Anotace: Příběh poutnice Stelly jejíž cesta může být cílem ... . ( Stvořil nás Bůh nebo my jsme stvořili Boha ? )

Po zádech a v podpaží mi stékaly kapky potu, ale dařilo se mi dýchat pravidelně, takže aspoň mdloby v nejbližší době nehrozily. Slyšela jsem jak někdo naráží do dveří. Pak najednou zasakroval a nechal toho. Pomalu jsem se šinula ke dveřím. Chtěla jsem se podívat kukátkem, ale měla jsem strach. V duchu jsem viděla jak mi někdo prostřelí hlavu sotva přiložím oko ke kukátku nebo mi propíchne hlavu nějaká skurvená mačeta. Žaludek se mi zase začal tlačit do krku. Ten co narážel do dveří si narazil rameno a někdo běžel dolů po schodech. Konečně jsem se odhodlala podívat kukátkem, ale ti zmrdi měli zhasnuté baterky.Viděla jsem siluetu jednoho sedícího na schodech a druhý stál opřený o stěnu a kouřil.Plamínek mu osvětloval tvář.Viděla jsem, že má malý knírek a na hlavě čepici s kšiltem. - Zbytečně se namáháme, uvnitř bude stejně hovno, - řekl ten co seděl.
- Ale je tu někde ta ženská. Mirek říkal, že ji tu viděl několikrát vcházet.- Podlomily se mi kolena.Znásilnění, tepalo mi v hlavě. Zabijou mě a to si ještě možná budu přát aby to udělali rychle. Chtělo se mi brečet. Nejradši bych si vyhrabala díru v podlaze a schovala se do ní. -Ta mrcha bude mít určitě nějaké zásoby.- - Jo a už si představuješ její frdnu, co?,- chlípně se zachechtal muž s cigaretou. Začala jsem zvracet. - Hej, mrcho, otevři ty dveře! Nedělej si to ještě horší! - bouchal na dveře jeden z nich.Samozřejmě,že mě slyšeli. Muselo mě být slyšet až na konci města. A pak se s šíleným řevem a skřípěním zakousla do dveří motorová pila. Běžela jsem do kuchyně a popadla největší nůž co jsem nahmatala. To už se dobývali dovnitř. Stála jsem strnule a snažila jsem se přemýšlet. Moc dobře mi to tedy nešlo, ale nedivte se. Najednou stál přede mnou. Byl to ten kuřák. Poznala jsem ho podle čepice a knírku. Druhý stál za ním a svítil mu do zad baterkou. Pak už jsem neviděla nic, protože mi začal svítit do očí. Natáhla jsem ruku z nožem před sebe. Teď už ani nevím proč ... .
Kšiltovka mě nakopla do ruky tak silně, že vyletěla až ke stropu. Nůž se zapíchl do ledničky. - Tak kočička chce škrábat ? - - Vemte si co chcete a vypadněte ! - křičela jsem a zajíkala se pláčem. Už to nešlo udržet. - Neřvi krávo, - ozval se nejspíš ten z baterkou, - máš nějaké léky a chlast ? - V ruce mi tepala bolest až k lokti.
- Nemám nic hlupáci. - A pak dopadla něčí obrovská pěst na moji levou lícní kost a popravdě, hned jsem zapomněla na nějaké štípání v ruce.
Byla jsem na kolenou a v hlavě mi hučelo.V puse jsem cítila zvratky a krev. Z dálky jsem slyšela nějaké hlasy, ale nerozuměla jsem ani slovo. Co teď se mnou bude? Je to snad konec mého života? Vážně? Tak já přežiju všechno a nakonec to dopadne takhle? Vyplivla jsem chuchvalec krve a zvratků a snažila se soustředit. Zdálo se, že odešli do vedlejšího bytu. Skrze dveře jsem viděla míhání baterky. Snažila jsem se postavit a když jsem se škrábala nahoru po stěně ledničky nahmátla jsem nůž. Bože ti kokoti ho tu nechali pro mně. Chtělo se mi nahlas smát, ale natolik šílená jsem ještě nebyla. Zasunula jsem ho do zadní kapsy a projela skrz její spodní část aby mi nevypadl. Zastrčit si ho za lem kalhot, jsem neměla odvahu. Bylo by trapné se v téhle situaci odrovnat sama. - Vy hňupi! Namáhali jsme se tu zbytečně a ta čubka tu stejně nic nemá ! - Pomalu jsem přešla do předsíně a sunula jsem se ke dveřím. Všude byla tma a trnula jsem hrůzou, že o něco zakopnu a uslyší mně.- Ale měla u sebe batoh ne? Jestli něco má tak určitě tam.- Tak už to bylo jedno. Vyrazila jsem ke dveřím, ale chlapík z baterkou vyběhl proti mě. Byl skoro stejně vysoký jako já, ale pořádně udělaný řízek se širokými rameny. Odrazila jsem se od něj a narazila zády do zdi. Začal mi zase svítit do obličeje.- Kam si myslíš, že jdeš?- I když jsem ho neviděla, úplně jsem tušila úšklebek na jeho tváři.- Nechoď ke mně,- vytáhla jsem nůž a šermovala jím před sebou.- Nech mě odejít. Dám ti co chceš. Klidně můj batoh.- Položila jsem levou ruku na popruh batohu aby viděl, že to myslím vážně.- A co když nechci batoh?- Viděla jsem, že se přibližuje, ale před očima jsem z toho světla měla mžitky. No a samozřejmě mě najednou držel za zápěstí a kroutil mi ruku abych pustila nůž. Nechtěla jsem to jen tak vzdát, tak jsem vykopla koleno proti sobě jak jsem nejsilněji mohla a světe div se, něco jsem zasáhla, protože světlo bylo najednou na zemi , bohužel i můj nůž. Kulturista klečel na kolenou. Chtěla jsem ho překročit, ale chytil mě za nohu a shodil na zem. Ucítila jsem kopanec do ramene a někdo mě táhl za vlasy.
Ostatní hrdinové se vrátili z obhlídky vedlejších bytů. - Ta mrcha mě nakopla do koulí a ještě mě pořezala! - - To si stěžuješ, že tě přeprala malá ženská? Tak jí ukaž kdo je tu pán.-
Ne, ne, ne, ne, ať mi nic nedokazuje, prosím bože už je těch sraček dost ne? To hovado mi stálo na hlavě a cítila jsem, že už stačí jen trochu a moje hlavička pukne jako meloun. Držela jsem ho za kotník a snažila se dostat na kolena. Baterka se na zemi otáčela a všechno se kolem míhalo jako ve světle šíleného stroboskopu. Podařilo se mi toho blbečka shodit na zem a dostat se na kolena, ale to už mě smetl zpátky na zem Knírek s kšiltem .- Ty malá děvko, přestaň bojovat. Stejně nás nepřepereš to ti musí být jasné,- syčel mi do ucha, když mi nasazoval kravatu svým pravým předloktím a táhl mě nahoru. Zarývala jsem nehty do jeho ruky a snažila se urvat aspoň trochu vzduchu pro sebe.Napadlo mě kolik asi měří, protože už jsem stála na špičkách a pořád mě táhl výš.- Tak už to vzdej! Vzdej to nebo tě zabiju!- Cítila jsem jak mi něčí ruce rvou batoh z ramen. Zaryla jsem nehty ještě hlouběji, ale protivník škubl plnou silou a moje ruce odletěly dolů jako dřevěné ruce nějaké loutky. A pak jsem už viděla samé krásné hvězdičky a tečky a moje tělo bylo lehké jako balónek z pouti.

Publikoval(a): Polux Troy, 20.8.2016