reality. Není dost silný, aby unesl tíhu, jenž na něj přenášíš. Zaháníš ho do kouta. Mezi zdi, jenž dusí tvou duši. A stejně se na konec rozplyneš. Jako mlha v bažinách, ho objímáš a dáváš mu pocit bezpečí. Pocit, jenž je jen iluze, kterou vytváříš v jeho hlavě. Necháš ho tam. V nejvzdálenější části vesmíru a neukážeš mu cestu zpět. Neví jak daleko jsi schopna zajít, když po něčem toužíš. Jak daleko jsi schopna zajít, až ho získáš. On neví, jak moc s tebou život vyjebal. Neví jaké to je, když tě nutí pochybovat o věcech, které ti v minulosti dávali smysl. Dáváš jen pláč. A kradeš smích, jenž potřebuješ, aby ses mohla ve dne přetvařovat. Ani si neuvědomuješ, že to děláš. Vyzařuje z tebe pozitivní energie. Energie, která patří někomu jinému. Měníš tím lidi k nepoznání. Děláš z nich něco, co před tvým příchodem nebyli. Přenášíš do nich svého démona, jenž je užírá zevnitř. Ale oni se s ním dokáží vypořádat. Tak proč ne ty? Proč je pro tebe stále těžší a těžší ráno stát a nakreslit si úsměv na tvář? Ano, přesně to děláš každé ráno. To aby nikdo nepoznal, jako se v jádru cítíš. Jak moc trpíš při každém pohledu do zrcadla, při každém pohledu na svou tvář, v níž vidíš bolest ostatních. Bolest těch, kterým jsi ublížila. To je totiž jediné co děláš. Jediné co umíš. Způsobit bolest. Vypadá to, že děláš ostatní šťastnými ale je to je iluze. Iluze, z níž se časem stejně probudí a dojde jim, že jsi to všechno nedělala kvůli nim ale kvůli sobě.

Publikoval(a): E..., 2.4.2014