Básně, Povídky, Úvahy, Pohádky, Fejetony, Romány, Reportáže

a

Jak skončil starý svět

Jak skončil starý svět

Polux Troy Romány » Sci-fi, fantasy

Anotace: Příběh poutnice Stelly a její osudy na cestě, která je možná i cílem ... . Potřebuji vědět jestli má smysl v tom pokračovat .. jestli se to vůbec dá číst :)

Je to směšné.Přežili jsme několik falešných konců světa a teď i ten opravdový.Vlastně to pro nás ani konec světa nebyl ,ale pro spoustu lidí ano.Pro velkou spoustu.

Stella na cestě

A víte, že vůbec nevím co se stalo? Opravdu. Jednu chvíli je všechno v pohodě a najednou začne lidí ubývat ... . Nejdřív to je nenápadné, pomalé jakoby odumírání. Co by jsme chtěli,když nás je skoro 8 miliard na celé zeměkouli ,Řím taky nepostavili za jeden den. V ulicích bylo čím dál tím méně chodců a aut, méně dětí.Méně smíchu i pláče,ale když člověk žije sám tak si některých věcí všimne až ,když jsou už naplno rozjeté. Je to tak trochu moje vina,protože nejsem zrovna člověk, který by se zajímal o nějaké aktuality a zprávy. Nedělají mi dobře zprávy o všech těch atentátech, válkách a neštěstích. O epidemiích. To mě pak vždycky přepadaly myšlenky na konec světa. V duchu se teď tomu směju.
Kolem konce světa byl neustálý humbuk a pořád se rojily nějaké zaručené zprávy o jeho příchodu a spousta lidí se na něj připravovala.
Já spíš teoreticky. Znala jsem zpaměti všechny možné konspirační teorie a různé scénáře konce světa a taky rad jak přežít byl plný internet,takže by si člověk řekl, že těch lidí přežije daleko víc, ale tady nikomu připravenost nepomohla. Vždyť, může se někdo připravit na to, že dostane nějakou nevyléčitelnou nemoc?Lidi, ale i zvířata, začali umírat na nějakou pitomou chřipku.Říkali,že jeto chřipka typu A ,ale sami si nebyli jistí co to je za virus.Nevěděli si s ním rady... byl 10x větší než dosud známé viry. Vědci ve Francii ho zkoumali a prohlásili, že genetický kód Pandoraviru ( tak mu říkali ) je dvakrát větší než ten, který má největší dosud známý pozemský Megavirus. Dokonce řekli, že by mohl pocházet z Marsu.Doktor Claveric z university Aix-Marseille řekl : "Domníváme se, že virus vznikl z buněčných struktur, které už neexistují." Tak se na to podívejme. Jasně, že spoustu lidí napadlo, že Mars už asi opravdu útočí, ale nebylo to tak.
Nejdřív se lidi snažili pohřbívat a pálit mrtvé, ale pak už nebyl kdo by to dělal tak se vykopávali obrovské jámy a do nich se házeli mrtví. Bez obřadu a jakékoliv vzpomínky kdo byli a co pro svět a ostatní znamenali ... vždyť ti ostatní tam byli s nimi tak co... .
Televize vysílala jen pár hodin denně a stále to stejné. Byl to záznam na němž se nám vlídný moderátor snažil dávat pokyny, k čemu vlastně? K přežití?
Pokud nemusíte, nevycházejte z domu. Při každém smrkání a kašlání používejte kapesník. Myjte si ruce. Jo a pokud jste nemocní tak se dobrovolně izolujte a umřete sami. Ámen a bůh s vámi.
Je to jedno já už ji totiž stejně nemám. Někdo přišel, když jsem byla venku a prostě si ji vzal. Tak to teď je. Od dnešního rána by mi stejně nebyla k ničemu.
Přestala jít elektřina. Dnes v 7,32 ráno se můj byt ponořil do úplného ticha. Dosud jsem si ještě dopřávala ten luxus a měla zapnutou ledničku, ve které v podstatě nic nebylo, ale budilo to takový pocit normálnosti, že se nic neděje a vše je jak má být ... . Cha, blbečku, co máš moji telku ,teď se na ni dívej. Jaké hovado pitomé proboha krade v těchhle časech televizi? Neviděla jsem nikoho už týden, ale pořád jsem ještě ve městě potkávala stopy jiných lidí. Prázdné obaly od sladkostí a konzerv. Stále nové rozbité výlohy a vyrabované obchody. Nic proti, já taky chodila na výpravy. Tak jsem tomu v duchu říkala.
Vždyť , je to opravdu rabování, když není komu krást? Já myslím, že ne.
Po té příhodě s televizí jsem se rozhodla, že se přestěhuju o patro výš. Prošla jsem takhle už půlku baráku a tohle byl vlastně poslední byt co mi zbýval.
Moje možnosti jsou ohledně některých věcí omezené, bohužel... . Do některých bytů se nedostanu a v některých ještě zůstali jejich obyvatelé a já zatím nepřekonala strach z nákazy natolik abych je byla schopná nějak dostat ven a , já nevím, pochovat nebo něco takového. No a taky strach z mrtvol. Smrdí , někteří jsou nafouklí z vyplazenými jazyky a očima zírajícíma na věčnost ... . snad jednou. Ale věděla jsem, že byt nade mnou je volný. Díky, pane Liška, že jste umřel v nemocnici.
Byla to malá garsonka s kuchyňským koutem, malou předsíní a koupelnou, ve které byl záchod. Za dveřma byla malá skříňka-botník tak jsem ji za sebou hned zašoupla před dveře. Dokonce tu byly závěsy a žaluzie a pod dřezem krabice plná svíček. Uf. Po tmě jsem nerada, i když večer moc nesvítím aby nikdo neviděl kde jsem. V lednici bylo nějaké jídlo, které už se pomalu proměňovalo na novou formu života, ale to nevadí. Jednoduše ji nebudu otvírat. Taky jsem tam našla klec s vysušeným kanárkem. Fuj. Zrovna, když jsem pokládala klec na chodbu za dveřmi, něco jsem zaslechla. Snad nějaký šramot, ale vypadalo to jako by někdo byl dole v mém starém útočišti. Srdce mi bilo až v krku a začala jsem se potit. Pomalu jsem couvala do bytu a zavřela za sebou dveře nejpotišeji jak to šlo. Srdce mi hlásilo, že za chvíli vyletí z hrudi ven. Někdo už začal šmejdit v mém bytě to znamená, že o mě nejspíš neví a nebo je tak drzý, že mu vůbec nevadí má přítomnost, což mi znělo dost nebezpečně. Taky se pak mohl vydat nahoru ke mně. Mám riskovat a zatlačit skříňku za dveře aby se nedostal dovnitř a riskovat, že mě uslyší a stejně se pak dovnitř dostane a nebo mám počkat a být co nejtišeji. Byla jsem tak ochromená strachem, že nezbývalo než si vybrat druhou možnost. Ale pak , k mojí velké úlevě jsem slyšela dusot na schodech a šmejdil odcházel dolů. Šla jsem opatrně k oknu, ale už jsem nikoho neviděla. Možná šel kolem domu. Ach jo. Napadlo mě to co poslední dobou častokrát. Budu muset zvednout kotvy a najít si jiné místo k životu. Nějak se mi to tu poslední dobou nechce líbit... .
Tu noc jsem měla divoké sny jak někdo vtrhává ke mně domů a všechno kolem ničí. Nakonec se otočili na mě začali se přibližovat. Já jsem nemohla ani promluvit ani se pohnout. Probudil mě vlastní křik. Přitiskla jsem si ruce přes pusu. Měla jsem strach, že mě někdo slyšel a sen se promění ve skutečnost.
Najednou jsem byla dokonale vzhůru. Paprsek světla, nejspíš z baterky, přejel po zatažené žaluzii. Někdo svítil do oken. Doprdele. Co teď? Chvíli jsem stála ochromeně uprostřed místnosti, ale paprsek světla , který teď už nepřetržitě svítil do mého okna, mě vyburcoval k akci. Honem jsem se začala oblíkat a přemýšlet kde ,kurva, mám všechny důležité věci co se člověku fakt hodí. Když jsem konečně obula obě boty a chytala batoh do ruky uslyšela jsem na schodech dusot. Slyšela jsem jak se dobývají do dolních bytů. Strachy se mi chtělo zvracet, ale zatím jsem to zadržovala docela úspěšně.
No tak holka, panika nepomůže. Poslepu jsem začala házet věci do batohu a ani jsem nevěděla jaké vlastně. Doufala jsem, že si aspoň trochu pamatuju kde jsem co nechala. V tom někdo chytil za kuličku zvenku dveří a zalomcoval. Kurva, kurva, co budu dělat ?! Srdce mi bilo tak divoce, že jsem myslela , že každou chvilku omdlím a najednou jako by mi něco říkalo, že mám být v klidu a počkat co se stane asi podvědomí začalo pracovat mimo moje vnímání.
A já stála s batohem přes rameno uprostřed místnosti, dívala jsem se na dveře a čekala co přijde.
Publikoval(a): Polux Troy, 18.8.2016
Přečteno (110x)
Tipy (11) ... dát Tip/SuperTip
Poslední tipující: slzy-deště, Petrarca, gogol, Count Nosferatu, Desiré, Makaveli

Spodek

Stránka generována 22.10.2019 21:58
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti