Anotace: Nová rodina

Byli jsme asi v půlce cesty, když David zastavil a ukázal před sebe. "Támhle je ten obchod."
Kousek před námi byl malý obchůdek, který si někdo otevřel v garáži svého domku. "Fajn, tak pojďme. Snad tam opravdu něco zbylo." Přidala jsem do kroku. Vidina vody byla velmi lákavá.
Vstup do domu jsme měli volný, protože skleněné dveře byly dokonale rozbité.
Vešli jsme dovnitř a sklo na podlaze nepříjemně zaskřípalo. Chvíli jsme stáli a čekali, ale nic se nedělo, tak jsme se začali porozhlížet okolo. "Vypadá to, že tu toho moc není." řekl Dav. "Jo." Byla jsem docela zklamaná, ale vše co tu bylo k jídlu a pití už si někdo odnesl nebo zničil a rozházel kolem. "Zkusím najít koupelnu nebo záchod, třeba tam budou nějaké zbytky vody." řekla jsem a sunula se přes odpadky a malou prodejnu dále do domu. David šmejdil po prodejničce a zdálo se, že mně nevnímá.
Za prodejnou byla malá předsíňka a chodbička, která vedla ke dveřím na zahradu a ještě jedny dveře nalevo. Vpravo bylo schodiště do patra. Na zemi byly rozházené nějaké papíry, noviny a oblečení. Napadlo mně, že bych se mohla podívat i po nějakých ponožkách a botách. Nový batoh by se taky hodil.
Došla jsem k dveřím vlevo a zarazila jsem se při pohledu na zahradu. Mohla to být kdysi hezká zahrádka, ale teď už byla hodně zarostlá a poházená různým svinstvem. Vpravo byla psí bouda a před ní, vysušená mrtvola psa, napůl sežraná, nejspíš jinými hladovými zvířaty. Chudák pes asi ho nikdo nestihl odvázat, ale copak to nemohl udělat nikdo z těch co tady rabovali a šmejdili? To je teď náš svět? Zaslechla jsem šramot a otočila jsem se prudce za sebe. Byl to, ale jen David, který se vydal za mnou. Zdá se, že se ten kluk rozhodl, že mně bude mít radši pořád na očích. "Co tam vidíš?" "Nic jen mrtvolku chudáčka psa." "Aha." nakoukl mi přes hlavu. "Tomu už nepomůžeme. Aspoň se z něho najedli jiní" řekl na můj vkus až moc věcně, ale co můžete chtít od dítěte, co přežívá samo v téhle době.
Slyšela jsem, že otevřel dveře vedle, kterých jsme stáli. Byla to malá kuchyň plná nepořádku a much. Podívala jsem se k oknu a připadalo mi až úsměvné, že tady okno rozbité nebylo. Zkusila jsem kohoutek nad dřezem, ale vyteklo jenom pár kapek. Na stole v hrnci sice byla nějaká tekutina, ale tak daleko ještě nejsem abych pila z každé louže. Možná za pár měsíců.... .
"Nic tu není." řekl Dav zklamaně. "Pojďme nahoru. Třeba tam bude aspoň oblečení. Potřebuju nějaké ponožky a v lepším případě i boty a něco na převlíknutí ať nechodím jak nějaký řezník." Podívala jsem se na svoje tričko a vypadalo příšerně. Jeden flek vedle druhého. Krev a špína smíchaná dohromady.
Nahoře byly tři místnosti. Naproti schodům byla koupelna se záchodem. "Kdybych si stavěla barák tak si určitě postavím koupelnu a záchod odděleně." "My to máme taky dohromady." ozval se David. Usmáli jsem se na sebe. Odklopil vršek z nádržky záchodu a zakroutil hlavou. "Nic."
Zkusila jsem kohoutek jen pro pořádek a nic kromě zasyčení z něj nevyšlo. Nedivila jsem se. Umně už voda netekla dávno.
Nad umývadlem bylo zrcadlo a můj obraz v něm mě dokonale vyděsil. "Ty vole." ulevila jsem si,
"Tak to je masakr. Takhle k vám nemůžu Davčo. Ségra by přede mnou utekla." Zašklebila jsem se na sebe do zrcadla. "Úplný Texaský masakr." David se zasmál a v tu chvíli se zase objevil ten malý bezstarostný kluk. "Nebo Pach krve." "Ok, zase trošku zpomal." otočila jsem se na něj s hrůzostrašným šklebem. "Buď rád, že nemusíme zabíjet zombieky." natáhla jsem k němu ruku zkroucenou jako pařát. "Kdybys ten zombie byla ty tak je to OK.", šklebil se na mně,
"V pohodě bych tě přepral a zapíchl ti nůž do hlavy." Chytl mně za zápěstí a ďábelsky se chechtal.
Bože jak je to fajn jen tak blbnout a povídat si s jiným člověkem. Ani jsem si neuvědomovala jak moc jsem byla osamělá.
David, ale najednou ztuhl. "Pšššt, počkej, buď potichu!" Ztuhla jsem a zašeptala: " Co je?" Pustil moji ruku a soustředěně naslouchal. Zdálo se mi, že takhle stojíme snad půl hodiny než promluvil. "Zdálo se mi, že slyším zezdola sklo. Ale asi jsem se spletl." Podíval se na mně. Dala jsem mu ruce na ramena. "A já myslím, že jsi až moc podrážděný." Pohladila jsem ho po tváři. "Tak pojďme okouknout ty ostatní pokoje a vypadneme odsud."
Otevřeli jsme dveře naproti koupelny. Byl to jakýsi hobby pokoj nebo jak to nazvat. Byl tam šicí stroj a posilovací přístroj. A samozřejmě neskutečný nepořádek. Našla jsem tam, ale obstojnou pánskou košili a látkový vak ušitý nespíš ze starých Jeanů. Dala jsem košili do vaku, protože jsem se chtěla převléknout až se trochu opláchnu.
David otevřel poslední pokoj a když do něj nahlédl tak okamžitě couvl. Podle zápachu, který se z pokoje vylinul jsem věděla co bude uvnitř.
Byli tam. Leželi na posteli a chtěla bych napsat, že se drželi za ruce jenže by to byla lež. Leželi vedle sebe a místo hlav měli jen krvavou kaši. Vypadalo to, že nejdřív to skončilo pro tu ženu, protože muž dosud držel v ruce nějakou pušku z dlouhou hlavní. Asi už nechtěli žít ve světě jako je tenhle. Jejich těla byla ještě nafouklá a hemžila se hmyzem. Zvedl se mi žaludek a v krku mně začalo nesnesitelně pálit. Musela jsem se na chvíli odvrátit a když jsem se otočila zpět tak jsem nevěřila vlastním očím.
Chlapec byl do pasu ponořený pod postelí a něco tam doloval. Nemohla jsem se na to dívat, protože se mi začala točit hlava. Musela jsem si sednout a zhluboka se nadechnou. Bohužel zase jen toho smradu. "Dejve co tam děláš? Vylez, to je hnus." Slyšela jsem ho z hlubin pod postelí jak říká : "Počkej, viděl jsem tu nějaké vysoké boty." Vykoukl z pokoje a na hlavě měl velkou pavučinu. Dala jsem si hlavu do dlaně a musela jsem se na něho usmát. "Pomoz mi vstát kluku. Ty jsi fakt nejlepší." Stoupla jsem si na špičky a sundala mu pavučinu z vlasů. "Hele." ukazoval mi svůj drahocenný úlovek. "To by se ti mohlo hodit." Byly to obstojně vyhlížející boty, které paní nejspíš moc nevyužívala, protože nebyly vůbec ochozené a ze spodu na podrážce byla jen tenká vrstva prachu a špíny. Velikost 39. Mám sice 38, ale myslím, že si moc vybírat nemůžu. Dala jsem je do vaku ke košili. "Pojďme odtud vypadnout. Myslím, že tu nic nenajdeme." Sešli jsem po schodech dolů a když jsme vycházeli ven skrze rozbité dveře tak mě David chytil za ruku. "Podívej." ukazoval na zem vedle dveří. "Jsme slepí nebo co?"
A asi jsme byli, protože tam stál pětilitrový kanystr s vodou. Vyšli jsme před obchod a David odšrouboval uzávěr kanystru a přičichl k obsahu. Trochu se napil a řekl: "Myslím, že je to voda." "Dej to sem." Natáhla jsem ruce. "Mně už je to jedno. Mám šílenou žízeň a točí se mi hlava."
Pomohl mi kanystr nahnout a už ta lahodná tekutina klouzala mým pohmožděným krkem.
Když jsme se pořádně napili, (dokonce jsme našli prázdnou láhev a naplnili ji na cestu), tak David nahnul kanystr a já si konečně mohla opláchnout všechnu krev, zvratky a špínu z obličeje. Když jsem zvedla hlavu k Davidovi jen poznamenal: "Je to čím dál lepší." a zubil se na mně. Sundala jsem si triko a všiml jsem si jak chlapec stydlivě odvrátil hlavu přesto, že jsem měla podprsenku a líčka mu zčervenala. Napadlo mně, že jsem nejspíš první žena v podprsence, kterou viděl.Škoda, že když jsem první u takové důležité věci, říkala jsem si pobaveně, nemám na sobě aspoň nějaké sexy prádlo aby si to užil. Utřela jsem se do starého trička a vydolovala jsem z vaku košili aby se už Dav nemusel dívat za roh a na oplátku jsem nahnula kanystr ze zbytkem vody aby si opláchnl aspoň ruce.
Vydali jsem se dál ulicemi, kde už se střídaly jen rodinné domky. Nebyly tu už žádné paneláky nebo činžovní domy, ale obrazy průhledných domů se pravidelně opakovaly a všechny vypadaly stejně.
Byl to hrozný, bezútěšný pohled. Kolem cesty stála rozbitá auta. Ani jedno nevypadalo, že by se v něm dalo odjet, ale stejně bychom neměli klíče. Nemluvě o tom, že nemám řidičák a myslím, že David asi taky moc velký řidič nebude.
V tu chvíli jsem zase chtěla být v tom lese s dědečkem a mluvící veverkou.

Publikoval(a): Polux Troy, 1.9.2016