Anotace: Dobrodružné fantasy se spoustou akce a krve.

Byl večer, oblohu pokrývala jednolitá vrstva mračen, která zemi bez ustání kropila přívalem vody. V tomto počasí, do kterého byste nevyhnaly ani psa, utíkal mladík, kterému mohlo být asi 11 let. Jmenoval se Pwyll a nevěděl kam ani před čím utíká, jediné co věděl, bylo, že smrt mu dýchá na paty v podobě nevysoké postavy zahalené v černém nepromokavém plášti. Pwyll už běžel několik minut a hlavou se mu míhali vzpomínky na hořící vesnici, která byla prosycena strachem, bolestí a kouřem. Jak tak chlapec vzpomínal, zakopl o kořen velkého, starého a pokrouceného dubu, který zachytil jeho pád. Otočil se, a uviděl velké fialové nenávistné oči, které jakoby zářily zpod černého pláště. To monstrum se postavilo na všechny čtyři jisto si svou kořistí, avšak v listoví dubu to zašumělo a jakoby odnikud vyšel mnich. Jakmile mnich v žluté robě a vyholenou hlavou zahlédl, co se děje dal se do série nacvičených pohybů, ale to už se příšera řítila na roztřeseného chlapce. Blesk ji zasáhl ve skoku a ona odletěla několik metrů dozadu. Naneštěstí vstala bez nejmenších zranění, i když plášť na ní shořel. Teď byli vidět i její velice šlachovité ruce a nohy. Její nebo teď spíše jeho, jelikož byl mužského pohlaví, hlava měla zvláštní skoro až trojúhelníkovitý tvar s vystouplou mordou. Její tělo bylo pokryto zrohovatělou pokožkou, ale pravou ruku mu pokrývala jako noc černá jednolitá slupka která se začala přemísťovat a v ruce mu nabila tvar meče.
„Hele kohopak tu máme, jsem si říkal, že to musí být temné stvoření, ale služebník Temného mága Glyn mne nenapadl.“ Řekl nenávistně mnich a seskočil ze stromu, přičemž znovu začal prapodivně kouzlit. Glyn jen něco sprostého zamručel a meč se změnil v štít, který po mnichovi mrštil. Mnich štít nevzrušeně chytil a hned nato se mu ve tváři usadil překvapivý výraz.
„J…J..Jak? Co? Jakto? Proč? Kurva takový špinavý trik.“ Jen co to dořekl, skácel se dozadu. V jeho břiše zela díra skrz o velikosti pěsti, která se rychle plnila krví a zbytky střev. Glyn se jen pohrdavě zasmál, vykročil k Pwylowi. Sebral mrtvole štít a došel k strachy přimraženému chlapci. Vrány z dubu se s krákání vznesli, když mezi nimi prolítla chlapcova hlava s kousky páteře a fontánou krve.


Kapitola první
O asi 179 km víc na jiho-jiho-západ leží malé město obklopeno hradbami z bílého mramoru, kolem se nachází terasovitá rozměrná pole s vinnou révou, z nichž pochází nejlepší sladké víno, které má díky poloze nad polem, kde se roku 687 odehrála poslední velká magická bitva, velice zvláštní vlastnosti. Jeho šťáva je nejlehčí materiál, jaký člověk kdy poznal, také ten, kdo se ho napije, má o 66% rychlejší reakce, ale abych pokračoval, tak v okolí byli jen louky širé, které nebrázdila žádná cesta. Město samotné vystavěli z bílého mramoru, přičemž jej zbudovali jako spleť podchodů a můstků, ale taky zákrutů a slepých uliček. Postava, kterou se v následujících řádcích budeme zabývat, je černovlasá žena vysoká 5,5 stopy. Její tělo je štíhlé, ale svalnaté, s malými prsy. Její jméno zní Igniss.
Byl jsem schován v hliněné chatrči uprostřed města, když sem vstoupili ti dva, první byl muž lehce zavalité postavy s bohatě zdobenými meči po obou bocích, v každém jílci se třpytil drahokam. Muž byl oblečen po tamním způsobu v zeleném saténu, který kolem něj ve večerním teplém vánku vlál. Tu druhou jsem o kousek výše popsal. Oděna byla v černo-rudé kožešině.

„Tak jak se dohodneme? “zeptal se první příchozí.

„Vše bude moje,“ odvětila žena a opřela se o stůl, jenž stál uprostřed místnosti.

„Co? To ani náhodou. Myslíš, že to bude vše tvoje? Ty i tvoji lidé budete krvácet, a vše co kdy bylo tvoje, nechám spálit na prach, který rozpráším nad městem,“ odpověděl první příchozí pokládaje ruce týž stůl. Během tohoto pohybu se nepatrně otřel o její ruce, v tu chvíli jí přelétl po tváři úsměv a v rukou se jí objevily dýky, které přitiskla muži k robustnímu krku.
„Znáš zákon města Qwell o nedotknutelnosti žen? Pokud jo, tak to víš, že bych tě mohla podříznout jak prase.“ Místo toho ho udeřila pěstí do brady, po čemž ho kopla přímým kopem do jeho tlustého břicha, aby se svalil na zem. V tu chvíli jsem dvěma rychlými kroky došel za Igniss, přičemž sem ji chytl za paži, načež jsem do ní vpustil svou energii a ona se skácela na zem, potom jsem vyvolal další kouzlo. Po tlustém muži začala pobíhat písmena, a ve chvíli, když se usadila, muž vykřikl bolestí. Stěna za ním byla potřísněna vroucí krví, ze které se kouřilo. Pak jsem se sklonil nad ženou.
Musím ji zabít, potřebuji to území a její gang, bez ní to nedodělám, ale je teď tak sladká, když takhle spí. Už vím. Pohladil jsem ji něžně po hlavě, potom jsem odešel.
***
Igniss se probudila s třeštící hlavou, prakticky nic si nepamatovala. Jsem Igniss, ničitelka stínů. Potom jí padl pohled na zeď, kde bylo krví napsáno: Omlouvá se ti ten, který se zodpovídá pouze Khlodovi. Poté do ní vjel vztek a začal nadávat.
„Tak kvůli tomu č****ovi mne teď tak bolí hlava.“ Když tu najednou vběhla do domu spousta stráží s kopími.
„Igniss, zvaná Velká paní alias Ničitelka stínů, jsi obviněna z vraždy pána gangu chrabrých chalupníků,“ řekl kopiník se stříbrnou helmou.
„Co? To byl ten z**d, se k***a koukněte na tu zeď,“ rozlíceně odvětila ničitelka stínů.
„O tom jsme byli taky informováni, ale to mohl napsat kdokoli. Proto tě odvedeme k nejvyššímu mágovi.“ Jak řekl tak i udělali.
Mágova věž byla celá popsána, na zdi by jste nenašli jediné bíle místečko. Všude byly několika-gony a divná písmena. Sám mág byl oděn v temně modré róbě, která kontrastovala s jeho vlasy, které měl rozdělen na dvě půlky. Pravá půlka byla světle modrá a spadala mu do obličeje, ale ta levá část byla černá jako samotná noc, přičemž stoupala a klesala v nepravidelných bodlinách. Mágova tvář byla špatně osvětlena pouze třemi svícemi, které stály v půlkruhu na stole, za kterým seděl, ale i kdyby byla osvícena sebevíc, stejně byste do ní neviděli, protože byla skryta pod šátkem s otvorem jen pro oči. Stůl byl vyřezán z jediného kusu ebenu. Už na první pohled bylo jasno, že na stole není nic víc, než je nutné. Uprostřed byla destička a jehla.
„Tou jehlou se bodni do prstu, ať určím, zda mluvíš pravdu či lžeš.“ Ve chvíli, kdy vykonala, jak kázal, popadl destičku a na spodní straně se ukázalo číslo 111.
„Teď mluv, bůh tě slyší, a jedině on mi řekne, zdali mluvíš pravdu,“ řekl zvýšeným hlasem s tónem, který nepřipouštěl žádnou námitku.
„Já ho nezabila, byl to nějákej divnej chlap, najednou se za mnou objevil a použil nějaký to svoje hokusy pokusy a já jsem spadla v bezvědomí na zem, když jsem se probudila, ten týpek byl natuty tuhej, a pak tam vlítli tyto tupci, co si nevidí ani na špičku kopí,“ vysypala ze sebe naráz velká paní.
Abych mohl říct, co bylo dál, tak se musíme přemístit na ulici. Zvenku celá věž začala vydávat rudé světlo, které věž zabarvilo do barvy krve. Kromě věže se změnila i obloha, přes původní azurově modrou plochu se najednou přetáhl povlak mračen a celý svět potemněl, a když se vše zdálo nejtemnější, rozčísl to temno záblesk, který všechny oslepil. Po tom, co oslepení odeznělo, přišlo další v podobě druhého blesku a nedlouho nato je následoval jejich třetí bratr. Hromy, které každý z těchto jevů provázely, byly tak hmatatelné, že s lidmi házely o zdi domů. Teď k tomu, co se dělo uvnitř věže. Nejvyšší mág rozpažil a vznesl se 2,5 metru nad podlahu. Oči mu zčervenaly a vyšlehl z nich proud červeného světla, který se spojil s nejbližší zdí. V okamžiku, kdy se paprsek dotkl jednoho z obrazců, obrazec začal červeně přízračně zářit a hned, jak se celý rozsvítil, spustil stejnou reakci u okolních několika-gonů. Když v dohledu nebylo nic, co by nesvítilo, kromě nich, začalo se rychle oteplovat. Čirůčky potu všem stékaly po tvářích, když tu najednou přerušily jednotvárnou záři 3 bílé záblesky. Najednou ustal žár i světlo, které se spojilo do koule. Jedna půlka byla bílá, druhá červená. Tyto dva aspekty koule se začaly přetlačovat, přičemž roztáčely kouli. Bílá barva nakonec zvítězila, ale to už to byla jen bílá placka, na níž se začalo červeným písmem objevovat slovo „lež“. Jakmile se tohle vše událo, stráže se chopily nevěřícně koukající Igniss.
„Lháři, až mě pustí, tak tě zabiju, to je nespravedlivé, on to nějak ošmelil, slyšíte vy píče?! Já jsem nevinná. Všechny vás zabiju. Uvidíte, co umím, pak budete čumět jak puci a pomočíte si kaťata, přičemž mi budete líbat boty a prosit, abych vás nezabíjela. “ S těmito slovy ji shodili do vlhké kobky se dveřmi pouze ve stropě.
Jak je to kruci možné? Zabiju je všechny, vyříznu jim střeva a oběsím je na nich, potom jim vyndám všechny kosti z nohou a rukou, ty použiju k tomu, abych je jimi probodala. Ještě jim vytrhám všechny zuby, které použiju jako jehly, přičemž jejich srdce, jež jim dám na hlavu, bude jehelníček. Vytrhaná žebra použiju jako jejich nový zuby.
Po tomto úmorném vymýšlení, co jim provede, nemarnila ani vteřinu z nedobrovolného volného času a začala cvičit. Čas v tomhle vězení se nedal počítat jinak než podle podivně velkých a výživných pokrmů.
Takže rozsudek padl, bude to aréna, což znamená, že mám 3 dny na cvičení, potom přijde konec měsíce a šampion.
„Buď pozdravena, smrtelnice, já jsem velká Brianag. Moje nabídka je pružnost, které se nikdo jiný nevyrovná.“
„Nebuď hloupá, se mnou budeš silná, s tvou rychlostí zdrtíme každého opovážlivce, co se nám postaví do cesty, zvol si mne, jméno mé zní Týr...“
„Poslechnout jeho by byla chyba, já ti dám to, co má zatím jediný člověk, timágium. Jediné, co chci, je část tvé duše, a budeš prakticky nepřemožitelná. Zvol si mne, lidé mi říkají temný mág.“
„Cesta s ním vede jen temnotou, pojď se mnou za světlem, já jsem bohyně bojových schopností…“
Už nic neříkej, ty jsi ta, na koho tu celou dobu čekám, Sol. Společně se nám nic nestane a všichni před námi kleknou. Smrt skrz schopnosti a rychlost.
„Vzývám tě, Sol, bohyně válečných schopností, buď mou součástí a zároveň mým vším, a jako odměnu nežádám nic míň než velkou část tvé moci, od teď budeme jedno vždy a všude.“
***
O tři dny později ji čtyři vojáci vytáhli z cely, aby ji mohli odvést do arény. Dva z nich na ni permanentně mířili kopími, zatímco druzí dva jí svazovali ruce za zády. Ve chvíli, kdy dovázali poslední uzel na jejím zápěstí, jednomu z kopiníků sedla na nos moucha. Dotyčný se ji pokusil jednou rukou odehnat. A to byla chyba!
Teď, řekla si Igniss a vyskočila asi metr do vzduchu tak rychle, že kopí neškodně projela pod ní. V letu přesunula váhu dopředu a odrazila se od těch strážných, co jí spoutali ruce. Ve svém vodorovném letu udělala salto, po kterém dopadla na nohy, ze kterých se hned odrazila za účelem vyhnutí se dalšímu marnému útoku jejích věznitelů.
„Vidím, že se vám odlupuje barva z těch krásných bílých zdí, co je takhle trochu vymalovat … vaší krví?“ pronesla posměšným tónem a vyhnula se dalšímu bodu kopí mířící jí na ledviny. Elegantní otočkou útočníkovi vytrhla kopí a vhroužila je do hrudi muži, který právě sahal pro meč, aby ji zabil zezadu. Mrtvola i s kopím dopadla na zem, ale to ničitelka stínů už neviděla, protože právě udělala skok s obratem o 180°, ve kterém kopla bezbranného vojáka do hlavy, a tím ho odkopla na jiného muže. Taktak se stihla otočit, aby zachytila mezi své ruce sek vedený ze shora dolů za účelem ji rozpůlit.
„To by se ti líbilo, zabít bezbrannou ženu zezadu, co? To co ti teď udělám, se ti fakt líbit nebude.“ S těmito slovy pustila meč, odrazila se ode zdi a chytla mu hlavu, o níž se rukama opřela tak, aby kopí trčící mrtvole z hrudi projelo nic nechápajícímu muži okem. Jediný pohledem se ujistila, že oba zbylí kopiníci jsou stále na zemi, proto pomalu až výsměšně zvedla ze země meč.
„Už jsou dva pitomci spojeni jedním kopím, co kdybych z vás vytvořila mrtvé sousoší „pitomci, co mne chtěli svázat“, ha ha ha... Vlastně to není tak špatný nápad, když už musím jít do arény, bude to po mém.“ Jak jí poslední slabika prošla přes rty, bouchla oba plochou stranou meče. Zvedla prvního člověka. Odnesla ho ke zbylým mrtvolám, mečem mu udělala díru do rukou, aby je mohla navléct na kopí. Potom mu připravila ho o hlavu. Hlavu nasadila hrdlem na kopí. Poté přinesla druhého muže a postavila ho na hlavu předchozího mrtvého. Bohužel mrtvola jakoby naschvál nechtěla držet. Velká paní se na chvíli zamyslela po čemž se zmocnila kopí, jenž mu prohnala hlavou a zapřela o stěny úzké chodby.
Pořád to vypadá tak nějak nehezky. Už vím, chce to malou úpravu.
Vytrhla mrtvému od pasu dýku, kterou rozřízla vrchnímu muži lýtko a vyndala kost. Tu v půli zlomila, potom mu zvedla vykostěnou nohu, aby mu tam půlku kosti. Druhou půlku opřela o na taženou nohu.
Mnohem lepší. Pomyslela si igniss a s mečem v ruce si šla vydobýt svůj osud v aréně.
Teď na chvíli opustíme igniss a podíváme se o pár desítek metů víš, kde se koná souboj 30 zločinců proti šampionovi, ale nebudeme se koukat ani z pohledu šampiona ani zločinců náš pohled bude patřit malému a bezvýznamnému člověku sedící v první řadě.
***
„Dámy a pánové dnes se pro vaše zraky utká 30 nejhorších zločinců proti našemu všem známému šampionovi a tady přicházejí po zuby ozbrojení a uvidíme, jestli tenhle předkrm předčí naše očekávání. “ Po tomhle proslovu hlavního komentátora se otevřelo pět bran ze kterých vyšli otrhaní lidi s divokým výrazem ve tvářích. Měli spoustu druhů zbraní od obouruční sekery po bojoví vějíř.
„A teď velký potlesk pro vládce černé, rozsévač smrti a bratr smrti.“ Ve chvíli kdy to dořekl, na druhé straně arény se otevřela brána postavená z černého kamene. Vystoupil z ní, jak tušíte muž od hlavy k patě zahalen do tmy podobného oblečení. Rozsévač smrti nesl v každé ruce meč, které byli, jak jistě tušíte z velice tmavého materiálu. Pomalím rozvážným krokem došel ke svému místu v jedné třetině arény, tam se zastavil a zabodl meče do země.
„Smrti bratr se rozhodl, že zabije všech třicet nepřátel jen pomocí svých paží a kouzel.“ Oznámil komentátor. Vládce černé počkal, až skončil potlesk a pak zdvihl ruku a luskl. Jakmile lusk u pasu mu zmizela jedna z černých koulí upevněných na jeho pásku, což způsobilo, že se objevil opřený o bránu na druhé straně arény. Všichni zločinci byli zmateni a začali se nervózně rozhlížet. Někteří dokonce uvěřily, že se zneviditelnil a začali okolo sebe divoce máchat zbraněmi.
„Hele tupci co takhle se zkusit ohlídnout to vás asi nenapadlo. Nedivím se, že vás chytily. Divný je jen proč ještě žijete. Kdybych vám strčil chleba do huby, neuměli byste ho ani spolknout.“ Vykřikl šampión načež se všechny oči stočily k němu.
„Co čumíte, jakoby jste o mne nevěděli počkat … vy jste o mne fakt nevěděli ha ha ha. Už chápu, proč sem dávaj zločince, protože větší hlupáky fakt nenajdeš.“ Poté se na něj rozběhl největší nepřítel se svou dvoubřitou sekerou.
„noha, břicho, krk, hlava“ vyřkl muž v černé, když byl nepřítel asi 10 yardů od něj. A jak řekl taky udělal nejprve se sklonil pod mocným sekem který by ho rozsekl na dvě půlku. Potom mu dupl na nohu a zaráz mu dal pěstí do břicha takovou ránu, že muž dvojnásobné mohutnosti neodletěl jen kvůli přišlápnuté noze. Čehož hned využil a levou rukou ho chytil na zadní straně krk. Pak levou rukou trhnul, po čemž mu vystřelila pravačka naproti levačce. Tenhle pohyb následovalo velice ošklivé mlasknutí, které bylo předzvěstí utrhnuté hlavy, jež ho následovala arénou.

Publikoval(a): horac111, 14.8.2013