Básně, Povídky, Úvahy, Pohádky, Fejetony, Romány, Reportáže

a

Snesitelná těžkost žití

Snesitelná těžkost žití

Snesitelná těžkost žití



Nedávno jsem se měl schůzku s jistou hezkou neobyčejnou ženou, která se naplno věnuje numerologii a okrajově výkladu z karet, čáry na ruce nechává také jiným, ale oddává se vyššímu duchovnu, zná a ví jak na naše karmy, a je odhodlána jít po této nelehké cestě jen o pranické stravě, čili nemusí nic jíst a pít a bude žít věčně, říká, a svádí mne myšlenka na to, abych se na takovou cestu jednou vydal také, oddávat se energii ze slunce, ze stromů, vod a skal, prostě napojit se na Matku Přírodu a žít jen podle jejích zákonů. No věčně asi ne, ale prý se tak dá dožít do stopadesáti let.
Setkala se se mnou, aby mi to řekla.
Od několika jiných lidí jsem na sebe slyšel, že jsem anděl.
Já!? Já a anděl?
Kde na to přišli, to nevím, vůbec jsem je neznal, copak o mně mohli vědět?
Co když nejsem anděl, ale co když jsem čert?

Povídala mi o svém životě a o okamžiku, kdy prozřela, kdy se jí v hlavě rozsvítilo bílé světlo poznání a ukázalo jí, jak má žít, jakými cestami se má ubírat a co na nich bude dělat, když to povím takto obrazně.

Jen dobro a zase dobro, protože to umí a dělá jen bílá čarodějnice, ovládající bílou magii a já byl jako v transu, věřil a hltal každé její slovo, protože jsem takový výklad ještě neslyšel a když začala z ničeho nic mluvit o mně a co mám změnit a co udělat a co říkat a co neříkat, byl jsem v šoku, jak tohle ví, jak může tak hluboko do mne vidět, že mi říká, co mě trápí a proč a co udělat, aby mě to trápit přestalo? Seděl jsem, mlčel, naslouchala měl k ní respekt.

Sám zažívám s několika lidmi telepatii, v tu samou chvíli na sebe myslíme, v ten samý okamžik si odesíláme email, je to černé na bílem, potvrzeno časem odeslání, a o volání mobilem nemluvě.
Ale co myslí lidé tím, že jsem anděl a že zde mám své poslání?
Prý na to příjdu brzy sám, že andělé jsou vysílači a druzí lidé příjimači a já že jim budu vysílat dobrou energi.
Ale že jsem totálně vybitý a musím se dobít s někým někým, kdo je ještě výše, než jsem já, že se mi brzy zjeví a nepřehlédnu ho.



Včera jsem se vydal z poslední energie, hned brzy po ránu, a dobře mi tak. Radovat se z něčeho předčasně není dobré a já se radoval, spěchal tichou nocí za někým, kdo mi přislíbil, už nevím pokolikáté, důležitý rozhovor vedoucí k vyřešení jisté situace.
Spletl jsem se, opět jsem myslel, ale blbě, že dnes konečně, ale opět jsem se zklamal a vybitý na doraz se odvlekl na ubytovnu.

Usnout mi nešlo, venku bylo horko, slunce nezahálelo a topilo na plný výkon, na pokoji je teplo jak o Vánocích, a být bez ledničky to nejde, tak jsem musel do obchodu.
Představa rozpálené šaliny byla strašná, ale musel jsem jet a cílem byla jak prodejna Vodafonu v Tescu tak následně i Kaufland v Králově Poli.


Ve Vodafonu bylo prázdno, stejně jako v samotném nákupním chrámu v Tescu nebylo tolik zákazníků, jako v jiný den.
Dnes byli někde u vody a relaxovali ve sluneční lázni.

Slečna Vodafonová se mi věnovala, ale patrně byla zblblá z toho vedra nebo klimatizace, že nedovedla pochopit co od ní a Vodafonu chci.

Slečno, v mobilu mám sim kartu a k ní výhodné volání, hodina za pár korun, ale momentálně ji nebudu používat, chci jinou simku, jiné číslo, špatně vidím, tak mě ji, tu novou, jistě vyměníte v mém mobilu za tu starou a ještě mi řekněte, jestli si k té nové musím v samoobsluze vyměnit své přihlašovací heslo, nebo mi zůstane to, co mám u té staré simky?
Těch výměn a nových a starých jí natolik zmátlo, že nevěděla o co mi jde. A žádost o podání vysvětlení k mému heslu ji vzalo dech.

-Co ode mne chcete, co potřebujete?

Tak slečno, znova.
Mám v mobilu sim kartu, tu mi vyndáte, nabídnete mi vějíř nových obálek se simkami a já si vyberu číslo, které budu chtít, ano, a vy mi tu simku zaktivujete a vložíte do telefonu a podívejte se jestli musím nahlásit k té nové simce heslo do vodafon samoobsluhy a je to všechno, zaplatím a poděkuji za vaši ochotu, ano?

Vrazil do mne nákupní vozík z Tesca. Že by někomu ujel až sem a zastavil se o mne? Divný.
Kdepak! Nikomu neujel, za vozíkem stála malá holčička, tak tříletá a opodál stála její maminka hrající si s mobilem a neřešila kam její malá s nákupním vozíkem dojela.

Slečně Vodafonové to trvalo fakt dlouho, vozík popojížděl sem a tam, a tak jsem se po očku, opravdu po očku, svým jedním okem podíval na maminku s omluvným výrazem ve tváři.
Maminka se na mne tak náhle zaujatě podívala.
Naše pohledy se střetly, doslova jsem pocítil v sobě jejich náraz.

Pomyslel jsem si na to, že je pěkně naštvaná, že mi to tak dlouho trvá, ale má vina to nebyla, kdepak.
Usmála se na mne, aniž jsem jí cokoli řekl, tak mi řekla, ale to je dobrý, nic se neděje, oni mě stejně i tak sledují, je mi jedno za jak dlouho budu na řadě, proto mám rozbitý mobil a potřebuji jiný, víš?
Její "víš" mi zalichotilo.
A zrovna tak se na mě hezky nikdo už dlouho neusmál, tím "nikdo" myslím na usměv ženy.

Hrála si dál se svým dotykovým mobilem, já nevěděl, o co jí šlo, s tím sledováním, v prodejně jsme byli jen my čtyři, já, slečna Vodafonová, ona a její malá dcera, tak kdo by ji tam měl ještě sledovat? Mě kamery Velkého bratra nevadí, ani kdyby byly na WC, když ho to baví, zajímá, tak ať se klidně podívá a...
Konečně jsem byl u slečny Vodafonové vyřízen, poděkoval jsem s úsměvem a byl na odchodu.

Neznámá žena mě však chytla za ruku a řekla, abych na ni počkal, abych neodcházel, že mi musí něco povědět a zase se mi dívala tím svým zvláštním výrazem do mého oka.

Znejistěl jsem.

I když byl můj pohled do její tváře letmý, nepřehlédl jsem jak má rozšířeny zorničky v jinak velmi výrazných tmavých očích a ano, ona byla svým způsobem i krásná žena, kterou však zdobily na lícních kostech matné stíny, ne, ty nebyly od make upu, ale byly to zřejmě krevní podlitiny.
Dala se do velmi vzrušeného rozhovoru se slečnou Vodafonovou.
Uvědomil jsem si ji, jako bytost, nejen ženu, teprve v okamžiku, kdy jsme se drželi vzájemě za ruce a bylo to takové spojení, jakým byl ten první náraz našich pohledů.
Nebylo pochybností, zastavila mne v krátké době další dobrá čarodějnice.

Zatímco se dohadovala o tom sledování se slečnou Vodafonovou, hrál jsem si s malou Sofinkou, tak se mi malá holka představila, s létajícím talířem.
Její máma mne naladila na svoji vysílací frekvenci, takže jsem klidně odložil svůj batoh do jejich nákupního vozíku a vesele si s malou Sofií házel na chodbě před Vodafonem, před pokladnami Tesca a mezi chodícími lidmi létajícím talířem a vůbec mi to nevadilo, byl jsem najednou jen o málo větší a starší než ta malá uličnice a bylo nám úplně jedno, co si o nás myslí kolemjdoucí a kupodivu nikdo ani necekl, co to tu vyvádíte, tady není hřiště!

Ba dokonce i kamery byly snad vypnuté, protože když po pár minutách vyšla z Vodafonu její máma, evidentně naštvaná, že se sledováním svého mobilu nepochodila, tak mi řekla, že půjdeme koupit jiný,a už nechci žádný dělo, ale křáp, obyčejný křáp za pár korun, který mi umožní volat a smskovat, už nechci žádný chytrý funkce!

Aby se uvolnila, vytáhla z obrovské tašky přes rameno, která se vezla v nákupním vozíku společně s mým batohem, balíček cigaret Marllboro, zapálila si a nabídla jednu i mně.

Díky! Už Nekouřím! Zdůraznil jsem to, protož jsem na to docela pyšný.
Potáhla si a vyfoukla z pusy dým pod požárním hlásičem, který měla nad svou hlavou.
- Fakt? Jak jsi to dokázal?
Ani hlásiče nebyly asi zapnuty, nic se nedělo, nikdo na nás nepřiběhl a nevyvedl nás z nákupního centra ven a nedal nám pokutu, je-li za to kouření pod požárními hlásiči nějaká.
Všude kolem sebe jsem cítil jen klid a i můj těžký život mi náhle připadal tak snesitelný.
Jak jsem přestal kouřit? Kvůli jedné ženě a jejímu synovi.
- Fakt? Tys pro ně, kvůli nim přestal kouřit?
To seš docela frajer.
To já začala zase kouřit po druhým potratu.
Za jiných okolnosti bych zbystřil pozornost, rozhovor nebyl opravdu ten běžný, ale odvíjel se tak mimoděk a zlehka, bavili jsme se o všem možném a nad ničím se nepozastavovali, nehledali hranice a meze odtud potud. Vše co jsme si říkali bylo tak přirozené a nenucené a jako bychom se znali od nepaměti a ani jeden o druhém nic nevěděl, ani jak se jmenujeme.

Zatímco za chůze kouřila po chodbě nákupního centra, došli jsme k prodejně mobilů.
- Počkejte na mě, koupím si tam něco normálního do tohoto debilního světa fízlování.
Vezl jsem nákupní vozík s našimi věcmi k autíčku a vláčku, atrakci pro děti.
Sofie chtěla na vláček, tak jsem vytáhl dvě destikačky, že se povozí.
Ale i vláček reformy dětem podražily.
Tři jízdy za padesát korun.

Tak jsem tři desetikačky přidal, Sofie pomačkala na kapotě co se dalo a vláček se ze stanice Brno Hlavní nádraží rozjel dokolečka dokola před prodejnou hraček. Holčička byla tak šťastná, mávala mi pokaždé, co projela okolo a když přišla maminka z prodejny s mobily, tak i na ni.
- Kolik to stálo? Nemám na rozhazování, víš.
Padesát kaček...
- Kolik? Padesát? Za to bych koupila čtyři piksle mlíka malé!
Jo, měla pravdu, ale já mlíko zrovna tuto sobotu nekupoval a měl jsem dobrý pocit z toho, že malá měla radost, kterou jí maminka nemohla, nebo nechtěla dopřát.
- Jsi moc hodný, udělals něco pro někoho a ni ho neznáš, ale tak je to správné.
Jsi anděl.
Zase mi to připoměla.
Tak asi anděl fakt jsem.
Chtěla si zapálit další cígo.
Zapomněl jsem se ti představit.
Tony.
- Já jsem Monika. Tony a Mony. Mony a Tony!
Smála se tomu a zorničky měla stále velké jako kola od vozu.
Že by něco brala? Neptal jsem se. I kdyby, tak to byla její věc. To, že se nechovala podle norem normálních lidí jí netrápilo, pro ni byly tyto normy nenormálními.
Měl jsem v krku najednou tak sucho, že jsem je pozval do Bowling baru na limču.
Pozvaní přijala.

Jakou chceš limonádu, nebo jiné nealko, zeptal jsem se mony.
Já nechci vodu, tu mám doma skvělou z vodovodního kohoutku a jenom debilové si kupují balenou vodu!
Objednal jsem Mony pivo když ho chtěla, Sofii červenou limonádu cizí značky a české brambůrky z francouzských brambor a když viděla, že mám na podšálku sáčky cukru, tak si šla bez ostychu k baru a o dva si řekla a vrátila se tam i pro další brčko, to se kterým pak pila limču zlomila, a já měl skvělý mátový čaj s třemi cukry, med nemusím.

Povídali jsme se s Mony a její malá Sofie lítala po lokále mezi kulečníkovými stoly až se mi najednou ztratila z dohledu.
Nevidím ji? Mám pro ni jít?
Mony odložila cígo i pivo.
Nadechla se, našpulila rty a lokálem zaznělo něco jako hlasité písknutí a zasyčení hada v jednom tónu.
Sofie odněkud okamžitě přiběhla za námi.
To teda koukám, co to máš za signál?
- Jo, takto ji přivolám, ať jsme kdekoli. Neboj, neztratí se a kdyby ji chtěl něco, někdo cizí, taky ví, co má udělat učím ji odmalička, jaký je ten náš svět a jak se v něm má chovat, aby se neztratila, aby ji někdo neublížil. A až bude větší, naučím jí, jak správně nakopnout chlapa do rozkroku...
Rukou si přejela po tváři, jako by zkoušela, jestli ji ty modřiny ještě bolí a jestli si vzpoměla i na nějakého chlapa, kterého nakopla do rozkroku.
Sofie roztrhla obal od brambůrků a pár jich spadlo na podlahu.
Chtěla je zvednout a dát si je do pusy.
- Sofí! Co je na zemi, to je dobré pro pejsky, anebo ty, kteří jsou na tom hůře než jsme byli my! Jasný!?

Mony byla čím dál svéráznější a přiznám se, že mi to imponovalo, protože vyznávala vlastně přirozenost, na nic si nehrála, brala a mluvila o věcech a životě bez příkras.
A vychovávala do té džungle kolem nás Sofinku tak, aby byla připravena na nejhorší a obstála přitom boj o přežití.
Brambůrky na podlaze shrnula teniskou na hromádku a dodala, že nechává na chodníku stát láhve od piva, že je nevrací, že je najdou ti potřebnější, kteří jdou za nimi, ony že už jsou vepředu, viď ty mé zlatíčko Sofinko? Už nemusíme chodit pro věci do Charity!
Vzala mne za ruku.
Cítil jsem, jako by něco v té své svírala.
Naznačil jsem pohyb, aby povolila i tak něžný stisk. Podíval jsem se, co to v dlani má.
Nedržela v ní nic. Jen v ní měla tak osm centimetrů dlouhou nezhojenou hlubokou ránu, sešitou několika nepovedenými stehy.
- To nic není! Zareagovala na můj pohled na její ruce.
V řece se nedávno topil pejsek, náhodou jsme šly okolo, tak jsem ho zachraňovala a jak jsem pro něj hrábla, byl tam pod ním asi kus nějakého plechu a rozřízla jsem si ruku. Fakt to bylo hustý.
- A mamince teklo tóóólik moc červené krve, byla od ní celá ale odjeli jsme do nemocnice a tam jí ruku pšišili, vysvětlila mi událost Sofinka.
Holka, ty budeš mít v životě o strach postaráno, ty se neztratíš, pomyslel jsem si.
Ty stehy nic moc, to ti povím.
- Co bys chtěl odpoledne od zubaře, co má službu na chirurgii? Smála se Mony a na prsou se jí houpaly korálky z nějakého černého kamene.
A maminka neplakala, že Sofi, protože maminka pomáhala jinému v nouzi, i když se při tom moc zranila a ty budeš také pomáhat jiným v bídě, že ano, ty moje zlatíčko?
- Ano maminko, budu!
Tony, dej mi ještě ruku.
Kterou?
- To je jedno, něco mě zaujalo.
Podal jsem jí obě, aby si vybrala.
Dala mi je k sobě, jako bych se modlil a stiskla je.
- Cítíš to co já?
Jo. Horko. Vibrace.
- To je ono!
Dávám ti svoji energii, protože cítím, že ty žádnou v sobě nemáš a budeš ji potřebovat. Kde ses tak vycucl?
A ještě něco ti povím.
Ty nejsi ty.
Nesmál jsem se.
Počkej, počkej Mony, jak já nejsem já?
- Vidím to na tvých rukách. Ty jsou tvé, jsou tak hebké, něžné a mladé, ale tělo patří někomu jinému, cos v mládí vyvedl, chtěl jsi odejít, že?
Díval jsem se na ni, díval na její pivo, na svůj mátový čaj a do zěmě, ale nestyděl jsem se přiznat, že jsem opravdu už jednou odcházel, ale zachránili mne a od té doby mám takový zvyk, no pocit, možná až zlozvyk, toužím po tom, aby mě někdo občas chytil za ruce a držel je...
- Ahá. Tak proto je máš takové.
Stejně jako myšlení velkého kluka. Odešlo jen tělo jako schránka a zůstaly tu ruce i mozek jako tehdy, kolik ti tehdy bylo?
Osmnáct. Udělal jsem to z něšťastné lásky.
- Tak to jsou ruce osmnáctiletýho kluka a mozek taky, ty jo, ty budeš pořád mlaďoch! A ty bílé vlasy jsou moc sexy, ale já na sex nejsem od jisté doby, řekla Mony a pohladila znovu si lícní kosti.
Panebože, o čem se to spolu bavíme a jakým způsobem, to je věc nevídaná.
Asi to byl můj Osud.
Mony zrovna pila pivo, když jsem vyslovil, že to byl můj Osud.
Vyprskla a něco piva bylo i na ubruse.
- Promiň! To uschne...
Jaký osud? Ten neexistuje, neblbni, o tom já něco vím.
Víš co existuje a každý to tak má?
Óóó... sud!
Jeden má po levé ruce a druhý óóóóóó..sud má po pravé.
Oba óósudy vyzpívala a docele vysoko a čistě.
Z levého, ten jen u srdce, z toho každý druhým dává a do pravého, ten je na straně rozumu, do toho si bere, tedy dává co dostane od druhých a oba sudy musí být v rovnováze, pak je člověk šťastný!
Tony, ty máš červené oko, tys moc brečel, že?
Jo.
- Chceš vědět, něco, co bude..?
Jo. Abych už nad ní nebrečel.
- Jo láska?
Zohnula se pod stůl a vytáhla z té obrovské tašky přes rameno dva balíčky s barevnými listy.
To jsou tarotky. Vzala ten nový a škrkla kartami po zdi jednou dvakrát.
To musím, abych je očistila a připravila.
Dělej co chceš, já tomu stejně nerozumím.
Podala mi celý pakl karet.
- Vytáhni si jednu a podej mi ji!
Pozvedl jsem talon a vytáhl jednu kartu a podával ji Mony.
Byla překvapena, že jsem sejmul kartu zespodu.
- No né! Královna...

Když jsem uslyšel Královna, zatočila se mi hlava, ale neřekl jsem nic, ani proč.

Povídala mi tarotový výklad a já byl ale myšlenkami u své královny...
Mony, díky, to stačí.
- Ne! Ještě dvě karty.
Sejmul jsem si Krále a Smrt.
Ty jsi hodný člověk, takový, jaký má být král, moudrý, nad věcí, spravedlivý. A smrti se neboj! Proč taky, když se spolu už znáte...
Napila se piva, nespěchala, jen ucucávala a o to častěji si zápalila cígo.

- Jo, Tone, já ti něco povím.
Nedávno jsem dostala malý koberec, peršan. Byl smotaný, a doma, když jsem si ho chtěla dát k posteli, tak jsem na něm uviděla, no menší díru kousek od jednoho rohu.
Někdo na něj postavil asi svíčku, ta dohořela a stihla ještě do koberce propálit díru.
Proto mi ho dali, ale o díře mlčeli.
Mi to nevadilo. Na tu díru jsme položili se Sofinkou takový zvláštní šutr, díra byla zamaskována, koberec byl zase funkční a navíc získal estetickou přidanou hodnotu, my totiž šutry sbíráme, viď zlatíčko.

Malé neposedné maminčino zlatíčko běhalo po lokále a užívalo si svobody, nikdo ji neokřikoval nesmíš, pojď sem, ale honem, užívala si pohybu a nezneužívala svobody.
Takto vychovávají své děti i Japonci. A kde jsou Japonci a kde my?

Zničeho nic začala mluvit o umění o malířích a obrazech a jestli znám ten příběh o obrazu namalovaný jednomu muži na jeho kůži na zádech? Neznáš? Ty jo, to je hustý!
Mony mi vyprávěla příběh o malíři, který v mládí vytetoval jinému do kůže na zádech svůj obraz.
Po mnoha mnoha letech byl malíř hodně slavný a ten potetovaný chudý jak kostelní myš. Jednou byla vernisáž mistrových obrazů a ten potetovaný se hladově díval přes výkladní skříň dovnitř a ochranka jej odháněla pryč, ale nějakým způsobem se dostal dovnitř, chtěli ho vyhnat ven, ale on se rychle vsvlékl a ...ukázal všem sví záda a všichni uděli hóóóóó, úžasné dílo mistra!

A někdo chtěl jeho kůži ze zad koupit Jo, pak se ten tetovaný obraz objevil, ale ten dotyčný, co ho nosil v kůži svých zad, zmizel...Nejspíš ho někdo zabil jen pro ten slavný obraz. Hrozný, co?
Jo, hrozný.
Mony, budu se muset rozloučit.

No my jdeme taky! Dopila pivo, Sofie přiběhla ke stolu a dopila brčkem limču, vzala si jeden cukr a šli jsme z baru po zaplacení ven.
- Tony, díkec, žes nás pozval. Něco hezkého tě také potká.

Neřekl jsem na to nic. Co bylo hezké, to je nenávratně pryč.

Sjeli jsme výtahem dolů a před Tescem spadla Sofie na kamínkách a chtěla do nich naštvaně kopnout.
- Sofíe! To ne! Ty kamínky za nic nemůžou, tos ty běžela rychleji než jsi měla, neudržela jsi rovnováhu a jen proto jsi upadla, ale to nic není, to se stane, když něco uděláme, co bychom mohli dělat jinak. Ty jsi neměla spěchat, rozumíš?
- Ano maminko.
Tak se těm kamínkům omluv, že už do nich nikdy nebudeš kopat. Kdyby někdo kopal do tebe, taky by se ti to nelíbilo, jasný?
-Ano maminko. Kamínci já se vám omlouvám, byla to má vina a chyba...

Nezmohl jsem se na slovo. Jak tohle zvládá mozek tříletého caparta, jak si hezky dokáže uvědomit dobro a zlo, které je kolem nás.

Na druhé straně od zastávka MHD byla nějaká akce pro děti. Travnatá plocha jich byla plná v doprovodu rodičů.
Rozdávali se tam nafukovací balonky.
Jeden jsem přinesl Sofii.
- Děkuji ti.
Najednou foukl silný vítr a Sofii zůstala v ruce jen ta umělohmotná tyčka od balonku, ten vítr nadzvedl a pak s ním praštil o chodník.

Prásk! Balonek hlasitě bouchnul a malá holčička Sofie se poprvé přede mnou rozplakala.
Nad balonkem, který prasknul a maminka Mony se naklonila k chodníku a zvedla malý ostrý kamínek.
Ukázala ho dceři.
Vidíš? Takový malý ale hodně ostrý kamínek dokázal zničit tvůj hezký balonek.
Musíš se mít v životě, až tady jednou nebudu, nebudu ti radit a chránit, na pozoru nejen před malým nebezpečím, ale i před velkým a nesmíš mít strach, že něco nezvládneš, jen nesmíš být jedním z toho davu, který je kolem nás. Buď svá, ale žij a měj ráda všechny lidi a oni tě budou mít také rádi, budete si pomáhat. Jakmile se ale zařadíš do davu, může to být tvůj konec. Někdo před tebou něco udělá, dav zpanikaří a ušlape bezohledně, bez uvažování Ty, kteří upadnou a s nimi bohužel i ty nevinné.

Mony vyslovila tuto krutou pravdu o životě před Sofií už po několikaté a řekla to tak, že si malá z toho vzala ponaučení.

Já jí naslouchal a připadal si jako suchá houba a byl jsem tak rád, že taková slova a myšlenky říká přede mnou, že je mohu do sebe natankovat měrou vrchovatou.

Myslel jsem přitom na někoho, pro koho je tak zatěžko takto normálně nejen žít, ale i jen pomyslet.

Normálně, normálně vidět a vnímat svět, ne se uzavírat před světem, že je v něm něco špatného, tím se neochrání, tím se děti na život nepřipraví.
Sofiina volba a cesta je tvrdá, ale dovede ji daleko, ta nebude bloudit.

Holky, díky za pěkné posezení, mějte se, mně už pojede autobus, rozloučil jsem se.
- Tony, zvu tě k sobě na čaj! Koupím mátový, kvůli tobě! Zakřičela na mne Mony a dodala, k sobě domů proto, že ses mi ani jednou nepokusil naznačit, že když mi koupíš další pivo a pak mi navrhneš, jestli nechci sex.
Sobota byla najednou snesitelná, stejně jako to vedro, a najednou jsem byl opět plný energie.
Když něco končí, něco nového začne.

Jseš anděl,víš! Zněla mi v uších její poslední slova.
Proč já?
Ty jsi anděl, Mony, to tys do mne vrátila energii, chuť žít.
Publikoval(a): Tonyend, 23.6.2013
Přečteno (529x)
Tipy (2) ... dát Tip/SuperTip
Poslední tipující: michaela07, Lipová

Spodek

Stránka generována 22.11.2024 04:56
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti