Anotace: Kitty se snaží vyrovnat s nepříjemným pocitem, že se temná historie bude opakovat. Bohužel se ale zdá, že se osud rozhodl ublížit nejen jí, ale i Adrienovi, který ve všem sehraje mnohem důležitější roli, než si předtím mysleli...

Předpověď k naší smůle nelhala – už ten večer totiž začalo hustě pršet. Jen tak tak jsme stihli koně nakrmit a vykydat a vrátit se do domu dřív, než nás zastihl ten největší slejvák.
,,Tohle vypadá na opravdu dlouho,“ zahučela Sofie, když jsme za sebou zabouchli dveře. Adrien si povzdechl.
,,Jo, to bohužel jo.“
Už od tréninku měl zasmušilou náladu. Nemohla jsem mu to mít za zlé, protože i já jsem v průběhu dne značně znejistěla. Sice jsem se snažila tu teorii o mé smrti nebrat moc vážně a spíše ji opomíjet, ale najednou se mi to nedařilo. Byla jsem čím dál nervóznější. Sofii to samozřejmě neuniklo.
,,Co se děje?“ zeptala se mě po večeři v obýváku. Seděly jsme na gauči, televize byla puštěná, ale já si toho sotva všimla. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Nic.“
,,Neříkej, že nic, když to vidím,“ prohlásila Sofie. ,,Jsi nervózní.“
,,Hmm,“ zamručela jsem a začala se neklidně vrtět. Zrovna jsem se v duchu připravovala na další křížový výslech, když dovnitř vešel Adrien. Úlevně jsem se na něj zadívala.
,,Fajn, řeknete mi teda, o co tu sakra jde?“ ozvala se Sofie znovu. Sledovala jsem, jak Adrien sklopil oči.
,,Jo.“ Přešel ke mně a posadil se na gauč. Opřela jsem se o něj a přitulila se mu k hrudi, abych znovu pocítila ten zvláštní pocit bezpečí, jenž mi poskytoval.
,,No?“ Sofie si nás zvídavě měřila a já si s úšklebkem všimla, že se její pozornost zaměřuje převážně na Adrienovo ruce, které mi ovinul kolem pasu a hladil mě na bocích.
,,My…“ Neklidně jsem se zavrtěla a vzhlédla k Adrienovi. Kousnul se do rtu.
,,Už víme, co vyvolalo toho ducha,“ řekl tiše a nervózně těkal očima po místnosti. ,,Zavřela bys prosím tě ty dveře?“
Sofie se beze slova zvedla a dveře poslušně zavřela. ,,A?“
Chvíli bylo ticho.
,,Jsem to já,“ hlesla jsem po chvíli. Sofii se překvapením rozšířily oči.
,,Ty?“
,,Jo.“ Adrien se zničeně opřel o opěradlo a přitiskl si mě k sobě pevněji. ,,Je to Kitty.“
,,Ale jak to?“ vrtěla Sofie nevěřícně hlavou. ,,Proč?“
,,Kvůli Anně. Jsem jí podobná.“
Sofie nevěřícně pootevřela ústa. ,,Jak to můžete vědět?“
,,Viděl jsem fotku. Prostě… Vím, že to celé spustila Kitty,“ zamumlal Adrien. Vnímala jsem, jak mu srdce začalo být rychleji. Překryla jsem jeho ruce svými a stiskla je.
,,Fajn, vezmeme to popořadě,“ řekla Sofie s povzdechem. „Jak jste na to přišli?“
S mojí pomocí jí Adrien dovyprávěl události posledních dnů. Vynechal pouze ty věci, které byly pro nás oba příliš osobní.
,,Ten hřebec Anně věřil,“ zakončil Adrien příběh. ,,Nezavinil její smrt, jak jsme si mysleli.“
Sofie zabodla pohled do prázdna.
,,Myslíte, že to má i něco společného s La Gatou?“ zeptala se tiše. Pokrčila jsem rameny.
,,Nemyslím si.“
,,Protože ona ti věří,“ poznamenala zamyšleně. ,,Stejně, jako Černý věřil Anně.“
,,Černý?“ opakoval Adrien s pozvednutým obočím. ,,Jak tě to napadlo?“
,,To mu pořád chceš říkat jen hřebec?“ obořila se na něj Sofie. Zamračil se.
,,Je to lepší. A Duch je taky dobrý.“
,,Je to stupidní.“
,,To tvoje jméno je stupidní. Kdo by koni říkal Černý?“
,,Tak a dost.“ Zvedla jsem se z Adrienovy náruče, což okamžitě upoutalo jeho vzornost. I Sofie vzhlédla.
,,Tohle je vážná věc. To se chcete pořád jen hádat? Navíc kvůli pitomému jménu?“
,,Ne.“ Sofie provinile sklopila oči. ,,Ale on si začal.“
,,Ne, to ty sis…“
Vznikající hádku přerušila Monika, která vešla dovnitř. Zkoumavě si nás měřila.
,,Co se tu hádáte?“
Adrien zakroutil očima a opřel se o gauč. Sofie po něm šlehla pohledem.
,,Dohadujeme se, co si pustíme za film.“
Originální lež. Zvlášť, když jsem věděla, že až na tohle téma dojde, určitě na sebe zase začnou štěkat. Někdy vážně byli jako malé děti.
Monika vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. ,,A jaké jsou možnosti?“
,,No…“ těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. ,,Zaříkávač koní?“
,,Krotitelé duchů!“ vyhrkla Sofie. Adrien si pohrdavě odfrkl.
,,No a… Co třeba Ruffian?“ navrhla Sofie už s menším nadšením. S Monikou jsme současně zavrtěly hlavou.
,,Proč ne?“
,,Ten film nemám ráda,“ zamumlala jsem a posadila se k Adrienovi. ,,Nelíbí se mi ta pasáž, kdy si Ruffian při tom dostihu zlomí nohu.“
,,Ale je to dojemný,“ stála si Sofie za svým. Monika se posadila do křesla naproti nám.
,,Vy jste teda parta.“
,,To teda,“ zavrčel Adrien a natáhl se po mně. Z překvapeným vyjeknutím jsem se sesunula vedle něj a rozesmála se, když si mě přitáhl do náruče a políbil na spánek.
,,Fajn, já bych měla jít.“ Monika se přehnaně rychle zvedla. ,,Doufám, že se domluvíte.“
Mrkla na mě a já jí mlčky pokynula na pozdrav. Všichni jsme si oddychli, když opustila místnost. Sofie se na nás s úšklebkem otočila.
,,Nechte si to muckování na jindy, ano? Až tady nebudu.“
,,Tak jdi pryč,“ vyzval ji Adrien a přesládle se usmál. ,,Jestli se ti to nelíbí.“
,,Už toho vážně nechte, ano? Prosím,“ řekla jsem. ,,Už mě unavuje, jak se pořád hádáte kvůli blbostem.“
,,Fajn, fajn.“ Sofie kapitulovala zvednutím rukou. ,,Kde jsme to přestali?“
,,Hmm?“ Adrien se na mě otočil a s rošťáckým úsměvem naklonil hlavu na stranu. Dala jsem mu herdu do zad.
,,Myslím, že Sofie nemluvila o líbání, Adriene,“ podotkla jsem vyčítavě, ale neubránila se úsměvu. Adrien si dramaticky povzdechl a s předstíraným zklamáním se odvrátil.
,,Takže, co s La Gatou?“ nadhodila Sofie se zamračenou vráskou mezi obočím. Očividně jsme jí lezli na nervy. Napřímila jsem se a nasadila zamyšlený výraz.
,,Je tomu hřebci sice podobná, ale nemyslím, že by s tím měla mít něco společného.“
,,Až na to, že by tě teoreticky měla zabít,“ pronesl Adrien otráveně. ,,Ne, opravdu s tím nemá vůbec nic společného.“
,,Kitty, věří ti,“ obrátila se na mě Sofie. ,,Neměli bychom to přehlížet. Černý Anně věřil taky, měli spolu v podstatě to samé, co ty s La Gatou.“
,,Ne, ne, to je blbost,“ přesvědčovala jsem samu sebe. ,,Já nemám důvod jezdit do lesa v dešti.“
,,Máme stejné postavy,“ ozval se najednou Adrien. ,,Annu a hřebce v podání Kitty a La Gaty.“
,,Jo. Hlavní role obsazeny,“ poznamenala jsem sarkasticky. ,,Poslouchejte, to že se s La Gatou až nepřirozeně podobáme tomu hřebci s Annou ještě neznamená, že se historie bude opakovat. My na rozdíl od nich nemáme důvod jezdit v tom lijáku do lesa.“
,,Jo, to je pravda,“ uznala Sofie. ,,Možná se nervujeme zbytečně.“
,,Bylo by to fajn,“ zamumlal Adrien a objal mě kolem pasu. ,,Mít zase nekomplikovaný život by bodlo.“
Znovu jsem se o něj opřela a zavřela oči. ,,Těch několik prvních dní bylo bezva.“
,,Až na pár detailů jo,“ souhlasil Adrien a políbil mě do vlasů. Rychle jsem otevřela oči, abych viděla, jak Sofie zakroutila očima.
Dveře se najednou znovu otevřely a dovnitř vešel Martin. Tázavě svraštil čelo, když mě s Adrienem spatřil. Ten však byl naprosto lhostejný a dál mě choval v náručí.
,,Adriene, měli bychom jít,“ prohodil Martin se znatelným cukáním koutků. ,,Už je devět.“
,,Tolik?“ Sofie se na něj otočila. ,,Myslela jsem, že je tak osm.“
Souhlasně jsem kývla a neochotně se posadila. Adrien mě ještě předtím, než se zvedl, dlouze políbil, nedbajíc na Martinovu a Sofiinu přítomnost. ,,Zítra.“
,,Zítra,“ špitla jsem a usmála se na něj. Ještě mi úsměv oplatil, než následoval svého otce na chodbu.

…

Do stáje jsem druhý den ráno zamířila s přesvědčením, že fénovat si vlasy bylo naprosto zbytečné. K zemi padaly husté provazy deště a nebylo přes ně téměř nic vidět. Věci vzdálené na více než deset metrů jsem stěží rozeznala.
,,Fuj,“ zatřepala jsem hlavou, když jsem vběhla do maštale. ,,Hnusný počasí.“
Sofie vykoukla z Bellina boxu a zazubila se. ,,Letní deštík.“
,,Pěkný deštík,“ zamumlala jsem a sundala si moji nepromokavou bundu. ,,Je tu Adrien?“
Kývla a vyšla ven. Těžká hnědka ji málem následovala.
,,Ty ne,“ zasmála se a zatlačila ji zpátky. ,,Hezky tam zůstaň.“
Bella si rozmrzele odfrkla a otočila se k ní zády. Ušklíbla jsem se. ,,Teď tě potrestala.“
,,A kdo ti dává každý den najíst, co?“ houkla Sofie se smíchem do boxu. ,,Nevděčnice“
,,Jak jste na tom s kydáním?“ zeptala jsem se a přistoupila k boxu. Opřela jsem se o dveře.
,,Teď jsem nakrmila. Adrien si před chvílí všiml, že na Generálově sedle je prasklá přezka, tak kontroluje i ostatní věci.“
,,Takže jste ještě nezačali,“ shrnula jsem to. ,,Mimochodem, co je na dnešek v plánu, když nebudeme jezdit?“
,,Táta říkal, že by bylo dobrý, abychom pořádně vyčistili všechny koně. Monika by nám s tím měla přijít pomoct.“
,,Tak to nezní tak špatně, jak jsem myslela.“ Prohrábla jsem si navlhlé vlasy a povzdechla si. ,,Několik dalších dní nebude moc co dělat, co?“
,,To asi ne. Zbyde na nás všechna ta nudná práce.“
,,He?“
,,Znáš to. Čištění sedel a uzdeček, hrabání se v nepoužitelných věcech a tak dále a tak dále.“ Sofie otráveně zakroutila očima. ,,To bude mučení.“
,,Kdy budeme pouštět koně ven?“
,,Nemám ponětí.“ Sofie rezignovaně pokrčila rameny. ,,Budeme muset počkat, až se to přežene.“
,,Což bude doba,“ ozval se od sedlovny Adrienův hlas. Překvapeně jsem se na něj otočila.
,,Počkáme, až se přežene to nejhorší a pak je pustíme. Můžeme jim dát deky.“ Adrien k nám došel a objal mě kolem pasu.
,,Ahoj,“ zamumlal mi do rtů. Ovinula jsem mu ruce kolem teplého krku.
,,Ahoj.“
,,Jak ses vyspala?“ Jeho široký úsměv mě nakazil, přestože jsem už od probuzení měla náladu na bodu mrazu. Celou noc pršelo, na okno bubnovaly kapky deště a já se večer nekonečně dlouho převalovala, než se mi podařilo usnout. Připadalo mi, že od doby, kdy jsem konečně usnula až do okamžiku, kdy mě táta přišel vzbudit, uplynulo sotva pár vteřin.
,,No comment,“ usmála jsem se na něj. Otočil se na Sofii.
,,Jdeme kydat?“
,,No, už jsem se bála, že se k tomu vůbec nedostaneme,“ řekla kousavě, ale nepotlačila vřelý úsměv.
Když jsme zhruba o hodinu později všichni dorazili celí promočení do kuchyně, snídaně už byla na stole. Táta s Dianou a Martinem seděli u stolu a popíjeli ranní kávu.
,,Dobré ráno,“ pozdravila nás Diana s Martinem jednohlasně.
,,Ne tak moc dobré,“ zabručel Adrien rozmrzele. S povzdechem jsem se posadila na židli vedle táty, který mi zasedl mé obvyklé místo.
,,Však ono to neuškodí,“ usmála se Diana povzbudivě a já v duchu vyprskal smíchy. Ne, vůbec to neuškodí. Zvlášť, když jsou tyhle deště jakousi předzvěstí pro mou smrt.
,,Poslední dny bylo dost horko,“ přidal se táta a loknul si kávy. ,,Tráva ve výbězích byla dost vysušená. Trocha vody jí jen prospěje.“
Neklidně jsem se ošila. Ničilo mě, že nikdo z nich neví, co se tady ve skutečnosti děje. Jaké je skutečné poselství toho zatraceného lijáku. Najednou jsem si připadala nechráněná a ohrožená.
Ten pocit přetrval až do oběda. I když jsem se všemožně snažila zahnat to nepříjemné cítění zpátky do temnoty a zapomenout na něj, nepomáhalo to. Ani při čištění La Gaty jsem se nedočkala uvolnění.
,,Pořád na to musím myslet,“ postěžovala jsem si mé černé klisně. ,,Je to jako nemoc, na kterou nejsou žádné léky.“
S potřesením hlavy si odfrkla a vyčítavě se na mě zahleděla. Zakroutila jsem očima a začala jí znovu kartáčovat srst.
,,No jo, já vím, že je to celé možná úplně zbytečné. Ale nemůžu si pomoct.“
La Gata se na mě dlouze zahleděla svýma andělskýma očima a zastříhala ušima. V jejím vševědoucím pohledu jsem poznala, že mi dokonale rozumí a přesně ví, jak se cítím.
,,Ach anděli, kdybych ti tak mohla rozumět,“ povzdechla jsem si a hřbílkem jí krouživými pohyby přejížděla po hřbetě. ,,Bylo by to všechno o tolik snažší.“
Z maštale k mně dolehly kroky a vzápětí se u dvířek boxu objevil Adrien. Zamračil se na mě.
,,Kitty…“
,,Já vím, já vím!“ odsekla jsem vztekle. ,,Tahle kobyla mě má zabít, někde tam venku u řeky v tomhle podělaným dešti! Jo, nemusíš mi to připomínat!“
Jeho výraz zněžněl. ,,Kitty, klid.“
Zhluboka jsem si povzdychla a zamířila k němu. ,,Jo, promiň. Jen jsem z toho všeho vynervovaná.“
,,Chápu.“ Uhodl, co právě potřebuji a pevně mě objal. ,,Chápu tě.“
Přitiskla jsem se k němu a zavřela oči. Vnímala jsem jeho teplé ruce, kterými mi vnikl pod tričko a hladil po zádech. Zpoza něj se ozývalo rytmické bubnování deště na okna stájí a vítr narážející do stěn a střechy.
,,Bude to dobrý, ano?“ šeptal Adrien konejšivě a prsty mi pročesával vlasy. ,,Zvládneme to.“
,,Zvládneme,“ přitakala jsem a zvedla hlavu, abych mu viděla do tváře. Posmutněle se usmál a já poznala, že i jemu to všechno, co se poslední dobou děje, dělá starosti. Palcem jsem mu přejela po hebké kůži na spánku.
,,Co La Gata?“ zeptal se s nakrčeným čelem. Pokrčila jsem rameny.
,,Je v pohodě. Poslední dobou je celkově dost klidná.“
,,Jo, všiml jsem si.“ Adrien se znovu zamračil. ,,Ale stejně mě sakra znervózňuje, když jsi s ní.“
,,Nemusíš se o mě bát,“ řekla jsem. ,,Věříš mi, ne?“
Svraštil obočí. ,,Jo, tobě ano. O ní už se to ale říct nedá.“
,,Jestli věříš mně, musíš věřit i jí.“ Povzbudivě jsem se usmála. ,,Nebo se o to alespoň pokusit.“
,,Není to tak lehké,“ zabručel. ,,Až doteď jsem ji vnímal… No, prostě tak, jak jsem ji vnímal. Je těžké začít jí po tom všem věřit.“
,,Udělej to pro mě,“ zašeptala jsem a pohledem mu sklouzla na rty.
Naklonil se ke mně. ,,A co za to?“
,,Co bys chtěl?“ Přitiskla jsem své čelo na jeho a omotala mu ruce kolem krku. Rukama mi sjel po zádech až na boky.
,,Nemám ponětí.“
,,Napovím ti.“
V tu chvíli jsem přitiskla své dychtící rty na jeho, poněkud prudčeji a vášnivěji, než jsem měla v úmyslu. Nevypadal ale, že by ho to vyvedlo z míry, spíš naopak. Pevně si
mě přitiskl k sobě a zlíbal do bezvědomí.

…

Odpoledne jsme strávili v obýváku. Ležela jsem na gauči vedle Adriena, který si četl nějakou detektivku, a společně se Sofií sledovala Krotitele duchů. Adrien mě po očku sledoval.
,,Kolikrát už jsi to viděla?“ zeptal se najednou. Ušklíbla jsem se.
,,Milionkrát.“
,,A to musíš odříkávat každou hlášku?“
,,Bez toho by to nešlo,“ ozvala se Sofie a zavrtěla se v křesle. Posadila jsem se a zvysoka se na Adriena zadívala. S jiskřícíma očima zaklapl knížku a objal mě kolem pasu. Opřela jsem se mu o hrudník. ,,Polib mě, červe.“
,,Hej, tak to tam nebylo,“ zatvářil se dotčeně, ale už vzápětí ležely jeho rty na mých. Zabořila jsem mu obě ruce do vlasů a dlouze polibek opětovala.
,,Co to vůbec čteš?“ zeptala jsem se, když jsem se vysvobodila z jeho sevření. Zabořil mi obličej do ramene. ,,Dicka Francise.“
,,Mrtvý dostih?“ pozvedla jsem tázavě obočí, když jsem si přečetla název. ,,To zní morbidně.“
,,Je to detektivka, co čekáš?“ zamumlal mi do kůže a políbil do ohybu šíje. ,,Mně se to líbí.“
,,Co? Ta knížka nebo líbání?“ dobírala jsem si ho. Ušklíbl se.
,,Obojí.“
,,Nepovídej.“ Už jsem ho chtěla znovu políbit, když jsem si vzpomněla na Sofii. S nakrčeným čelem sledovala televizi, i když jsem věděla, že to, co na ní běží, absolutně nevnímá. Soudě podle jejího pohledu a semknutým rtům jsme jí lezli na nervy.
Položila jsem se na Adriena a rukama mu vnikla pod tričko. Měl hebkou, teplou kůži, pod kterou se zřetelně rýsovaly pevné svaly. Zavřela jsem oči a vnímala klidný tep jeho srdce. Nemám ponětí, jak dlouho jsme takhle leželi, protože jsem na nějakou dobu usnula. Probudil mě až Adrienův tlumený hlas, když někomu odpovídal. Neochotně jsem otevřela oči.
Táta se na mě usmál. ,,Ahoj.“
,,Zaspala jsem něco?“ zeptala jsem se rozespale a posadila se. Adrien se zašklebil.
,,Ne, jen polovinu odpoledne.“
,,Aha.“ Všimla jsem si, že televize už je vypnutá a křeslo postrádá Sofii. ,,Kde je Sofie?“
,,Ve stáji.“ Adrien pokrčil rameny na znamení, že neví, co tam dělá. Kývla jsem a postavila se.
,,Jděte jí pomoct. Myslím, že uklízí sedlovnu,“ řekl táta a opřel se o futra. ,,Dneska už kromě kydání a uklízení nic dělat nebudete.“
,,Fajn.“ Adrien se postavil a protáhl se. ,,Pořád prší?“
,,Jo,“ odpověděla jsem, když jsem slyšela kapky dopadající na tabulky oken. ,,Čekal jsi snad něco jiného?“
,,Ani ne,“ zamumlal a pocuchal si vlasy. ,,Jen jsem doufal.“
,,Nechtěl bych chodit kilák v tomhle dešti každé ráno a večer,“ řekl táta a zamyšleně nakrčil čelo. Zvedl oči ke stropu.
,,Počítáš mouchy?“ zeptala jsem se pobaveně. Zavrtěl hlavou.
,,Ne, jen mě něco napadlo.“ Vrhl krátký pohled na gauč. ,,Promluvím si o tom s Martinem.“
,,O čem?“ zeptal se Adrien se zaujetím. Táta se podezřele usmál.
,,Kdo si počká, ten se dočká.“
,,Jakej idiot tohle přísloví vymyslel?“ zamumlal Adrien nabručeně, ale dál už nic neříkal. Společně jsme celí udýchaní doběhli do stájí.
,,Nesnáším déšť.“ Adrien si stáhl kapuci z hlavy a potřásl jí, aby setřásl kapky vody, které ne ní cestou sem ulpěly. ,,Fuj.“
,,Musí pršet,“ ozvala se Sofie ze sedlovny. ,,S tím nic nenaděláš.“
,,To ne, ale kdybych mohl, pršelo by jenom přes noc.“ Stáhl si bundu z ramen a vzal ode mě moji. Poděkovala jsem mu úsměvem a prsty si prohrábla těch několik pramínků, které mi cestou sem navlhly.
,,Co děláš?“ zeptala jsem se Sofie, když k nám přišla. Ušklíbla se.
,,Čekám na to, co budete dělat vy.“
,,Takže se nic nemění,“ ucedil Adrien na oko nenávistně. ,,Co jsem vlastně čekal?“
Na tu otázku mu nikdo neodpověděl, protože ani jedna z nás odpověď neznala.
Vykydat se nám podařilo v rekordním čase. Adrien menší stáj vykydal sám za pouhých dvacet minut a já se Sofií a za pomoci Moniky, která se k nám po nějaké době přidala, jsme to stihly asi za tři čtvrtě hodiny. Když jsme skončili, šli jsme se podívat po Adrienovi, který se někdy před půlhodinou vypařil. Našla jsem ho u Dreama v boxe.
,,Tady jsi,“ konstatovala jsem při pohledu na něj a opřela se o stěnu. Podíval se na mě a usmál se.
,,Očividně.“
,,Hej!“ Sofie vpadla do maštale. ,,Tady jste!“
Omezila jsem záchvat smíchu na pouhý chichot. ,,Očividně.“
Sofie nakrčila čelo, když spatřila naše pobavené úšklebky. ,,Co je?“
,,Ale nic,“ řekl Adrien jakoby lhostejně a nevzrušeně kartáčoval valachovi narezavělou srst. ,,Potřebuješ něco?“
,,No, mohli byste nakrmit, ne?“ zeptala se. ,,Jedu s mamkou do města a rovnou svezeme i Moniku, aby pro ni nemusel Tadeáš jezdit.“
,,On sem jezdí?“ zeptal se Adrien překvapeně. ,,Neviděl jsem ho tu už skoro rok. Naposledy, když jsem měl sešitou hlavu.“
,,Jo, byl tu včera, aby Moniku vyzvedl. Byla tu i Štěpánka.“
,,Fajn, o kom je řeč?“ rozhodila jsem rukama. ,,Tadeáš je Moniky přítel?“
,,Manžel, vzali se minulé léto.“ Sofie spražila Adriena pohledem. ,,Když měl milostpán sešitou hlavu.“
,,Nemohl jsem za to,“ bránil se Adrien mrzutě. Sofie zakroutila očima.
,,Jasně že ne…“
,,Chcete se zase hádat? Protože jestli jo, tak odcházím.“
Oba zmlkli.
,,Klidně jdi, my to zvládneme,“ otočila jsem se na svou sestru. ,,Opravdu.“
,,No, sice tuším, že vy dva pak stejně skončíte v posteli, ale…“
,,Kušuj a padej,“ vyzval ji Adrien naštvaně. Sofie se zahihňala a pokynula mi hlavou. Aniž by se na Adriena podívala, vyběhla ze stáje.
Chvíli jsem zamyšleně sledovala Adrien, jak Dreama hřebelcuje. Ten klidné stál s přivřenýma očima a náležitě si péči užíval. Najednou vydal legrační zvuk.
,,Dreame?“ Adrien se rozesmál. ,,To je neuvěřitelný. Já tady dřu a ten kůň si stojí a chrápe!“
,,Má pak vyhřebelcovat on tebe?“ zeptala jsem se se smíchem. ,,Taky bys chrápal?“
,,Já nechrápu,“ opáčil a klesl do podřepu, aby Dreamovi vykartáčoval nohy. ,,A myslím, že bych tu péči vnímal poněkud jinak než on.“
Opřela jsem se o rám dveří a sledovala jeho silné paže, které se mu s každým sebemenším pohybem napínaly. Rukávy svého černého svetru měl vyhrnuté k loktům, takže jsem mohla pozorovat napínající se bledou pokožku.
Tenhle kluk je můj, pomyslela jsem si majetnicky a při té představě se usmála. Příliš pozdě mi došlo, že mě pozoruje.
,,Čemu se culíš?“ zeptal se se třpytícíma se očima. Pokrčila jsem rameny.
,,Jsi můj.“
Zvedl se. ,,A ty moje?“
,,Hmm.“
Přistoupil ke mně a ovinul kolem mě paže. Stiskl mě tak pevně, že jsem skoro zalapala po dechu.
,,Ano nebo ne?“
,,Ano,“ vydechla jsem s pohledem zabodnutým do jeho tváře. Hltala jsem každou jeho jemnou křivku, každičký detail jeho dokonalé tváře, kterou jsem milovala a bez které už jsem si život nedokázala ani představit. Teď jsem byla přesně tam, kde chci být: Na ranči s tátou, Sofií, koňmi a v jeho náručí.
Vtiskl mi měkký polibek na čelo. ,,Miluju tě.“
,,A já tebe,“ zašeptala jsem a vsunula mu ruce pod svetr, abych mohla hladit jeho hřejivou pokožku. ,,Taky tě miluju.“
Tiše se zasmál, když jsem mu přejela prsty podél páteře. Zadívala jsem se mu do očí.
,,Čemu se směješ?“
,,Jen, že Sofie měla pravdu,“ uculil se. ,,Když se mě takhle dotýkáš, vždycky přicházím na hloupé myšlenky.“
,,Detaily si nech pro sebe, ano?“ Nějak se mi nedařilo skrývat smích. ,,Vždycky jsem si myslela, že umění číst myšlenky by byla výhoda.“
,,A teď?“
,,Už si tím tak jistá nejsem.“ Rukama jsem mu urovnala svetr a pozorovala, jak se mu pod ním zřetelně rýsují svaly. Zrudla jsem, když jsem si uvědomila, že mě s pobavením pozoruje.
,,Teď bych si přál umět číst myšlenky,“ podotkl se zacukáním koutků. ,,Někdy jsi jako otevřená kniha, ale v takových chvílích, jako je tahle, máš dokonalý pokerový obličej.“
Zpoza jeho zad se ozvalo nespokojené zaržání a vzápětí do něj něco šťouchlo. Adrien se se zakymácením otočil a rozesmál se.
,,Promiň chlapče,“ řekl Dreamovi láskyplně. Ten si jenom rozmrzele odfrkl.
,,Zanedbává tě, viď?“ zeptala jsem se sladce a pohladila valacha po rezavé hlavě. Adrien si povzdechl. ,,Jo, od doby, cos přijela.“
,,Jako, že za to můžu já?“
,,To jsem neřekl.“
Moje nálada splaskla jako bublina. ,,Ale myslels to tak.“
Adrien si mě přitáhl k sobě. ,,Vážně se teď chceš hádat?“
,,Ne,“ zašeptala jsem po chvíli a opřela si hlavu o jeho rameno. ,,Nechci.“
Několik dlouhých, krásných minut jsem si jen hověla v jeho náručí, než se odtáhl.
,,Měl bych Dreama dočistit,“ zamumlal. ,,Poslední dobou na něj opravdu hodně kašlu a štve mě to.“
,,Chápu.“ Spustila jsem ruce volně podél těla. ,,Chceš pomoct?“
,,Jasně,“ řekl a zvedl se země hřbílko. Mně podal kartáč na hřívu.
Přistoupila jsem k Dreamovi a dlouhými taky mu pročesávala zářivě rezavou hřívu. Měl ji úžasně hebkou, ne takové hrubé žíně jako má většina koní. Mlhavě jsem si uvědomila, že La Gata ji má podobně jemnou.
,,Proč se se Sofií tak nenávidíte?“ zeptala jsem se znenadání. ,,Stalo se mezi vámi něco?“
,,Ne,“ řekl stroze. Tón jeho hlasu mi napovídal, že rozhodně nemá v úmyslu se o tom bavit. Povzdechla jsem si.
,,Řekneš mi o tom někdy? Něco?“
,,Není co,“ odsekl. ,,Mezi námi se nikdy nic nestalo.“
,,Kecy. Kdyby to byla pravda, nemluvil bys takhle.“
,,Jak?“
,,Úsečně.“
Povzdechl si. ,,Prostě jsme si nesedli, chápeš?“
,,To se nenávidíte jen tak? Pro nic za nic?“
,,Přesně tak. Mlč a čisti.“
Zamračila jsem se. ,,Ne muckání tě užije, ale abys mi normálně odpověděl na otázku, to ne.“
,,Odpověděl jsem,“ připomněl mi odměřeně. Hněvivě jsem přimhouřila oči.
,,Ale už ne normálně.“
,,Řeknu to takhle: nechce se mi o tom bavit. Sofie je prostě přesně ten typ člověka, který mi nesedí. A ona je na tom stran mě podobně, takže co si budeme povídat.“
Zmlkla jsem a několik vteřin se soustředila na Dreama a jeho hřívu. Všemožně jsem se nažila, aby v ní neměl žádné zacuchané žíně a bordel. Kterého tam měl požehnaně.
Koutkem oka jsem se zadívala na Adriena. Předstíral, že se zaujetím kartáčuje Dreamovi bok, ale z jeho pohledu jsem poznala, že je myšlenkami jinde. To já koneckonců taky. Rozhodla jsem se odvést nás z temnoty.
,,Jel jsi na Dreamovi nějaké závody?“
,,Jo, několik.“
,,Co třeba?“
,,Hele, nezávodím na něm nijak často.“ Nálada se mu jako mávnutím kouzelného proutku spravila a on se tiše zasmál. ,,Sofie ti asi navykládala, jak moc jsme slavní a jak moc je Dream drahý kůň,co?“
Pokrčila jsem rameny. ,,Tak nějak.“
,,Je pravda, že je to nejlepší kůň tady. Ne, že bych se chtěl vychloubat, ale prostě to tak je. Obraty, ustupování zádí, překroky… Umí všechno, na co si vzpomeneš. A pořád se učí, tedy, oba se pořád učíme. Mám štěstí, že toho táta umí tolik, jinak bychom nebyli ani z poloviny tam, kde jsme teď.“
Bylo to poprvé, co jsem ho za ty dva týdny slyšela mluvit o tátovi v kladném slova smyslu. Věděla jsem, že si ho Adrien svým způsobem váží, ale nikdy o něm nemluvil takhle. Jako o tátovi, kterého má rád.
,,A ty závody?“
,,Zkoušeli jsme barely, ale Dream není dostatečně obratný. Reaguje rychle na sebemenší pobídku, ale když jsme se museli co nejrychleji otočit kolem sudů, nezvládal to. Neumí se kolem nich otočit tak rychle, abychom měli šanci uspět.“
,,Takže jsi to s ním zkusil jinde?“
,,Jo, zkusil jsem western pleasure.“
,,Česky, prosím.“
Zasmál se. ,,Není to nic těžkého, jde hlavně o to, aby měl kůň z jízdy radost.“
,,Páni, to bych mohla vzít Bayonettu na louku a nechat ji, aby si dělala, co chtěla. To by bylo dost podobný.“
,,To bys splnila jednu část,“ řekl Adrien a přistoupil Dreamovi k hlavě. ,,Při závodech se jezdí na jízdárně a na pokyny rozhodčího se předvádí walk, jog, lope a změny směru. Základem úspěchu je, aby byly pobídky tak jemné, aby nebyly vidět.“
,,Cože jsi to říkal, že se předvádí? Walk co?“
,,Walk je krok, jog klus a lope cval. Někdy po tobě chtějí i prodloužený klus nebo krátké zrychlení cvalu. Taky se předvádí couvání a obraty. Musíš být se svým koněm dokonale sladěná a sehraná, hodnotí se i poloha hlavy koně, tvůj sed… Každá drobnost.“
Založila jsem si ruce na prsou. ,,Ne, vůbec to není nic těžkého.“
,,Ne, když víš, co po tobě chtějí a víš, jak to praktikovat.“ Adrien vzal Dreamovu hlavu do dlaní a láskyplně ho hladil. ,,Já mám to štěstí, že mám nejlepšího koně na celém světě.“
Při pohledu na jejich téměř hmatatelné pouto jsem se musela usmát. Dokonale se k sobě hodili. Stavba jejich těl, povaha i schopnosti… Drbala jsem Dreama na šíji.
,,Určitě jste spoustu krát vyhráli.“
,,Jen jednou,“ řekl Adrien a pokrčil rameny. ,,Pak několik druhých nebo třetích míst. A ještě níž, samozřejmě.“
,,Kdy jste naposledy závodili?“
,,Naposledy minulý rok, na podzim. Letos jsme to ještě nestihli. Ale mám v plánu jet na nedaleké závodiště někdy na konci léta.“
Na konci léta. To už tady nebudu, abych tam mohla jet s nimi a povzbuzovat je. To už budu hnít u nás v paneláku a o životě tady se mi bude už zase jenom zdát. Budu ležet rozplácnutá na posteli jako žába, litovat se a lízat si rány, které mi po odjezdu určitě zůstanou. Minimálně přímo v srdci budu mít jednu velkou, krvácející bodnou ránu.
Po Adrienovi.

…

Táta nám ten večer prozradil své myšlenky. Aby Adrien s Martinem nemuseli chodit každé ráno a večer kilometrovou vzdálenost v tom lijáku, nabídl jim, ať přespí u nás. Stejně u nás tráví celé dny, takže už to nebude takový rozdíl. Sofie se samozřejmě ihned rozhihňala.
,,Počítám, že Adrien bude spát s Kitty v posteli,“ řekla kousavě. Adrien ji probodl pohledem.
,,Nejsi na tyhle dvojmyslné narážky ještě trochu malá?“ zeptal se odměřeně. Sofiin úsměv se vytratil.
,,Dovol, abych ti připomněla, že jsem jen o málo mladší než Kitty,“ opáčila. ,,A nejsem negramotná.“
,,Páni, to by chtělo titulek v novinách,“ zamumlal Adrien. Povšimla jsem si, že se začal na židli nervózně vrtět. I přes jeho železnou masku ho tenhle rozhovor uváděl do rozpaků.
,,No tak,“ zamračila se na nás Diana od stolu. I táta s Martinem se mračili. Byla jsem ráda, že to tentokrát jde mimo mě. Víceméně.
,,Tome, je to fajn, ale opravdu bychom s Adrienem nechtěli být na obtíž,“ řekl Martin tátovi vlídně. ,,Ona nám ta cesta zase tolik času nezabere.“
,,To už se rovnou můžu sprchovat cestou sem,“ zamumlal Adrien nesouhlasně. Naštěstí to jeho otec neslyšel.
,,Náš dům je váš dům,“ řekla Diana tónem, který nepřipouštěl námitky. ,,Bude fajn zase vás tu mít.“
Oni už tady někdy spali?
,,To je pravda,“ souhlasil táta a stiskl Dianě ruku. ,,To, jak jste nám pomohli s rekonstrukcí vám stejně nikdy nebudeme moci vrátit.“
,,Stačí, že tu naše koně necháváte zadarmo,“ prohlásil Martin a zaklonil se na židli. ,,Nic nám nedlužíte.“
,,Omyl,“ usmála se Diana. ,,Prostě tu zůstanete a hotovo. Jeden z vás může spát v obýváku a ten druhý v Tomovo pracovně.“
,,Už jsem přece říkal…“ začal Martin, ale táta ho pohledem rychle usadil. Povzdechl si. ,,Máme na výběr?“
,,Ne,“ zavrtěla hlavou Diana. ,,Jiná možnost neexistuje.“
,,No, mohla by,“ zkusil to Martin, ale Diana po něm šlehla takovým pohledem, až se rozesmál. ,,Dobře, dobře. Už mlčím.“
Adrien vedle mě cosi zamumlal a upřeně se zadíval z okna na provazy deště. Natáhla jsem se po jeho ruce na stole a jemně ji stiskla. Pousmál se, ale neříkal nic.
,,Co je v plánu na večer?“ zeptala jsem se. Táta se na mě pobaveně otočil.
,,Odkdy na večer něco plánujeme?“
,,Třeba od doby, kdy začalo pršet a děti se celý den nudí?“ uculila jsem se na něj šibalsky. ,,Nedá se nic dělat.“
,,Už dlouho jsme nehráli žádnou hru,“ podotkla Sofie zamyšleně a posunula se na židli. ,,Mohli bychom si něco zahrát.“
,,To nezní špatně.“ Koutkem oka jsem zahlédla Adrienův chladný pohled. Mohlo mi být jasný, že s hraním her souhlasit nebude. Ale to byl jeho problém, ne můj. Já jsem si něco zahrát chtěla.
Nakonec jsme se shodli na Osadnících z Katanu a strávili u toho skoro celý večer. Jelikož nás bylo hodně, hráli jsme po dvojicích – Já se Sofií, táta s Dianou a Adrien s Martinem. Na tom jsem trvalá já, protože jsme doufala, že alespoň v zápalu hry budou schopní překonat to, co mezi nimi leží. Nijak to nepomohlo.
,,Jsi hroznej,“ zamumlala jsem k Adrienovi, když jsem mířila ke schodům s úmyslem se osprchovat a zalézt do postele. Tmavé obočí vystřelilo vzhůru.
,,Proč?“
,,Jsi bručoun.“
Popadl mě za zápěstí a celou tíhou svého těla mě přitiskl ke stěně. ,,Nemůžu za to, že mě tyhle hry neberou. Nejsem malé dítě.“
,,Pořád bereš projevy radosti jako slabost, Adriene,“ řekla jsem mu a pokoušela se vymanit z jeho sevření. Musela jsem si dávat pozor, abych nestydatě necivěla na jeho ústa. ,,Měl by ses víc smát.“
,,Za tu dobu, co tě znám, jsem se nasmál víc, než za poslední dva roky dohromady,“ zamručel a přejížděl mi rty po bradě. ,,Změnila jsi mě, Kitty.“
,,Já? Já nic nedělala.“
,,Dýcháš. To stačí,“ řekl a v očích mu zajiskřilo. ,,Ty ani z poloviny netušíš, co se mnou děláš.“
To jsem nemohla popřít. Věděla jsem, že mi v mnoha věcech ustupuje, ať už šlo o jeho rozhodování nebo o jeho osobnost obecně. Věděla jsem, že když se mi svěřoval se svou minulostí, nebylo to pro něj vůbec lehké a musel se do toho nutit. Ale udělal to. Kvůli mně.
Ale přesto jsem nechápala, jak bych na něj mohla mít takový vliv. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že za tu změnu, která se s ním od mého příjezdu udála, můžu já. Byla jsem si jistá jeho láskou, ale už ne tím, jestli mi ji bude opětovat, až se sem vrátím příště. Neodvažovala jsem se odhadovat časový rámec. Koneckonců se sem můžu znovu dostat až příští rok.
,,Děje se něco?“ zeptal se Adrien tiše a odhrnoval mi vlasy z obličeje. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Nic.“
Mezi jeho obočím se objevila zamračená vráska. ,,Chceš po mně, abych se ti svěřoval se svými pocity, ale sama mi nikdy nic neřekneš.“
,,Proč si myslíš, že před tebou své pocity tajím?“ opáčila jsem nervózně. ,,Nic před tebou netajím. Čteš ve mně jako v knize.“
,,Jo, to je pravda. A teď jasně vidím, že ti něco dělá opravdu velké starosti. Copak to je?“
,,To nejsou starosti. Jen únava,“ odvětila jsem s předstíraným klidem. ,,Potřebuju postel.“
Cosi v jeho očích mi napovědělo, že by do té postele rád zalezl se mnou. Nic ale neříkal a dal mi dobrou noc dlouhým, vášnivým polibkem.

…

První, co jsem ráno spatřila hned po tom, co jsem otevřela oči, byl Adrien.
Zprvu jsem si myslela, že se jedná o nějaký vysněný přelud, a tak jsem se pod peřinou nenápadně štípla do stehna, abych se ujistila, že to tak není.
Seděl uvelebený v křesle v rohu mého pokoje, bos, na sobě jen šedé pyžamové kalhoty a přes ramena přehozenou o něco světlejší košili. S její zapínáním si nedělal hlavu, takže jsem mohla jasně vidět ladné, vyrýsované křivky jeho svalů na břiše a hrudníku. Seděl s nohama propletenýma, jedním loktem se opíral o područku a na stehnech měl položený jakýsi skicák, do kterého energetickými, rychlými pohyby něco kreslil. Když ke mně zvedl pohled, usmál se.
,,Dobré ráno.“
,,Dobré.“ Vysloveně jsem si užívala pohled na něj a jeho krásu. ,,Copak tu děláš?“
Chystala jsem se vstát, ale zarazil mě rychlým pohybem ruky. ,,Ne, prosím.“
,,Proč?“ zeptala jsem se a sklouzla pohledem k jeho skicáku. ,,Ty snad kreslíš mě?“
Pokrčil rameny. ,,No, spíš se o to snažím.“
Začala jsem se nervózně smát. ,,Mám se bát?“
Podíval se na papír, aby zhodnotil své dílo.
,,Ne,“ řekl nakonec. ,,Neřekl bych.“
S povzdechem jsem se položila zpátky na postel a hlava mi klesla na polštář. Očima jsem se do něj vpíjela, hltala jeho krásné tělo a úchvatnou tvář. Bystrýma očima ke mně chvíli co chvíli vzhlédnul, aby pak na papír přenesl linie mého obličeje, ramen a těla. Začala mě přemáhat zvědavost.
,,Ukážeš mi to?“
,,Až to bude hotové.“
Zamračila jsem se a posunula se na posteli. ,,A to bude kdy?“
,,Kdyže budeš takhle vrtět, tak to nedodělám.“
Dotčeně jsem zmlkla a sledovala jeho hbité prsty a pohyby tužky. ,,Jak dlouho tu jsi?“
Ušklíbl se. ,,Hodně dlouho.“
,,Konkrétněji, prosím.“
,,Nevím, nesleduju čas,“ odvětil stroze a zkoumal křivky mého krku a ramen. ,,Ale dvě hodiny určitě.“
,,A kolik je?“ zeptala jsem se, abych měla nějakou představu. Zasmál se.
,,Bude půl osmé.“
Chvíli jsem ho jen mlčky pozorovala, ale moc dlouho jsem to nevydržela.
,,Kde jsi vzal ty kalhoty?“ zeptala jsem se, zkoumajíc, jak mu ledabyle visí nízko na bocích. ,,Nic ze svých věcí sis sem včera nebral, ne?“
,,Jsou moje,“ opáčil. ,,Táta pak ještě zajel domů, aby pár věcí přivezl. Když už jsi šla spát, víš?“
Jen mlhavě jsem si vybavovala, že jsem předchozí večer slyšela hluk motoru a říkala si, jaký blázen by jel v tomhle počasí tak pozdě večer ven.
,,Martin nebyl zrovna nadšený, když vám táta nabídl, abyste tu přespali,“ podotkla jsem a znovu se posunula, abych si nepřeležela ruku. Adrien se zašklebil.
,,Jo, on je přesně ten typ člověka, který by nejradši pomohl celému světu, ale sám nějaké dobročinnosti nepřijímá.“
V tomhle byl Adrien otci podobný. Nikdy si nenechal od nikoho pomoct, bral to jako projev slabosti. Neměla jsem pochybnosti o tom, že se Martin malému a zlomenému Adrienovi snažil pomoci a poskytnout mu přístav bezpečí, ale problém byl zřejmě ten, že Adrien o jeho pomoc nestál. Povzdechla jsem si.
,,Myslím,“ řekl Adrien najednou a zkoumal svůj výtvor. ,,že hotovo.“
,,Fakt?“ přehnaně rychle jsem se posadila. ,,Ukaž!“
,,Ty jsi ta nejnetrpělivější holka, jakou jsem kdy viděl,“ zavrčel tlumeně, ale zásadě zněl přátelsky. Rozmotal své nohy a vstal. Musela jsem se setsakra hlídat, abych na něj necivěla jako na boha, když se mu břišní a prsní svaly při pohybu napjaly.
Trochu rozpačitě se na mě zadíval. ,,Vážně to chceš vidět?“ zeptal se mě tiše. Horlivě jsem kývla.
,,Za nic moc to nestojí.“
,,Nekecej a dělej.“
,,Ale…“
,,Adriene!“ Natáhla jsem se k němu a popadla jeho skicák. Vydechla jsem, když jsem se podívala na jemnou kresbu na papíře.
Ležela jsem na boku, vlasy roztomile rozcuchané a pohled jsem upírala kamsi do prázdna. Jednou rukou jsem si přitahovala deku k bradě a tu druhou jsem měla založenou pod hlavou.
Celkově byla kresba hezky propracovaná, jemná a jen světlé stíny tam, kde jsou ve skutečnosti nejvýraznější. Nejvíc se mi ale líbily oči – byly z celého obrázku nejtmavší a dvě bílé jiskřičky ostře kontrastovaly s jejich bouřkovou šedí. Můj pohled působil hluboce a zamyšleně, trochu posmutněle.
,,Páni,“ vydechla jsem a prsty rozpačitě přejížděla okraje skicáku. ,,To je úžasné. Nevěděla jsem, že tak hezky kreslíš.“
,,Nikdy jsem nijak zvlášť nekreslil,“ přiznal a posadil se vedle mě. ,,Vlastně mě to nebaví, ale všechno se mění, když jde o tebe.“
Na několik vteřin jsem nebyla schopná slova. Sledovala jsem jemné tahy tužky a přemýšlela, kde se to v něm bere. Nikdy by mě nenapadlo, že mi vykouzlí portrét. Obrátila jsem se na něj celým svým tělem.
,,Miluju tě,“ zašeptala jsem a propojila naše ústa. ,,Děkuju.“
,,Kitty,“ vydechl mi do rtů, ale pak mě pevně sevřel v náručí a přitáhl si mě na klín, takže jsem na něm seděla obkročmo. Rukama sledoval linii mé páteře, zatímco mě vášnivě líbal. Zabořila jsem mu ruce do stále ještě spánkem zacuchaných vlasů a začala mu polibky dychtivě vracet.
Adrien mi vsunul ruce pod mé spací tričko a já se zachvěla vědomím, že pod ním kromě kalhotek nic nemám. Ruce v jeho vlasech jsem bezděčně zaťala v pěsti. Adrien syčivě vydechl a sevřel mě pevněji.
Volnou rukou jsem mu sklouzla z ramene na pevnou hruď a vnímala jeho hladkou, rozpálenou pokožku. Přejela jsem mu prsty přes žebra na záda a zase zpět. Nakonec jsem mu strčila ruce pod košili na ramenou a začala ji z něj pomalu a opatrně stahovat. Pustil mě a jedním prudkým pohybem si vyvlíkl paže z rukávů. Otevřela jsem oči jen na vteřinu, abych ho mohla zahlédnout – dokonalého a divoce krásného.
Ve chvíli, kdy znovu přitiskl své rty na mé a pevně mě ovinul pažemi, se z chodby ozvaly kroky. V prvním okamžiku jsem se pokusila je ignorovat, když mi došlo, že je to zřejmě Sofie. A jde pro mě.
Polekaně jsem šťouchla Adriena do ramen. ,,Sofie.“
Oči se mu rozšířily. ,,A sakra.“
Ani jsem nestačila slézt z jeho klína, když Sofie otevřela dveře a našla nás – zardělé a udýchané. Dech se jí při pohledu a polonahého Adriena zadrhl.
,,Ehm, pardon,“ zamumlala a uhnula pohledem stejně rychle, jako jsem se já vzdálila na druhý konec pokoje. Adrien jen rozpačitě sklopil oči.
,,Pak přijďte do stáje,“ řekla nám Sofie ještě a vypálila na chodbu. Jakmile se za ní zabouchly dveře, vyměnili jsme si s Adrienem rozpačité pohledy.
,,Kolik je?“ zeptala jsem se tiše, abych si udělala obrázek o tom, jak dlouhá doba uplynula od doby, kdy jsem se probudila.
,,Bude osm,“ odvětil a zbytečně rychle si oblíkal košili. S poťouchlým úsměvem jsem zaznamenala, že má líce lehce zarudlé.
,,Červenáš se.“
Otočil se na mě s podrážděným výrazem v očích. ,,To ty taky, mimochodem.“
A jéje, tenhle trapný výstup mu zřejmě pokazil náladu na celý den. ,,Nebuď takový. Přece to není poprvé, co nás při líbání někdo načapal.“
,,Jo, ale poprvé jsem při tom byl polonahý,“ odsekl a zapínal si knoflíky. Prudkými, rozčilenými pohyby si snažil zapnout několik posledních na hrudníku.
,,Ukaž.“ Přistoupila jsem k němu a vztáhla ruce k jeho krku, abych mu pomohla. S povzdechem spustil ruce kolem těla a nechal mě, ať mu košili zapnu.
Adrien byl samotář, to jsem věděla s jistotou. Spoléhal jen sám na sebe a dost si střežil své soukromí. V tom jsme byli skoro stejní. I já jsem se hlubším vztahům obloukem vyhýbala, ať už šlo o přátelství, nebo i něco víc. V Praze jsem nikdy neměla moc kamarádů, což mi nikdy nijak nevadilo, protože moje nejlepší kamarádka byla vždycky máma. Mohla jsem jí říct úplně všechno, aniž by mě sužovaly pochybnosti o tom, že se má tajemství někdy někde dostanou na povrch. Navíc jsem měla stoprocentní jistotu, že mě máma pochopí a pokusí se mi pomoct stůj co stůj.
Navzdory všemu byl právě tohle největší rozdíl mezi mnou a Adrienem. On žádného takového člověka neměl.
,,Přestaň se mračit,“ řekla jsem a palcem mu uhladila mrzutou vrásku mezi obočím. ,,Kam se poděla tvoje dobrá ranní nálada, co?“
,,Asi někam emigrovala. A nebo ji kleplo a je po ní.“
Neubránila jsem se nutkání se zasmát. ,,Spíš ti Sofie jen zranila ego.“
Pokrčil rameny. ,,Uznávám, že jsem opravdu nečekal, že mě někdy najde takhle.“
,,Ale vadí ti to.“
,,Jo, vadí. Já jsem dost uzavřený člověk, jestli sis toho ještě nevšimla.“
,,Právě že všimla.“ Ale mě ses otevřel.
,,Uvidíme se ve stáji, jo?“ řekl jakoby nic a vydal se ke dveřím. Sledovala jsem, jak odchází a neubránila se pomyšlení na to, že jednou takhle odejdu já. Ale nedobrovolně a nadobro.

…

Do stáje jsem doběhla asi o tři čtvrtě hodiny později. Nenamáhala jsem se fénovat si vlasy, protože jsem věděla, že jen za tu krátkou cestu přes dvůr budu dokonale mokrá. I přes to, že pršelo už skoro tři dny v kuse, déšť stále sílil. Chvílemi nebylo dokonce vidět ani na deset metrů dopředu. Prudce oddychujíc jsem vrazila do maštale a zabouchla za sebou dveře.
,,Nesnáším déšť,“ zamumlala jsem si sama pro sebe a setřepala jsem z mé bundy kapičky vody, které na ní ulpěly. Prsty jsem si pročísla vlasy, které byly za těch několik vteřin úplně turch.
Sofii jsem spatřila u La Gatina boxu, z něhož se ozývalo nespokojené frkání. Sofie klisně zrovna dávala seno.
,,Ahoj,“ řekla jsem tiše, míra trapnosti výrazně převyšovala pocit pohody, který jsem se svou sestrou cítila normálně. ,,Chceš pomoct?“
Natáhla jsem se do boxu a ohladila černou klisnu, která zpozorněla, když uslyšela můj hlas. V duchu jsem se s ní vítala.
,,Ne, dobrý, už to skoro mám,“ odvětila Sofie, aniž by se na mě podívala. ,,Vedle nakrmí Adrien, slíbil to.“ Blýskla po mě pohledem. ,,Tentokrát ho nenechám se ulejt.“
,,Já to udělám,“ nabídla jsem se. ,,Takhle budou koně zbytečně čekat. Adrienovi to pravděpodobně bude chvíli trvat.“
Sofie se ušklíbla. ,,Kde je?“
,,Asi si líže rány.“
,,To ho to až tak sebralo?“ vyprskla Sofie smíchy. ,,Ježíš, to jsem vás snad nikdy neviděla?“
,,No, jemu vadí něco trochu jiného.“ Pokrčila jsem rameny, což byl jen chabý pokus vzbudit dojem, že nic dalšího nevím. Sofii to ale ani v nejmenším nezastavilo.
,,A co mu vadí? To, že jsem ho nachytala nahého?“
,,Nebyl nahý,“ zamumlala jsem rozpačitě a cítila, jak rudnu. Pomalu mi začalo docházet, co přesně Adrienovi vadilo. To, k čemu by pravděpodobně došlo, kdyby se Sofie neobjevila. A jí to samozřejmě došlo taky.
,,No dobře, měl kalhoty. Ale jen takové ty, u kterých zatáhneš za šňůrku a…“
Hodila jsem po ní hrst slámy. ,,Nech toho, ano?“
Rozesmála se. ,,Copak, copak?“
,,Prostě kušuj.“ Vyplázla jsem na ni jazyk. ,,Pořád ještě to byly kalhoty.“
,,Pyžamové!“ vypískla. ,,Mají šňůrku!“
Další hrst sena jí přistála v obličeji. Se smíchem se nažila vymotat si stébla z vlasů. ,,No dobře, už mlčím.“
,,To máš štěstí,“ řekla jsem jen na oko klidně a otočila se, abych vzala vozík se senem a odtáhla to do vedlejší stáje. ,,Pojď mi s tím pomoct.“
Ještě pořád rudá smíchy mi Sofie pomohla dotlačit vozík vedle (nutno podotknout, že se během toho asi třikrát zlomila v pase, což bylo způsobené opakovanými záchvaty smíchu). Zrovna jsme daly seno Marušce, když dovnitř vešel Adrien a v patách za ním Monika. Pokynula jsem jí hlavou.
,,Nazdárek,“ pozdravila nás s úsměvem a u Sofie se zarazila pohledem. ,,Co je?“
Sofie při pohledu na Adriena propukla v další nezlomný záchvat smíchu. Klesla na kolena a lapala po dechu, tváře jí nekontrolovatelně rudly. Pomalu jsem se začínala dělat starosti, aby si náhodou neroztrhla koutky.
,,Co je?“ zopakoval Adrien Moničinu otázku, i když zřejmě přesně věděl, o co jde. Zavrtěla jsem hlavu.
,,Nejspíš rajský plyn.“
Adrien mi věnoval rozhněvaný pohled, popadl vidle a prošel dveřmi do vedlejší maštale. Nepochybovala jsem o tom, že ví, o co tu jde.
,,Co se děje?“ zeptala se Monika. I ona se začala chechtat, jak tak sledovala Sofie. Zavrtěla jsem hlavou a rozběhla se za Adrienem.
,,Adriene!“ Rychlými kroky jsem ho dohnala. ,,Počkej!“
,,Copak tam bylo k smíchu, co?“ zeptal se ledově, aniž by se na mě podíval. ,,Já?“
,,Ale ne, to jsi špatně pochopil…“
,,Já to chápu úplně jasně,“ usadil mě a natáhl si kapuci, když vycházel na dvůr pro kolečko, opřené o stěnu stájí. Chytla jsem ho za ruku.
,,Copak nemáš smysl pro humor?“
,,Chcípnul,“ odsekl. ,,A navíc na tom nic vtipného nebylo.“
,,Sakra, co ti přesně vadí?“ zeptala jsem se ho se stoupající hladinou hněvu. ,,To, že nás Sofie načapala? Nebo to, co by se stalo, kdyby nás nenačapala?“
Má slova ho očividně prudce zasáhla. Pohled mu zjihl. ,,Obojí.“
Přistoupila jsem k němu a povytáhla mu lem bundy. ,,Chápu, že tě to štve, ale…“
,,Tohle není ten problém,“ zamumlal a uhnul pohledem. ,,Nejsem naštvaný.“
,,Jsi,“ prohlásila jsem. ,,Nejsem slepá ani blbá. Jen nechápu, co přesně ti na tom vadí. To, že tě Sofie viděla bez trička?“
,,Myslíš, že mě nikdy neviděla?“ odvětil nabručeně a já v nitru pocítila osten žárlivosti. V mozku se mi v tu chvíli vylíhlo nejméně tisíc ,,co když“. Co když ho jen neviděla?
,,Ale tohle není důležité,“ řekl Adrien rychle, když si všiml mé reakce. Šlehla jsem po něm pohledem. ,,A co tedy je důležité?“
,,No…“ Adrien se rozpačitě zadíval do deště. ,,Jen… Mě to vyvedlo z míry.“
,,To, že jsme se líbali?“ zeptala jsem se nevěřícně. To opravdu zmagořil jen kvůli tomu?
,,Ne,“ zavrtěl rychle hlavou. ,,Tohle přesně ne…“
Sklopila jsem oči a kousla se do rtu. Věděla jsem přesně, co má na mysli.
,,Prostě mě děsí pomyšlení na to, co se mohlo stát,“ zašeptal a rukou mi prohrábl lokny na ramenou. ,,Byla by to chyba Kitty. Ještě nejsme připravení. Ani jeden z nás.“
,,Ale… Na tohle jsem nemyslela, Adriene!“ namítla jsem, rudá rozpaky. ,,Ta košile, to…“
Přitiskl mi prst na rty. ,,Nemá cenu se o tom bavit, Kitty. Tak jako tak, teď není vhodný čas na…, ehm…, sexuální vztah.“
Polkla jsem. Takhle jsem o našem vztahu nikdy nepřemýšlela. Vlastně mě ještě vůbec nenapadlo, že bychom se měli posunout někam dál. A Adrien měl v tomhle ohledu jednoznačně pravdu. Teď nebyl vhodný čas.
,,Jen jsem ztratila hlavu,“ špitla jsem rozpačitě a zadívala se na své sepnuté ruce. ,,Nebyl v tom žádný úmysl.“
,,Já vím. Taky jsem nad tím, co dělám, nepřemýšlel. Jen…“ Ovinul mi ruce kolem pasu a přitiskl si mě k sobě. ,,Ztratím rozum pokaždé, když jsi blízko. Když se mě dotkneš, když mě líbáš… Nemůžu za to, jak na tebe reaguju.“
Zmohla jsem se na úsměv. ,,To jsem ráda, že v tom nejsem sama.“
Taky se usmál a přitiskl své čelo na mé. Zavřela jsem oči a slyšela hluk deště, jeho dech a vlastní tep srdce. Objala jsem ho kolem krku, abych získala něco z jeho tepla.
,,Mimochodem, volala tvoje mamka,“ řekl tiše a prsty se mi probíral ve vlasech. ,,Mám ti vyřídit, abys jí pak zavolala.“
Rychle jsem se odtáhla. ,,Kdy volala?“
,,Včera večer,“ odpověděl. ,,Prý volala tobě, ale nedovolala se. Tak zavolala Tomovi.“
Sakra. Už několik dní jsem jí nevolala. Naposledy, když mě Adrien odřízl, což už je skoro týden. Rychle jsem si natáhla kapuci.
,,Zavolám jí hned, aby neměla starost.“
,,Ne, je moc brzo,“ připomněl mi Adrien ten zpropadený časový posun. Zakroutila jsem očima a rozhodla se, že se k tomu dokopu ještě před obědem. Adrien mi stiskl ruku.
,,Pojď, pomůžeme jim s kydáním.“ Zašklebil se. ,,Pokud už z nich opadly účinky toho rajského plynu.“
Uchichtla jsem se. ,,Ten na Sofii bude mít vliv pokaždé, když tě uvidí.“
,,Já vím.“ Adrien se chtěl vydat do stáje, ale zadržela jsem ho. Překvapeně svraštil obočí. ,,Co je?“´
,,Nechtěl jsi jít náhodou pro to kolečko?“ optala jsem se ho s pozdviženým obočím. Prohrábl si vlasy.
,,Jo, chtěl.“
Popostrčila jsem ho dopředu. ,,Tak padej, mě se do toho deště nechce.“
,,Ne?“ Popadl mě za ruce a strhl k sobě pod proudy vody.

…

Mámě jsem zavolala ještě před obědem. Sofie s Adrienem čistili koně a slíbili mi, že Bayonettu s La Gatou mi nechají. Popadla jsem mobil a vyťukala mámino číslo.
,,Nazdárek!“ pozdravila mě rozjařeně. ,,Jakpak se máš holčičko?“
,,Už mnohem líp,“ usmála jsem se a namotávala si na prst pramínek vlasů. ,,A jak se máš ty?“
,,Nestěžuju si.“ Máma se rozesmála. ,,Ani v nejmenším.“
,,Peter?“
,,Steven,“ opravila mě se smíchem. ,,Jmenuje se Steven a ano, něco mezi námi je. Před třemi dny mě pozval na večeři.“
,,A?“
,,Jak říkám, nestěžuju si,“ odpověděla mi obloukem. ,,A co ty a… Adrien?“
,,Jo, už je to dobrý.“ Zadívala jsem se do protější stěny. ,,Měla jsi pravdu.“
,,Vidíš,“ řekla máma měkce, ale pak zvážněla. ,,Ale na to, že už je to v pořádku, zníš nějak sklesle.“
První věc v mém životě, se kterou jsem se jí nemohla svěřit. Jak ráda bych se jí vypovídala o všech mích problémech a starostech, které mě svazovaly. O duchovi, kterého uklidní jedině moje smrt, o tom, co všechno vráží klíny mezi mě a Adriena. Sice jsem jí důvěřovala natolik, abych se jí dokázala svěřit, ale věděla jsem, že nemůžu. Nejspíš by si myslela, že jsem se vlivem prostředí a Adriena zbláznila a jen by urychlila můj odjezd. A přitom právě můj odjezd z ranče byl to, čeho jsem se nejvíc bála. Na můj strach z ducha a z mé prorokované smrti už jsem skoro zapomněla, protože mě uklidňovalo pomyšlení, že dokud jsem na ranči s rodinou, nic mi nehrozí. Můj návrat do Prahy byl ale neodvratitelný. Neměla jsem šanci se tomu vyhnout, jakkoliv bych se o to snažila. To vědomí mě děsilo a věděla jsem, že Adriena, tátu i Sofii v hloubi duše taky. Povzdechla jsem si.
,,Jen… Jen si nejen jistá, jestli to tu dokážu opustit,“ hlesla jsem, rozhodnutá svěřit se mámě se vším, s čím můžu. ,,Adriena miluju a táta se Sofií a Bayonetta a La Gata… Jsou součástí mého života a já nedokážu jen tak odejít.“
,,Ach Kitty.“ Máma na druhé straně si povzdechla. ,,Chápu tě, ale nemůžu s tím nic dělat, zlato. V Praze máš školu, kamarády…“
,,Žádné kamarády,“ zamumlala jsem a v duchu si prohlížela katalog lidí, které jsem v Praze znala. Žádný z nich ale nebyl můj opravdový kamarád, byli to jen lidi, se kterými jsem se bavila. Ne přátelé, za které bych obětovala svůj život. Neměla jsem tam žádné přátelství, lásku ani žádné jiné vazby. Život tam mi přišel naprosto zbytečný.
,,Kitty, víš, že s tím nemůžu nic dělat,“ prohlásila máma pevně, přesto však s jakýmsi starostlivým podtónem. ,,Říkala jsem ti, že…“
,,Jo, já vím!“ přerušila jsem ji, do očí se mi draly slzy. ,,Jo, vím, co jsi říkala. Že je to jen nakrátko a že si mám hlídat své city, ale to je těžké, když poprvé v životě cítíš, že tě všichni lidé berou takovou, jaká jsi. Chápeš, tohle… Tohle v Praze nemám.“
,,Kitty…“ Mámin hlas zněžněl, když slyšela mé vzlyky. ,,Vždyť já tě přece mám ráda. Přesně takovou, jaká jsi. Jsi má dcera, Kitty. Vždycky tě budu mít ráda.“
,,Já vím, promiň mami,“ vzlykla jsem a otřela si slzy. ,,Jen mě to pomyšlení, že tady všechno nechám, jen co jsem to našla, děsí.“
,,Chápu tě,“ řekla máma konejšivě. ,,Vždyť já se cítím podobně.“
Trhla jsem sebou. Tohle mě nenapadlo. Máma má zřejmě z odjezdu z New Yorku taky strach, protože je tam šťastná. To jsem bezpečně poznala z jejího hlasu a z toho, jak o tom místě a lidech mluvila.
,,Myslíš, že sem budu moci jezdit?“ zeptala jsem se. Máma na druhé straně se odmlčela.
,,No, samozřejmě,“ řekla po chvíli váhavě. ,,O prázdninách a na víkendy.“
Jinými slovy: ne moc často. Žaludek se mi znovu nepříjemně sevřel strachem, že o Adriena a o to, co mám s La Gatou, přijdu. Polkla jsem další nával slz.
,,Už bych měla jít,“ řekla jsem rychle. ,,Adrien se Sofií na mě čekají ve stáji. Musím jim pomoct.“
,,Pozdravuj je,“ řekla máma se slyšitelným úsměvem. ,,Mám tě ráda.“
,,A já tebe.“
Zavěsily jsme a já ještě několik minut oněměle zírala do stěny, neschopná pobrat to všechno, co se mi honilo hlavou. Nakonec jsem se natáhla k nočnímu stolku a vzala do rukou Adriánův obrázek mě.
Do očí se mi znovu nahnaly slzy, jak jsem se na to dívala znova a znova. Ten pohled v mých očích, jemné křivky mého obličeje, které tak ve skutečnosti určitě nevypadaly, ale Adrien mě tak viděl: krásnou a okouzlující.
Ze strachu, abych do stáje nepřiběhla jako uplakánek, jsem vzala papír a pečlivě ho založila do knížky, abych na něj neviděla. Kdybych něco takového dostala za jiných okolností, nemohla bych se na to vynadívat. Ale teď to tak nebylo. Věděla jsem, že ten obrázek jednou bude zřejmě poslední památka na city, které ke mně Adrien choval. Jednou to vytáhnu ze dna šuplíku a řeknu si: tenhle kluk mě kdysi možná miloval. A teď má jinou ženu, možná i děti a žije někde, kam já za ním nikdy nebudu moci přijít. Kousla jsem se do rtu a zírala na zavřený šuplík. Nakonec jsem si otřela oči do rukávů a vydala se do stáje.
Šla jsem se sklopenou hlavou, aby nikdo neviděl mé zarudlé lesklé oči. V sedlovně jsem rychle popadla čištění La Gaty a zaplula do temnoty jejího boxu.
,,Ahoj anděli,“ zamumlala jsem polohlasně a pohladila ji po hebkém nose. Přátelsky mě dloubla do ramene.
,,Taky jsi mi chyběla.“ Prsty jsem jí čechrala hřívu. ,,Promiň, že tě poslední dobou zanedbávám, ale je tu toho na mě moc.“
Tentokrát jsem s ní při čištění nemluvila. Ne proto, že bych nechtěla (spíš naopak, nutně jsem to potřebovala), ale protože do stáje přišel táta. Zastavil se před La Gatiným boxem.
,,Kitty?“ Jeho překvapený pohled se pomalu měnil na zděšený. La Gata výhružně sklopila uši.
,,Klid, anděli,“ zašeptala jsem konejšivě a v hlavě se mi vybavila ta chvíle, kdy mě tu takhle našel Adrien a klisna se jeho vinou splašila. Něžně a klidně jsem ji hladila po krku.
,,Kitty, jdi ven,“ přikázal táta, oči upíral na klisnu. Ta nespokojeně frkala a přešlapovala, ale o nic se nepokoušela.
,,Tati, ona není zlá,“ řekla jsem. ,,Takhle nervózní je, jen když je tu kromě mě ještě někdo jiný.“
,,Radši jdi od ní, nevypadá zrovna přátelsky.“ Táta ke mně natáhl ruku. Chvíli jsem sledovala klisninu reakci, a když jen sklopila uši a odvrátila pohled, zavrtěla jsem hlavou.
,,Ona mi věří tati,“ namítla jsem. ,,Neublíží mi. A vy byste mi taky měli věřit.“
Táta přimhouřil oči. ,,Věřím tobě, ale ne jí.“
,,Zkus to.“
,,Kitty, ven!“
Mé prsty se mimovolně zaťaly do La Gatiny hřívy. ,,Tati…“
,,Ven!“
Se slzami v očích jsem vyšla ven a sledovala, jak táta zavírá dveře. La Gata neklidně přešlapovala, frkala a ržála, pohled stále upřený na mě. Z hrdla se mi vydral vzlyk.
,,Tati, věř jí,“ šeptala jsem zoufale. ,,Alespoň nám dej šanci.“
,,Už jsem ti řekl, že se k ní nebudeš přibližovat,“ zavrčel táta. ,,Neposlechla jsi mě.“
,,Čistila jsem ji už dřív a nikomu to nevadilo!“ vykřikla jsem. ,,Nikdy mi neublížila!“
,,Viděl jsem, jak Adrienovi málem ukopla hlavu, nebudu riskovat, že se to stane i tobě!“ Táta byl ve tváři rudý vzteky. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak rozzlobeného. Založila jsem si ruce na prsou a uhnula pohledem.
,,Myslel jsem, že jsi dostatečně chytrá, abys mě poslechla. Ale očividně jsem se mýlil.“
Šokovaně jsem se na něj podívala. ,,Tati, neber mi La Gatu. Prosím!“
Zvedl dlaň. ,,Vím, že jsi chytrá holka, tak se podle toho začni chovat. Ještě jednou tě u ní uvidím a dám ji pryč.“
,,Ne!“ vykřikla jsem. ,,Tati, přece ji nechceš dát pryč jenom proto, že jí nikdo nerozumí!“
,,Dám ji pryč, pokud mě neposlechneš,“ upřesnil táta. ,,Je to pro tvoje dobro.“
,,Pro moje dobro mi vezmeš někoho, na kom mi záleží?“ zaječela jsem. ,,To je opravdu šlechetné!“,
,,Ještě jednou na mě zaječíš a zbavím se jí hned!“
,,Jak?“
Šlehl po mě pohledem. ,,Určitě se najde někdo, komu bude stát za ten risk a koupí ji.“
Zalapala jsem po dechu. Po tvářích mi stékaly horké slzy, ale bylo mi to jedno. Jediné, co jsem dokázala vnímat, bylo to, co mi táta právě říkal. Jen vzdáleně jsem uslyšela, jak několik párů bot nakráčelo do maštale.
,,Co se děje?“ ozval se zpoza mě Adrienův hlas. V roztřesených zádech jsem ucítila jeho pohled.
,,Pokud se Kitty k La Gatě přiblíží, okamžitě mi to řeknete,“ oznámil jim táta pevným hlasem a nespouštěl ze mě pohled. ,,A pokud se dozvím, že jste ji kryli, doplatíte na to i vy.“
Věděla jsem, že dokáže být přísný, ale já mu problémy nikdy nepůsobila. Nikdy neměl důvod na mě křičet. A za těch posledních pár dní jsem myslela, že se tohle nezměnilo. Tušila jsem, že za ty tři roky se v našem vztahu něco změnilo a dala jsem na nepřímý důkaz, že tomu tak není. Dřív mi věřil.
Tátovi rázné kroky mi zněly v uších ještě dlouho po tom, co odešel. I když jsem se celým tělem pevně přitiskla k Adrienovi a nechala se jím utěšovat. Sofie, Martina a Moniky jsem si nevšímala.
La Gata stála v boxu bez sebemenšího pohybu, uprala na mě smutné, modré oči. Rozvzlykala jsem se pokaždé, když jsem se do nich podívala.

…

,,Kitty.“ Adrienův hlas mě probral z bezvědomí, stejně jako ledový závan vzduchu, který mi vnikl pod deku, když ji odhrnul. Ucítila jsem, jak mi krátce přitiskl horké rty na krk.
,,Adriene?“ zamumlala jsem a převrátila se na bok. Loktem jsem se přitom nechtěně dotkla jeho rozpálené, nahé hrudi. Trhla jsem sebou, když mi jeho horkost projela celým tělem.
,,Pšt,“ špitl mi do ucha a jako stín vklouzl pod mou přikrývku. Zvedla jsem se na loktech a rozespalýma očima se snažila ve tmě rozeznat jeho siluetu.
,,Nechtěl jsem tě vzbudit,“ zašeptal a přejel mi rukou po zádech. ,,Spi dál.“
Zavrtěla jsem hlavou a starostlivě mu přitiskla dlaň na čelo.
,,Úplně hoříš,“ řekla jsem znepokojeně a odhrnula mu z horkého čela vlasy, u kořínků zvlhlé potem. Políbil mě do dlaně.
,,Nic mi není,“ uklidňoval mě. ,,Jsem v pořádku.“
,,To bys nebyl takhle zřízený,“ nedala jsem se a natáhla se, abych rozsvítila lampičku na nočním stolku vedle postele. Místností explodoval záblesk světla a zabodlo se mi do očí. Zamrkala jsem.
,,Co se děje?“ zeptala jsem se tlumeným hlasem po chvíli, když jsem si na záři lampy zvykla. Adrien na mě upíral své krásné, zelené oči, které se v mihotavém světle lampy nápadně leskly. I přes jejich zlatavý, teplý nádech jsem nemohla přehlédnout tu bolest, únavu a smutek , co se přede mnou snažil skrývat. Přejela jsem mu konečky prstů po tváři. ,,Co je s tebou?“
,,Nic,“ pokrčil rameny. Přitáhla jsem mu deku ke krku ze strachu, aby neprochladnul. V pokoji nijak výrazné teplo nebylo.
,,Něco se děje Adriene,“ řekla jsem. ,,Nemám ráda, když přede mnou něco tajíš.“
,,Nic netajím.“
,,Vidím ti na očích, že to tak není,“ zavrtěla jsem hlavou a pramínek vlasů se mi svezl do očí. Adrien mi ho opatrně prsty zastrčil za ucho.
,,Měl jsem noční můru,“ přiznal tiše, oči mu potemněly studem. Pousmála jsem se a prsty sledovala jeho temné kruhy pod nimi.
,,To nic.“
,,Bylo to o tobě,“ řekl, hrdlo se mu pohnulo, jak ztěžka polkl. Zhluboka jsem se nadechla.
,,A?“
,,Zemřela jsi.“ Adrien si mě prudce přitáhl do náruče a přitiskl k sobě. Zabořila jsem mu obličej do hrudi a konejšivě ho hladila po zádech, abych zaplašila vzpomínky na jeho noční můru. Cítila jsem, jak se chvěje.
,,Musel jsem tě vidět,“ mumlal se rty u mých vlasů. ,,Musel jsem vědět, že jsi v pořádku.
,,Jsem,“ přitakala jsem kolísavým hlasem. Adrien mi vsunul ruce pod tričko a já ucítila, že navzdory jeho planoucímu tělu má konečky prstů celé promrzlé. Přetáhla jsem mu deku přes holá záda, přitiskla se k němu a zavřela oči.
Ten večer jsem jen stěží dokázala usnout. Hlavou se mi honily pořád ty samé myšlenky ohledně La Gaty. Už za ní nesmím chodit. Tedy tehdy, když mě může někdo vidět. Věděla jsem, že Adrien nebo Sofie by mě nenapráskali, ale Martin a Monika to určitě berou vážně. Vědomí, že táta mi La Gatu zakázal, bylo strašlivě drásavé a trhalo mi srdce na malinké kousíčky. V hrudi mě bolelo, krk jsem měla od samých vzlyků v jednom ohni. Za ten jediný večer jsem snad vyplakala všechny slzy, které my po těch dvou týdnech ještě zbyly.
,,Proč mi ji sebral?“ zeptala jsem se zoufale. Adrien mě pohladil po vlasech.
,,Má o tebe starost. Musíš to respektovat.“
,,Udělal to naschvál,“ špitla jsem. ,,Naschvál mi chtěl ublížit.“
,,Takové věci neříkej,“ řekl káravě. ,, Je to tvůj otec.“
,,Už to není můj otec.“
Adrien se prudce zvedl na loktech. ,,Kitty…“
,,Nezastávej se ho,“ pohrozila jsem a oči mě pálily. ,,La Gata mi pokaždé rozuměla, chápala mě, když nikdo jiný nemohl nebo nechtěl A on mi ji sebral, i když věděl, jak moc mi na ní záleží. Takové věci se nedělají, ať se děje cokoliv.“
Mlčel, jeho pohled mi bloudil po obličeji.
,,Nebudu ho poslouchat, když mi bere to, co miluju,“ řekla jsem zatvrzele. ,,Nebudu.“
,,Kitty, uznávám, že to asi není zrovna nejlepší řešení, ale on se o tebe jenom bojí. Má tě rád a…“
,,To těžko.“ Objala jsem si rukama kolena. ,,Když se naši rozvedli, ani se neobtěžoval říct nám, že odjíždí. Prostě se sebral a jel. Celé ty tři roky jsem žila v přesvědčení, že mu na mně nikdy doopravdy nezáleželo. A pak jsem se jeho chováním nechala zmást.“
,,Kitty, podívej se na to i z té druhé stránky,“ zašeptal a obrátil si můj obličej k sobě. Prsty měl stále studené, takže jsem ucukla.
,,Měla by ses prospat,“ usoudil při pohledu na mé kruhy pod očima. ,,Ráno si s ním promluv.“
,,Ne.“
Povzdechl si. ,,Vážně se o tom chceš bavit teď?“
Sklopila jsem oči a opřela se o jeho rameno. ,,Já jen o La Gatu nechci přijít. Ona je to, co mě donutilo přežít ty dva týdny. Kdyby tu nebyla, nebyla bych tu ani já.“
,,Pšt,“ šeptal konejšivě. ,,Promluvím s ním.“
Usnula jsem mu schoulená v náručí s vidinou mé černé klisny před očima.
…

Sofie nás druhý den ráno našla přesně tak, jak nechtěla. Já už jsem byla nějakou dobu vzhůru a pozorovala Adriena, jak spí, takže jsem mohla být očitým svědkem jejího šokovaného výrazu. Ušklíbla jsem se.
,,To už zase?“ zeptala se a opřela se o futra. Ruce si založila na prsou.
,,Hmm,“ přitakala jsem a posadila se. ,,Nech ho spát.“
,,Copak jste v noci nespali?“
Dělala jsem, že jsem ten zřejmý dvojsmysl nepochopila. ,,Ne, on ne.“
Ani já moc ne, ale to vědět nemusela.
Sofie z mého vážného výrazu poznala, že nemám náladu na srandičky. Znepokojeně přistoupila k posteli.
,,Co se děje?“
Nebyla jsem si jistá, jestli by chtěl, aby to Sofie věděla, tak jsem jen pokrčila rameny. ,,Nevím, ale byl opravdu unavený a zničený, když přišel.“
Sofie polkla. ,,Zase měl noční můry?“
Zalapala jsem po dechu. ,,Jak o tom víš?“
,,Měl je už včera,“ špitla rozpačitě. ,,Šla jsem se napít a slyšela ho.“
,,Proč jsi mi o tom neřekla?“ osočila jsem ji. Pokrčila rameny.
,,Prosil mě, ať ti to neříkám.“ Sofie sklouzla pohledem na Adriena. ,,Byl fakt zničený.“
,,Jo,“ povzdechla jsem si a zadívala se do jeho poklidné tváře. Sofie potřásla hlavou.
,,Neříkej mu prosím, že jsem ti to řekla.“
,,Neřeknu, neboj,“ uklidnila jsem ji při pohledu na její vyděšený výraz. Najednou mi připadalo, že se ho skoro bojí. ,,Sofi…?“
,,Klidně přijďte do stáje později,“ řekla a ignorovala můj starostlivý tón. ,,Řeknu tátovi a Martinovi, aby mi pomohli. Jemu opravdu neuškodí, když se prospí.“
Oněměle jsem sledovala, jak opustila pokoj. Cosi v její reakci na Adrineovo noční můry mě znepokojovalo. Před očima jsem pořád měla ten její vyděšený pohled. Podívala jsem se na Adriena. Že by jí kdysi něco provedl? Že by z něj měla strach? Je tohle příčinou jejich nenávisti?
Zavrtěla jsem hlavou. Adrien by jí neublížil. I když ji neměl zrovna v lásce, nikdy by jí neprovedl nic, co by jejich vztah tak hrozně moc poznamenalo.
Chvíli jsem jen mlčky seděla vedle něj a sledovala ho, než jsem na sebe hodila džíny a košili a sešla dolů do kuchyně. Diana zrovna snídala.
,,Ahoj,“ řekla trochu překvapeně. ,,Sofie říkala, že přijdete později.“
,,Už jsem nemohla spát.“ S povzdechem jsem klesla na židli. ,,Ale Adrien ještě spí.“
,,Co dělal u tebe?“
Rozpačitě jsem sklopila oči. ,,On… Měl noční můry.“
,,Aha.“ K mému štěstí už se na nic neptala, takže jsem se mohla poměrně v klidu pustit do cereálií. Myšlenky na mou hádku s otcem a La Gatu jsem odsunula do pozadí.
,,To ti nevadí vstávat pokaždé tak brzo a celý den strávit v kuchyni?“ zeptala jsem se Diany po chvíli ticha. Zasmála se.
,,Myslíš, že kdyby mi to vadilo, že bych to dělala?“
,,Ne, to asi ne,“ uznala jsem. ,,Ale mě by to po nějaké době začalo štvát.“
,,Jsem na to zvyklá,“ řekla prostě a v jejích oříškových očích se mihl smutek. ,,Cítila bych se divně, kdybych ráno nevstávala a nepostarala se o vás.“
,,Výčitky?“
,,To ani tak ne.“ Diana uhnula pohledem a zvedla se. ,,Nebudu ti nic tajit, můj předchozí manžel, Sofiin pravý táta, byl pěkný hajzl. Když jsem mu ráno nepřichystala snídani, nebo jsem udělala špatně cokoliv jiného, zmlátil nejen mě, ale i Sofii. Proto radši vstávám brzy, abych se nemusela potýkat s tím nepříjemným pocitem ohrožení.“
Oněměle jsem na ni civěla. Nikdy bych si při pohledu na ni, silnou, mladou a krásnou ženu, nepomyslela, že byla někdy týraná. Zamžikala jsem.
,,Nedívej se na mě takhle,“ zasmála se. ,,Snad mě nelituješ?“
,,Trochu,“ přiznala jsem. Diana se opřela o linku.
,,Tvůj táta je ten nejlepší muž, jakého jsem kdy potkala,“ řekla zasněně, jako malá zamilovaná holka. Nechtěla jsem se ale posmívat jejímu štěstí, tak jsem jen naslouchala a poslušně chroupala cereálie.
,,Víš, že máš štěstí, že máš takového tátu?“
,,Vím,“ přitakala jsem a zadívala se z okna. Chvíli jsem mlčky poslouchala bubnování deště, když mě napadla překvapivá myšlenka.
,,Poznamenalo to Sofii hodně?“ zeptala jsem se a doufala, že se víc rozpovídá. Diana sklopila oči.
,,Jo, poznamenalo, ale je to silná dívka. Když poznala tvého tátu, rozhodla se všechno hodit za hlavu a jít dál.“
Musela jsem uznat, že Sofie byla opravdu silná a sebevědomá, navzdory tomu, co ji potkalo. Silně jsem pochybovala o tom, že já bych byla schopná jen tak zapomenout. Dělalo mi potíže zapomenout i na to, čím vším jsme si museli s Adrienem projít, abychom dosáhli toho, co spolu máme dnes. I když jsme před sebou měli ještě kus cesty.
,,Ale hodně ji to ovlivnilo, co se týče vnímání lidí,“ řekla Diana už o něco váhavěji, jako by tušila, kam směřuju a co přesně chci vědět.
,,Adrien,“ poznamenala jsem a zaklonila se na židli. ,,Proto se tak nenávidí?“
,,Neřekla bych, že nenávidí,“ pokrčila rameny Diana. ,,Přišly jsme sem ve chvíli, kdy na tom Adrien nebyl už tak špatně, ale pořád ještě ne nejlíp. Jeho časté záchvaty vzteku ji děsily, takže si od něj držela odstup. A ten chlad už mezi nimi zůstal, i když si vlastně navzájem nic neprovedli.“
Upřela jsem pohled do prázdna a vstřebávala všechno, co mi tu Diana pověděla. Nadskočila jsem leknutím, když mi někdo zakryl oči.
,,Adriene!“
Zasmál se a pocuchal mi vlasy. Když jsem se na něj podívala, zjistila jsem, že je pořád ještě do půl těla nahý.
,,Měl by ses oblíct,“ zamumlala jsem. ,,Nastydneš.“
,,Jako malé dítě,“ vrtěla Diana pobaveně hlavou a znovu se napila kávy. ,,Kitty má pravdu, koukej si na sebe něco hodit.“
Když Adrien odcházel, znovu mi pocuchal vlasy. Pokusila jsem se ho plesknout přes ruce, ale byl rychlejší a hbitě uhnul. Věnoval mi svůj miliónový úsměv, než zmizel za rohem.
Naštěstí to nevypadalo, že by něco z našeho rozhovoru zaslechl, takže jsem mohla zůstat klidná.
,,Mimochodem,“ začala Diana a já sebou trhla, protože jsem přesně věděla, kam míří. ,,Slyšela jsem zvěsti…“
,,Ano, ano, ano. Pohádala jsem se s tátou, protože mi nevěří a nechce, abych trávila čas s La Gatou.“ Povzdechla jsem si. ,,Vždyť mi nic neudělala. Viděl, jak klidná je, když jsem s ní. Tak proč to udělal?“
,,Měla by ses zamyslet nad tím, jak složité je mít zodpovědnost za ty, které milujeme,“ řekla Diana a dlouze se na mě zadívala. ,,Tom o tebe má starost.“
,,Jo, já vím, ale teď by se měl bát spíš o mé duševní zdraví, než o to fyzické.“
Usmála se. ,,Ono ho to přejde. Dej mu čas, ať se uklidní a pak si s ním promluv.“
,,Nebudu se s ním o tom bavit,“ odsekla jsem. ,,Nemám zapotřebí plazit se před ním na kolenou.“ Rozhlédla jsem se. ,,Kde vlastně jsou všichni?“
,,Tom s Martinem jeli ráno k rozcestí,“ odpověděla. ,,Volal pan Doubek, zdejší hajný. Déšť přes noc zesílil, vítr vyvrátil strom, který spadl přes cestu. Jeli se podívat, jak to tam vypadá a co s tím.“
,,Aha.“ Zadívala jsem se z okna za jejími zády a spatřila jen silný liják. Chvíli jsem jen zírala do deště, když jsem uslyšela, jak se hlavní dveře otevřely. O několik sekund později vešel dovnitř Martin a hned za ním táta.
,,Tak co?“ zeptala se Diana s obavami. Táta si prohrábl vlasy.
,,Je to mnohem horší, než nám pan Doubek naznačil,“ utrousil Martin otráveně. ,,Nespadl jen jeden strom, ale hned dva. Odstranit to půjde jen stěží a navíc, když se sem bude někdo chtít dostat, bude to muset vzít kolem řeky. Ten strom se autem objet nedá.
,,Proboha.“ Diana si překryla rukou ústa. ,,Co když se tu někomu něco stane a budeme potřebovat doktora?“
,,Nikomu se nic nestane,“ pronesl táta pevným hlasem a ledově se na mě zadíval. ,,O to se postarám.“

…

Déšť v průběhu dne ještě zesílil, takže koně byli další den zavření ve stáji. Na všech už se to začalo dost podepisovat – když jsem čistila Bayonettu, vynasnažila všechny své síly, aby se dostala ke dveřím. Nakonec jsem ji musela uvázat.
Během večerního kydání a krmení ve stáji panovala zasmušilá nálada, takže byli všichni rádi, když bylo hotovo. Jen Sofie si všimla několika odřenin na boku Hectora.
,,Jděte, jen mu to namažu,“ vyzvala nás s Adrienem a Monikou. ,,Zvládnu to, za chvíli jsem tam.“
Poslechli jsme ji a zamířili do domu. Ruce jsem měla promrzlé tak, že jsem si musela během kydání vzít rukavice, které mi ale nijak zvlášť nepomohly. Proto jsem skoro skákala radostí, když jsem se ocitla v teplé kuchyni. Ale opravdu jen skoro.
S tátou jsem dnes neprohodila ani slovo. Nechtěla jsem se chovat jako malá, urážlivá holka, ale neměla jsem na výběr. Jediný den bez La Gaty mě málem srazil na kolena. Cítila jsem nesnesitelnou úzkost, když jsem procházela kolem jejího boxu a podívala se do jejích očí. Ržála pokaždé, když jsem prošla kolem, což mě uvnitř zabíjelo. Několikrát jsem dokonce bojovala se slzami, když jsem ji chtěla jen pohladit po nose a utěšit ji, ale nemohla jsem, protože mě táta bedlivě sledoval. Nehnul se ze stáje ani na krok, pokud jsem byla uvnitř a tím pádem jsem neměla jedinou šanci se k ní dostat blíž než na pár kroků.
,,Zítra k večeru by měl déšť zeslábnout,“ řekl Martin a jedl svou topinku. Táta si oddychl.
,,To by bylo super, kdybychom mohli koně pustit alespoň na půl hodinku ven. Klidně ať prší, ale ne tolik.“
Zírala jsem na svou topinku stylem co-to-je?. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, ani náladu. Plánovala jsem, že zalezu do postele a odvedu myšlenky někam jinam při četbě knížky, ke které jsem se zatím nedostala.
Přitáhla jsem si svetr blíž k tělu, protože mi zničehonic začala být zima. I Diana se otřásla.
,,Že je tu najednou nějaká zima?“ poznamenala a zvedla se, aby zapnula topení. ,,Člověk by řekl, že v létě topit nebudeme muset.“
Nedošla ani do středu místnosti, když rozsvícené světlo varovně zablikalo. Adrien vedle mě ztuhl.
,,Asi je povolená žárovka,“ usoudil táta a taky se zvedl. ,,Hned to utáhnu.“
Ze shora se ozvala hlasitá rána, jako by se zabouchly dveře. Trhla jsem sebou a šlehla pohledem po Adrienovi, který dál upřeně zíral na blikající žárovku. Ta v následující vteřinu zhasla úplně.
,,Co se to děje?“ zeptala se Diana, která štelovala topení. ,,Nejde zatopit!“
,,Co to bylo? Ta rána?“ pošeptala jsem Adrienovi. Zavrtěl hlavou. ,,Já nevím. Myslel jsem, že nahoře se všechny dveře zavírají.“
Moje dveře od pokoje jsem ráno, když jsem tam byla naposledy, zavírala, a všimla jsem si, že Sofie udělala to samé. Tátovu a Dianinu ložnici jsem nikdy neviděla otevřenou. Ty dveře musel někdo otevřít.
Hlavní dveře se najednou otevřely a ke kuchyni mířily rychlé kroky. Vzápětí do místnosti vtrhla Sofie, v promočeném kabátu, kloboukem svezením na stranu a v botách od bahna. Diana u kamen se napřímila.
,,Sofie, ty boty…“ začala káravě, ale zarazila se, když si všimla dceřiného vyděšeného pohledu. ,,Sofi, co se děje?“
Ta naprázdno polkla, než odpověděla. ,,Dream zdrhnul!“

Publikoval(a): ArtiiS, 8.4.2014