Anotace: Tony se s neznámou víc než sblíží, sám pomoc nedávno potřeboval a teď ji nabídne jinému.

Také začal po schůzích popíjet.
A dnes nepopíjí, ale doslova se chlastem zabíjí. Ale ničí i nás a to si nepřipouští, myslí si, že když dá na stůl fůru peněz, že si nás koupí, či vykoupí své chování.
Ale to se mýlí. Kdybych měla kam jít, doma nebudu ani minutu!"
„Proto nepiju. Abych někomu neubližoval."
„Mluvíš pravdu? Nechce se mi tomu uvěřit. Jsi totiž takový... zvláštní."
Tak já jsem zvláštní? Ještě že nemám na čele vepsáno to hnusné slovo. Alkoholik.
„Víš ale co? Zákusky jsou snězené, kofolu dopijme a pojďme si zaplatit hodinu plavání. Proto jsme sem šli, ne? Jestli chceš, tak se můžeme dál bavit v bazénu. O čem budeš chtít."

Dopili jsme kofolu. Láhve jsme nechali stát na stolcích. Vzal jsem si do ruky tašku s plavkami a ručníkem, v druhé jsem nesl bundu a svetr. V bufetu bylo nepříjemné teplo a všude byla cítit vlhkost. Bodejť taky ne, když jsme byli v lázních.
Šli jsme k pokladně a každý si zaplatil hodinu v bazénu.
Vystoupali jsme po schodech do etáže.
Ženy vlevo, muži vpravo.
Řekli jsme si za pět minut u třímetrové hloubky. Když už byla Lenka u dveří k šatnám, tak jsem na ni zavolal.
„Hele Lenko, jen mi řekni, jakou barvu mají tvé plavky!"
„A proč?"
„No přece abych tě poznal!"
„Jo táák. Vidíš mě jen v kabátě. Tak plavky mám zelené. Jednodílné."
„Díky!"
Zmizel jsem v šatně.
Všude bylo vlhko skoro jako v pivovaře. Chyběla jen ta typická vůně piva, mláta a kvasnic. A zpocených bot.
Tady vonělo jen mýdlo a březový šampón.
Vysvlékl jsem se, šaty dal do skříňky a zamkl ji. Klíček jsem měl na gumovém pásku, který jsem si natáhl na zápěstí ruky. Oblékl jsem si plavky, vzal do ruky ručník a zamířil jsem do sprch. Střídavě jsem se sprchoval pod teplou i studenou vodou. Na závěr jsem si dal jen studenou a šel jsem k bazénu.
Voda se mi bude zdát teplejší.
Položil jsem ručník na schody a očima jsem hledal dívku v zelených jednodílných plavkách, která by měla být v okolí třímetrové hloubky. Domluvených pět minut jistě uběhlo. Lenka, zelené jednodílné plavky nikde.
Viděl jsem jednu blondýnku, bloňďaté vlasy jí trčely zpod gumové čepice, ale ta měla na sobě zelenkavé plavky, bikiny. Dvojdílné. Stála tam a rozhlížela se kolem.
Tak kde ta Lenka může být?
Vždyť to je Lenka!
Měla nádhernou postavu.
Když byla oblečena v dlouhém kabátu, tak vypadala obyčejně.
Ale v plavkách byla krásná.
Přikradl jsem se za ni a chytil ji za ramena. Lekla se a otočila, kdo je tak drzý.
„Tondo, tys mne vylekal. Já myslela, že mě chce někdo strčit do vody. Kde jsi byl?"
„Já čekal holku v zelených plavkách a pořád jsem ji nikde neviděl! Říkala jsi, že máš zelené jednodílné plavky a jsi v těch módních bikinách. To jsem nečekal."
„Tobě se bikiny nelíbí?"
„Budu upřímný. Vypadáš nádherně! Fakt nádherná!"
„Nech toho, ty lichotníku..."
„Opravdu vypadáš nádherně. Kluci se za tebou musí točit..."
„Tak to nevím. Já se za nimi neohlížím. Stačí mi, když to slyším od tebe."
„Pojďme do vody, zchladím si hlavu, rozpálila jsi mi ji!"
Skočil jsem ze schůdků ukázkovou šipku a plaval jsem kus pod vodou.
Lenka šla do vody po schůdcích. Pak plavala dál a hledala mě. Vynořil jsem se po několika metrech. Zamával jsem rukou.
„Tady jsem!"
Připlavala ke mně.
„Brr. Myslela jsem, že bude voda teplejší..."
„ A dala sis studenou sprchu?"
„Nedala. Jen jsem se osprchovala v teplé vodě."
„Zásadní chyba. Musíš si dát studenou, pak je voda v bazénu teplejší, rychleji si na ni zvykneš. Tak plavme tam a zpět, zahřejeme se."
Dlouho jsem neplaval, ale nedělalo mi to potíž. Jo to kdybych kouřil, asi bych nestačil s dechem.
Ale i tak, po zdolání sta metrů, jsme se zastavili a zůstali v malé hloubce. Byli jsme opřeni o žlab, který odváděl šplíchající vodu.
Sbíral jsem v sobě odvahu.
Rozhodl jsem se Lence o sobě povědět víc. Vlastně všechno. Raději hned, třeba bychom se mohli vidět i jindy, ale měl jsem obavu, aby se náhodou o mně nedozvěděla zkreslenou pravdu od někoho jiného.
„Co se na mě tak díváš..?"
„Lenko, já ti chci něco důležitého o sobě povědět."
Opláchla si vodou tvář.
Náhle zvážněla.
„A musí to být teď a tady?"
„Raději teď a tady. Ale pevně se drž, aby ses neutopila."
„Nestraš..."
„Já nestraším, řeknu ti pravdu. Bude jen na tobě, jestli mi řekneš, abych vylezl z bazénu a už ti nikdy nepřišel na oči. Ale také ti chci říct, že tě rád uvidím, zítra...pozítří.
Kamarádi si mají říkat pravdu. Nechci ti lhát."
Lenka znejistěla. Nadechla se.
„Můžeš mluvit. Držím se pevně. Neboj se, nepoloží mě to. Z domu jsem zvyklá na ledacos. No tak začni!"
„Řekla jsi, že chodíš do kostela a modlíš se, aby tvého otce třebas odnesl čert.
Za to že pije.
To co ti povím, to se také týká pití.
Ale mého."
Podívala se na mě vyčítavě.
„Ale vždyť jsi mi říkal, že nic nepiješ! Buď jsi mi lhal, nebo to tajíš?"
„Ne. Já jsem dříve pil. A měl jsem s tím velké problémy..."
„Jak jsi mohl -,Dříve´ pít, vždyť jsi řekl, že jsi měl včera osmnáct roků, tak jak jsi mohl -,Dříve´ pít?
Tondo, já ti fakt nerozumím. Co mi to chceš namluvit?"
„Já ti to teda řeknu. Budu stručný. I tak to bude výstižné.
Já se učil v pivovaru. Ale už před tím jsme si s kluky koupili láhev ovocného vína a vypili jsme ji tady v parku Kotva. To bylo ještě na ZDŠ. Prostě už tehdy jsme si koupili něco k pití. Sem tam...
V pivovaru jsem začal intenzívně pít pivo. Opíjel jsem se kvůli podmínkám na internátu.
Zvykl jsem si však na to, být opilý.
Napřed jsem byl veselý, tak jako býval veselý tvůj otec, znáš to, pak nevím jaký. Nepamatuji si někdy na nic.
Dva roky jsem to dokázal utajit i doma.
I před jednou dívkou, se kterou jsem chodil. Přestal jsem s pitím, abych ji neztratil. Stejně jsem ji ztratil.
Provedl jsem jednu klukovinu, také když jsem byl opilý.
Já myslel, že klukovinu. Zneuctil jsem sochu Lenina. To je fuk jak.
Ale odsoudili mě za to."
„Počkej, počkej...Zpomal, já to pořád nemůžu pochopit. Tak ty jsi byl i zavřený?
Jako mladistvý? Ty jsi byl zavřený? Tak proto mluvíš dlouho jsem nikde nebyl, neznám to... Je to pravda?"
„Není to pravda! Já zavřený v kriminále nebyl.
Musel jsem jít na protialkoholní léčení. Šest měsíců jsem byl v léčebně.
Od té doby nepiji.
Říká se tomu, že jsem abstinující alkoholik. Já říkám, že nepiju. A nebudu pít.
Opravdu už nikdy nebudu pít.
Aby toho nebylo málo, tak se ta dívka se mnou rozešla. Kvůli pití, ale já fakt v tu dobu nepil.
Neunesl jsem ten rozchod.
Ztratil jsem smysl života. Spolykal jsem spoustu léků s tím, že se otrávím.
Ale kdosi mě v parku našel a stihl zavolat záchranku. Tak žiju.
Ale cvok nejsem. I když sebevraždu prý může spáchat jen cvok.
Já byl cvok z nešťastné lásky. Miloval jsem ji. Miloval jsem ji k smrti. Já vím, to se tak říká, až k smrti...Jen ji jedinou. Přísahal jsem jí, že ji budu milovat až do smrti a nikdy nebudu pít. Že ten slib dodržím.
Nakonec jsem musel odejít z učení. Ze zdravotních důvodů. Prostě kvůli pití.
Teď jsem si ale našel dobrou práci. Změnil jsem se.
Taky nebudu bydlet s rodiči. Otec mě chtěl kvůli tomu všemu vyhodit z domu.
Máme domek na vesnici, zařizuji si bydlení tam. Žil a bydlel v něm můj děda. Ale zemřel.
Doma mi asi odpustili, ale já chci žít sám.
Do kostela jsem se chodil modlit za své rodiče. Aby mi odpustili a dlouho žili.
Ale hlavně proto, abych měl pořád sílu a už nikdy nepil. Nepiju osm měsíců.
Tak to jsem ti chtěl říct.
Abys znala pravdu.
Proto nechci jít do hospody ani na to kafčo. Nechci si nic připomínat. Doma nikdo nepije. Jen děda pil, ale ten umřel před pár dny. Kdyby žil, byl by tam se mnou.
Myslím, že ti to stačí."
Vylezl jsem z vody a sedl jsem si na břeh bazénu. Nohama jsem šplouchal ve vodě.
Podíval jsem se na Lenku. Mlčela a nad něčím přemýšlela.
Zvedla hlavu a dívala se mi do očí.
„Já si říkala, že jsi nějaký divný, zvláštní... Tak z těchto důvodů? Neprovedl jsi ještě něco?"
„Kristepane! Copak je toto málo? Co bych měl mít ještě na svědomí? Atentát na Brežněva?"
„Nemluv tak, nevíš, kdo nás může poslouchat. Já žasnu. Tak otce mám těžkého alkoholika a seznámím se s mladým alkoholikem... To snad není pravda!"
„ Nemůžeš za to. Na čele to nemám napsáno, ale nesu to jako cejch. Jen ti říkám, že nepiju a nebudu. Změnil jsem se. Stačilo mi to. Věř mi, nebo nevěř. Tak co, mám se sebrat a jít pryč?
Seděl jsem na okraji bazénu a čekal, co uslyším od Lenky.
Odplavala ke schůdkům a vylezla z vody. Neuslyšel jsem nic.
Beze slova odešla do sprch.
Stoupl jsem si na mokré dlaždičky a nevěděl jsem, co mám dělat. Sebral jsem ze schodu ručník a zamířil jsem taky do sprch. Rychle jsem se osprchoval a běžel se utřít na šatnu. Nesnášel jsem na sobě jakoukoli vlhkost, pot, kapky vody po osprchování. Teď mi to bylo jedno, že se oblékám do oděvu a nejsem jaksepatří suchý. I vlasy jsem si ručníkem ledabyle utřel. Spěchal jsem, abych byl dole u pokladen, kde musí přijít i Lenka, kde oba odevzdáme klíčky od skříněk.
Podal jsem pokladní gumový kroužek s klíčkem. Vrátila mi pět korun za zálohu na klíček.
Rozhlížel jsem se kolem, podíval jsem se i do bufetu, ale Lenku jsem nespatřil.
Lenka stále nahoře na schodišti a pobaveně mě sledovala, jak zmateně pobíhám vestibulem.
Pomalým krokem sešla dolů. Zastavila se u pokladny a vracela klíček od skříňky. Neviděl jsem ji.
Pomyslel jsem si, že byla rychlejší než já a už z lázní odešla.
Stál jsem u prosklených vchodových dveří.
Sotva jsem dal ruku na madlo a chtěl dveře otevřít, uslyšel jsem hlas Lenky.
„Kam chceš jít? Jsi normální? To chceš jít do té zimy s mokrou hlavou, mrzí tě, že nemáš rýmu, nebo něco horšího?"
Zůstal jsem stát přede dveřmi. Bylo mi horko. Cítil jsem stále nepříjemnou vlhkost. Tričko se mi lepilo na tělo, rozepnul jsem si bundu, ale nepomohlo to. Lenka přišla za mnou a zlobila se.
„Proč nemáš vytřené vlasy do sucha, to nevíš, že se nemá chodit ven do mrazu s mokrou hlavou? Chceš být nemocný?!"
„Spěchal jsem, nechtěl jsem, abys beze slova odešla."
„Jo? A co kdybych odešla?"
„Bylo by mi to líto."
„To se pokaždé lituješ?"
„Já se nelituji, ale mrzelo by mě, kdybys jen tak odešla."
„Víš co, pojďme si sednout na chvíli do bufetu. Někde bokem si vytřeš hlavu ručníkem, máš ho dost suchý? Počkáme, až ti uschnou vlasy, já bych stejně ven hned nešla, také počkám, až mi proschnou vlasy. Dáme si kofolu a posedíme u ní."
V bufetu jsme si sedli dozadu, do kouta. Lenka si odložila kabát a svetr.
Vysvlékl jsem si také bundu i svetr a odložil je na volnou židli u stolu.
Rozepnul jsem si košili. Cítil jsem, jak se potím. Byl to nepříjemný pocit.
Vyndal jsem z tašky ručník a drbal jsem si vlasy. Třepal jsem hlavou do stran, nahoru a dolů, vlasy mi plápolaly.
„Rozčeš si je, uschnou ti spíš. Nechceš si je nechat zkrátit? Ještě tě nesjeli policajti, že jsi taky mánička? Máš je v občance?"
Hledal jsem v tašce hřeben. Marně. Zapomněl jsem ho doma.
„Co hledáš?"
„Hřeben. Nemám ho. Tak půjdu domů neučesaný. Policajti mě ještě nekontrolovali.
V občance to nemám. Možná, že se nechám ostříhat na krátko. Doposud to nikomu nevadilo."
Otevřela svoji tašku. Podávala mi svůj hřeben.
„Na ty troubo, učeš se. Vlasy máš hezké, tak si je nechej jen trochu zastříhnout, na krátko se stříhat nemusíš, když nemáš s policajty problémy."
Vstal jsem a šel jsem k pokladně. Byla tam po stranách na zdi velká zrcadla. Rozčesával jsem si vlasy.
Díval jsem se na sebe. Tak jo, nechám si je zkrátit.
Vrátil jsem se do bufetu za Lenkou.
„Dej mi hřeben, půjdu se také učesat."
Vrátil jsem jí hřeben a popíjel vychlazenou kofolu.
Když se vrátila, měla vlasy sčesané do slušivého účesu. Díval jsem se na ni.
Líbila se mi. Ale nevnímal jsem jedno. Vůni ženy.
Lenka také voněla, ale nechávalo mě to chladným.
Posadila se a upila z kofoly.
Neříkal jsem nic. Očekával jsem, že mi něco poví k tomu, co jsem jí řekl v bazénu.
Lenka mlčela také.
Nevydržel jsem to napětí.
„Když ses neutopila po tom, co jsem ti o sobě pověděl, co na to řekneš teď?"
„Co bys chtěl slyšet?"
„Pravdu. Já ti ji řekl také."
„Já nevím... Možná, že jsi mi to ani neměl raději říkat. Jsem z toho zmatená, je to až neuvěřitelné."
„Nechci lhát. Vymstilo se mi to. Lhal jsem nejméně dva roky.
Myslel jsem, že bude lepší, když ti řeknu pravdu o sobě hned. Nemusel jsem.
Ale nevydržel bych to napětí, držet to pod pokličkou.
Dostal jsem dobrou radu, že mám mluvit pravdu, řešit problémy hned, rozumně, neodkládat je na později. Pak se to může vymknout z ruky.
Taky jsem ti řekl, že si kamarádi mají říkat mezi sebou pravdu. Považoval jsem za čestné, abych ti to všechno řekl.
Pokud to vadí, tak mi řekni pravdu. Už ji snesu.
Když řekneš, abych odešel sám, tak půjdu, když mi řekneš, že mě už nechceš vidět, tak neuvidíš. Do kostela budu chodit v jinou dobu."
„Tondo, ty jsi zvláštní člověk. Nemůžu se v tobě vyznat.
Připadá mi to tak absurdní, ty, alkoholik, ve tvém věku... Jestli nespěcháš domů, tak si dejme ještě jednou kofolu a můžeme si povídat. Jsem zvědavá, co ještě od tebe uslyším."
Přinesl jsem ke stolu dvě kofoly.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit. Co mi ještě řekneš?"
„Poslechl jsem tehdy hlas našeptávače..."
„Co to povídáš? Jakého našeptávače?"
„Hlas Ďábla. Abych pil. Když ale budu pít, že mi vezme to nejcennější, co budu mít.
A on si to také vzal."
„ Co ti sebral a kde se vůbec objevil?"
„Zní to blbě, ale objevil se, když jsem se poprvé opil. A vzal mi lásku."
„Já myslím, že nejcennější je lidský život."
„A láska není důležitá? Já jsem pro ni chtěl obětovat svůj život."
„Ty jsi opravdu cvok! Vždyť jsi ještě neměl možnost poznat všechno v životě!"
„Já ale lásku poznal. Myslím si, že ji člověk pozná a potká jednou za život. Tu pravou, životní, osudovou. Ty jsi byla takto zamilovaná?"
„Tak ta mohla být doopravdy osudová. Kdybys zemřel, co bys tím dokázal? Myslel jsi na rodiče, jak by jim bylo?! Kdybys spáchal sebevraždu, tak tu dnes s tebou nesedím... A to si chodíš do kostela."
„Do kostela chodí různí lidé. Dobří i špatní."
„Ty jsi dobrý, nebo ten špatný?"
„Asi ten druhý. Špatný. Ale hledám nápravu. Chci se vrátit mezi ty dobré."
„Myslíš to vážně?"
„Jak jinak? Nemluvím do větru."
„Mluvil jsi o práci. Kde pracuješ?"
„U pohřební služby."
„Poslouchej, ty si ze mě střílíš, nepřeháníš to?"
„Ne. Já chtěl být Černý havran. Tak se pohřebákům říká. Ale chtěl jsem být i opravdovým ptákem, třeba havranem. Mohl bych si odletět pryč. Ptáci jsou nejsvobodnější tvorové. Přiletí a odletí, kdy chtějí.
Nikdy nepoznají, co je to být opilý..."
„To by se ti líbilo, někam uletět, zdrhnout před zodpovědností, co?"
„Naopak. Já se hlásím k zodpovědnosti za svůj život. Provinil jsem se a byl jsem za to potrestaný. Ale to mám trpět celý život? Já myslím, že to už stačilo, čím jsem si prošel."
„Tondo, ale teď fakt vážně. Co děláš?"
„Pohřební služba má také Kamenosochařství. Tak pracuji tam. Jako kameník. Budu vyrábět náhrobky a tak. Neboj, mrtvoly tam nejsou. Jen děláme náhrobní kameny pro pochované."
„Jaké máš vzdělání, ale mluv pravdu."
„Mám za sebou tři zvláštní školy."
„Ty jsi fakt chodil do Zvláštní školy? Mluvíš ale jak vystudovaný filosof."
„Mluvím pravdu. Když jsem chodil do ZDŠ, tak na Masarykovu, do sportovní. Jak víš, jedna část školy byla ZDŠ a druhé křídlo měla Zvláštní škola. Děcka se nám vysmívala, říkala, že chodíme do školy pro pitomce, do Zvláštní.
Tak ta je první.
Druhá zvláštní byla v Hradišti.
Také to bylo normální Střední odborné učiliště. Ale bylo zvláštní tím, že nás nechali beztrestně pít. Nikomu to dlouho nevadilo. Já byl exemplárně potrestán, pro výstrahu jiným.
Třetí zvláštní školu jsem absolvoval v Psychiatrické léčebně ve Šternberku.
Šest měsíců protialkoholní odvykací léčby a dva měsíce na rehabilitačním oddělení.
Z první školy mám závěrečné vysvědčení z deváté třídy.
Z druhé zrušenou Učňovskou smlouvu.
Z té třetí test na IQ s výsledkem 130 a doporučení k celoživotní abstinenci.
Do čtvrté jsem teprve vstoupil.
Tou bude můj další život. Také je zvláštní.
To je všechno. Nebo chceš slyšet ještě něco?"
„Ano. Proč jsi tak chladný, nedáváš na sobě znát emoce. Nevyznám se v tobě. Nevím, čemu mám věřit, co myslíš vážně a z čeho si děláš legraci."
„Tak já jsem chladný? Možná, že jsem vyhořel. Nebo jsem prostě takový, že si už srandu nedělám. Přišla mě draho. Beru život vážně.
Ale rád se zasměju dobrému vtipu. Nejsem škarohlíd."
Podívala se na hodinky.
„Myslím, že půjdeme. Vlasy máme suché, rýma nám nehrozí. Zvedej se, oblečeme se a vypadneme."
Rukou mi prohrábla vlasy. Nevím, jestli zkoušela, jak jsou suché, nebo se mě chtěla jen dotknout.
Oblékli jsme se a vyšli z lázní ven. Usmála se na mě.
„Přijdeš zítra do kostela?"
„Přijdu. Ale neodpověděla jsi mi na to, co jsi chtěla slyšet, na to, co jsem ti o sobě řekl. Tak nevím, jestli mám přijít v devět hodin, nebo v jiný čas."
„Neodpověděla. Přemýšlím nad tebou.
Ale když jsem se teď zeptala, jestli zítra přijdeš, tak tím myslím na devátou hodinu. Budu také upřímná. Nemám ráda lháře. Tvá pravda je neuvěřitelně krutá.
Ale něčím mě přitahuješ. Moc ráda tě zase uvidím. Nevím proč, ale chci ti uvěřit.
Přece není možné, abys byl tak zkažený člověk."
„Lenko, děkuji ti. Také tě rád uvidím. Já ti o sobě pověděl všechno, o tobě nevím vlastně nic. Jen jak se jmenuješ, kde bydlíš. A stačí mi to. Asi na tebe začnu i myslet..."
„Vážně? Líbíš se mi. Chtěla bych s tebou být častěji, jen mě nesmíš zklamat. Víš jistě, co myslím tím zklamáním."
„Počkej, počkej, to říkáš, že se mnou chceš chodit? I po tom všem, co o mně víš?"
„Budeš se divit. Ano. Doufám, že tím neukazuji, jak jsem hloupá. Říkám si, každý má dostat druhou šanci. Dávám ti ji."
„Lenko tak ti děkuji podruhé."
Lenku jsem doprovodil k trolejbusu. Nejel jsem s ní domů. Zamávali jsme si na rozloučenou.
Ahoj zítra v devět!

Po příchodu domů se mě máma vyptávala na Lenku. Neměl jsem jí co říct.
Jen to, že se jmenuje Lenka.
Ani já o Lence nic nevěděl a o sobě jsem jí řekl prakticky všechno. Celou pravdu, o které prohlásila, že je krutá.
Raději hned. Mohlo by se zdát, že to byl ode mne risk, ale já o nic nehrál.
Ani jsem si na nic nehrál. Taková byla realita. Bylo na Lence, jak pravdu přijme.
Zdálo se mi, že tomu stále nechce uvěřit. Ale cítil jsem z její strany nadále o mě zájem.
Také to, že je vyzrálejší, dospělejší než já, jakoby měla pocit, že mě musí někam vést. Správným směrem a tomu bych se nebránil.
Po večeři jsem šel hned spát.
Cítil jsem po plavání únavu. A zase jsem usínal bez velkých myšlenek na Lenku.
Bránil jsem se vzpomínkám na Eriku a nechtěl ji nějak srovnávat s Lenkou, nebo naopak.
Vzpomínky ale nejdou vymazat. Vynoří se, kdy se jim zachce.
Lenku jsem vnímal jako kamarádku.
A také to, že pokud spolu budeme chodit, že bude mít snahu, aby na mně napravila to, co její máma nezvládla s jejím otcem.
Vzala by na sebe roli ženy, která nedovolí svému muži pití. Dala by mi jasně najevo, když budeš pokračovat v pití, tak si pij, ale nepočítej s tím, že s tebou zůstanu.
Odejdu od tebe a ty si žij se svým pitím, jak chceš. Já si uspořádám život tak, abych byla v klidu, nenechám si zničit nervy, své zdraví.
To by nebyla nějaká hra, ale její životní zkušenost. Sama ji prožívala a získávala po boku matky, která si však nedokázala poradit s otcovým pitím. Lenka věděla, že až se jednou vdá, tak její muž bude mít jen dvě možnosti, kdyby náhodou chtěl pít.
Buď rodina, nebo hospoda. Nic mezi tím. Vyber si! Chceš pít? Slibovat? Tak táhni! Nechci tě a nepotřebuji se starat o neschopného muže.
Tomu jsem dokonale rozuměl, protože jsem měl možnost poznat během odvykací léčby příběhy mužů, kterým jejich manželky utekly. Kolik jich bylo? Spočítal bych je na prstech jedné ruky. Tak málo. Ale udělaly to.
Měly po krk jejich věčných planých slibů a keců, já už nebudu! Našly v sobě sílu a odvahu to udělat, dostaly rozum, že nemůžou pořád někam ustupovat.
Ty, které to nedokázaly, ty budou doplácet na jejich pití po celý život.
Její máma ustupovala, zavírala nad otcovým pitím oči a doplatila na to.
Lenka byla moudřejší, poučena příkladem z domu a já poučen z léčebny.
Byla neděle a odešel jsem v devět hodin do kostela. Byl jsem si jistý, že Lenka přijde. Když řekla v devět, tak v devět.
Postavil jsem se pod naši sochu Panny Marie a čekal jsem na její příchod.
Dnes jsem se modlil za to, že jsem našel kamarádku.
Lenka přišla také.
Postavila se vedle mne, zatahala mě za rukáv namísto pozdravu a usmála se.
Byl jsem rád, že ji vidím. A ona se na mne v kostele usmála!
Když jsme skončili s naším modlením nemodlením, šli jsme ven z kostela.
Lenka zavedla řeč na to, co jsem jí o sobě vyprávěl. Řekla mi zřetelně a jasně, když mě jen jednou zklameš, podrazíš tím, že se napiješ, už mě neuvidíš. Když nebudeš pít, ráda s tebou budu dál.
Ukázal jsem jí ulici a dům, ve kterém bydlím. Ale že se odstěhuji do Vidlákova a nebude to dlouho trvat.
Řekl jsem jí, jakým autobusem se tam dostane, že ten domek je vedle Horní hospody.
To je prý bezva adresa!
Teprve dnes mi sama od sebe řekla víc o sobě.
Nevyzvídal jsem, nebyl jsem zvědavý. Stačilo mi vědět jen to, co řekla.
Pracuje jako operátorka na počítači ve Výpočetní stanici na dvě směny, je starší než já. Má starší sestru, která je vdaná a žije s manželem mimo Brod. Otec je soudruh předseda JZD Rudý říjen v Březůvkách, který pije extraligu. Máma je zaměstnána na poště. A vím, kde bydlí a jak se jmenuje.
Byli jsme kamarádi, ale jak šel čas, pochopil jsem, že půjde o něco jiného než o kamarádství. Začali jsme spolu chodit.
O několik měsíců později.

Události dostaly nečekaný spád.
Vydržel jsem a pracoval jsem jako kameník.
Byl jsem spokojený s prací i výplatou. Odstěhoval jsem se na Vidlákov a postupně jsem si vybavil nejen ložnici, ale i obývací pokoj a kuchyň novým nábytkem. Když jsem jel z práce, tak jsem se zastavil u rodičů. Nabídl jsem mámě, že zajdu do obchodu, ale odbyla mě, že je venku hezky, tak se projde a tatínek chodí do obchodu s ní.
Ze začátku za mnou občas přijel otec a pokračovali jsme v likvidaci dědovy pozůstalosti. Rozštípali jsme jeho nábytek a všechno jsem spálil v kuchyňských kamnech.
Dědův výměnek zůstal vyklizený, jen ta kamna v něm zůstávala. Koupelna z něj stále nebyla, ale otec se té myšlenky nevzdával.
Nebylo by to špatné.
Rozbité okno bylo zaskleno a trvale jsem tam větral. Pach vykouřených cigaret zůstával dál. Jedině oškrábat malbu a znovu vymalovat třeba vápnem, pak by to nebylo cítit. Ale to mě netrápilo. Uklidil jsem na půdě, ve stodole i na dvoře. S příchodem jara jsem chystal zahrádku na osev. Těšil jsem se na letní a podzimní úrodu a na kytky.
V lednu jsem složil rybářské zkoušky. Od února jsem byl členem Místní organizace Moravského rybářského svazu v Brodě. Koupil jsem si potřebnou rybářskou výbavu a svůj volný čas, a že ho bylo, jsem rozdělil na pobyt u vody, na rybolov a na Lenku.
Stále jsme spolu chodili.
Do kostela jseme zašli jen občas.
Nepil jsem, i když mě spolupracovníci lákali. Já si svoji cestu vybral a byl jsem odhodlaný po ní jít životem bez alkoholu.
Považovali mě za podivína.
Jezdil jsem za Lenkou do Brodu a v květnu, když bylo krásné počasí, chodila se mnou na ryby.
Jezdili jsme do Luhačovic, na zdejší přehradu. Znali jsme se půl roku a nadále jsme se sbližovali. Toužil jsem po ní, jako muž po ženě, ale nic jsem si nedovolil.
Stále byla ne odměřená, ale spíš opatrná. Chytli jsme se za ruce a vedli, ale to bylo všechno. Ani jednou jsme se nelíbali. Když, tak jen tak na tvář. Řekl bych, že nám to ale chybělo.
Lenka nechtěla nic uspěchat a já se zase choval jako její kamarád. Nebo mě vystavila takové zkoušce a čekala, jak v ní obstojím.
Změna nastala v červnu.
Její otec se dál věnoval pití. A byl v opilosti čím dál tím víc agresivnějším.
Jednoho dne napadl manželku i Lenku.
Manželka utekla k sousedům a Lenka přijela poprvé za mnou do Vidlákova.
Bylo to v pátek večer. Byl jsem tím zaskočen, když zazvonila a stála u dveří.
Byl jsem ale rád. Zůstala na noc.
Ukázal jsem jí, že může spát v ložnici. Já budu spát v obýváku na pohovce.
Brečela, že doma nechce být. Navrhl jsem, že jestli chce, tak ať řekne mámě, že se odstěhuje za mnou. Ukázal jsem jí ale, jaké tu jsou podmínky k bydlení. Bez pořádné koupelny a záchodu. Byla z toho překvapená, ale to prý nevadí.
Jen jestli to myslím vážně a co by tomu řekli moji rodiče.
No tak jim to řekneme.
Lenka spala v ložnici a já v obýváku.
V sobotu jsme spolu poprvé posnídali. Zklidnila se.
Řekl jsem jí, aby si to v klidu zvážila. Já také odešel z domu a nelituji toho.
Po snídani jsme odjeli do Brodu.
Vzal jsem Lenku k našim. Představil jsem ji a řekl, že budeme spolu bydlet ve Vidlákově. Že má doma problémy s otcem.
Nic víc jsem neprozradil.
Máma spráskla ruce.
„Jak spolu?"
„ Prostě spolu, jako přátelé. Chci jí pomoci. Co bude dál, to nevím."
„To uvažujete, že se jednou vezmete?"
Tak to mě nenapadlo.
„Co tomu řeknou její rodiče, co tomu řeknou sousedé ve Vidlákově? Žít spolu na „Psí knížku"..."
„No tak tam se mnou bude Lenka, když bude chtít! Může být doma, a když bude chtít, přijede za mnou a zůstane tam, jak dlouho bude potřebovat."
S tím máma souhlasila.
Bylo to okamžité rozhodnutí, z minuty na minutu. Jak mé, tak Lenčino.
Šli jsme na trolejbus a jeli na Družbu, k nim domů.
Zeptal jsem se jí, jestli to tak opravdu chce, aby si to rozmyslela.
Řekla, že se rozhodla už tu noc, co spala u mě.
Nebo jestli jsem já změnil názor?
Ne. Nezměnil jsem ho. Má nabídka platila. Otázkou však bude, co jí na to řeknou její rodiče.
Otevřela vchod do domu.
Přivolala výtah a vyjeli jsme do osmičky. Zazvonila u dveří.
Objevila se její máma s nateklou tváří.
Polekaně si na ni položila ruku. Prý ji rozbolely zuby.
Lenka jí řekla, ať nechá té trapné komedie. Představila mě, jako svého kluka, s kterým chodí.
Maminka mě pozvala dál. Vyzul jsem se a posadil jsem se v obýváku na sedačku. Lenka se zeptala, kde je otec.
„Kde by byl, šel do restaurace."
Sedla si s mámou vedle mě.
Mámě řekla, že se na nějaký čas odstěhuje z domu.
„Kam? Ke mně do Vidlákova."
Máma se toho nápadu zhrozila. Lenka si však stála za svým rozhodnutím.
Řekla jí, že si nenechá zničit otcovým pitím život, že už to doma nevydrží. Ale když prý odejde, tak ji otec vyhodí z domu.
Lenka se mě znovu zeptala, jestli jsem si to nerozmyslel.
Nerozmyslel.
Najednou jsem se cítil jako její ochránce.
Mamince jsem řekl, kde bydlím, když bude mít zájem, může za Lenkou přijet.
Lenka si šla sbalit do dvou velkých tašek oblečení a své osobní věci.
Máma se rozplakala.
Lenka jí řekla, že se měla s otcem dávno nechat rozvést, že ho měla vyhodit, nebo se mohly spolu od něj odstěhovat.
Odpověděla jí, že to není tak jednoduché, jak to vidí.
Odsekla jí, že se Hanka vdala taky mladá, hlavně, aby byla pryč z domu, a dnes je šťastně vdaná a má klid.
Hanka byla její sestra.
Zeptala se Lenky, jestli se chce také vdávat.
Lenka se podívala na mě a začala se smát.
„To, že jdu pryč z domu, ještě neznamená, že se budu vdávat!
Tonda je můj nejlepší přítel a chce mi pomoct. No ale kdo ví, co bude později.
Kde budu, víš. Domů se vrátím pro nejnutnější věci. Otci klidně řekni, že jsem z domu odešla. A nerada se sem vrátím."
Nepoznával jsem ji. Byla energická a sebevědomá na to, že měla devatenáct let. Požádala mě, abych jí vzal tašky, že můžeme jít. Byl jsem trochu nesvůj, když jsem mamince podal ruku na rozloučenou.
Řekla ve dveřích, jen děcka neblbněte...
Ale my jsme asi blbli a odjeli jsme spolu do Vidlákova.
Lence jsem poskytl střechu nad hlavou.
Ložnici měla pro sebe, já obývák. Spali jsme odděleně. Bylo to velmi zvláštní.
Bydleli jsme spolu, vedli společnou domácnost, ale jako dva přátelé.
V červenci jsme si koupili také televizor. To byla jediná věc, která jí z domova chyběla.
Oba jsme dojížděli do Brodu za prací.
Když měla Lenka odpolední směnu, čekával jsem na ni u zastávky.
Zvykli jsme si jeden na druhého. Ptal jsem se Lenky, jestli se jí nestýská.
Ne. Je tady šťastna jako nikdy.
Ale doma byla. Za mámou. Otec s ní přestal mluvit. Prý ji vydědí.
Nic po něm nechce.

V srpnu jsme si vzali dovolenou.
Objednal jsem týdenní pobyt v rybářské chatě u luhačovické přehrady.
Užívali jsme si pěkného počasí, koupali a opalovali jsme se.
Ve čtyři hodiny ráno jsem už seděl u vody a do devíti chytal ryby.
Lenka, jak se vyspala a přišla za mnou se snídaní.
Na oběd jsme si zašli do restaurace, po obědě jsme jeli do města.
Chodili jsme městem, zašli si k léčivým pramenům.
Odpoledne jsme lenošili u chaty na sluníčku. Večer jsme chodili k vodě, okoupali jsme se a pak jsem chytal do půlnoci ryby.
Jednou večer jsem seděl u udic a chytal kapry. Lenka seděla vedle mne.
Nechtělo se jí samotné jít spát.
Chytla mě kolem ramen a řekla, že jsem hodný kluk.
Políbila mě. Že je ráda, že jsem ji nezklamal. Že nepiju. Objala mě docela vášnivě. Spadl jsem z rybářské stoličky do trávy na záda.
Lehla si vedle a líbala mne. Nebránil jsem se.
Vzpomněl jsem si na romantické odpoledne s láhví vína Romance u Nadi v Hradišti.
Jak mě líbala.
Tehdy jsem se tomu líbání a mazlení chtěl trošku bránit, chtěl jsem být Erice věrný.
O to líbání šlo hlavně Nadi, ne mně.
Tenkrát jsem si kladl otázku, jak silná či tenká je nit, ta čára, ohraničující a rozdělující přátelství a lásku. Kde začíná a končí polibek na projev přátelství.
Lenka mne líbala a nebránil jsem se tomu. Vědomě jsme oba překročili dosavadní hraniční čáru mezi naším přátelstvím a láskou.
Měl jsem nahozené oba pruty s nástrahou na kapra. Naštěstí jsem zapíchl vidlice dost hluboko a udice byly dobře položené.
Jak mě Lenka z ničeho nic začala líbat, uslyšel jsem, jak zahrčela povolená brzda navijáku, a zabral mi kapr.
Řekl jsem jí, že musím k udicím. Že tam máme určitě pěkného macka, když tak táhne přes brzdu.
Naoko se rozlobila, prý jestli jsou ryby přednější než ona!
Posadila se do trávya dívala se, jak zdolávám na udici rybu.
Točil jsem kličkou navijáku a tah ryby sílil. Za deset minut jsem měl v podběráku krásného kapra, šupináče. Položil jsem podběrák do trávy a vytáhl z batohu metr. Parádní kousek! Kapr měřil 68 centimetrů.
Z těch, které jsem tam doposud chytil, byl největší. Opatrně jsem ho vyhákl a šel dát zpět vodě. Lenka zavolala, abych si něco přál, že i ona si něco přeje.
„Mně se to vyplní, já jej chytil, ale ty si ho musíš přijít pohladit!"
Přišla ke mně a pohladila kapra na hlavě.
Položil jsem ho do vody. Pleskl ocasem a zmizel do hloubky.
Složil jsem pruty, sbalil celou výbavu a rybolov zakončil poděkováním vodě.
Pro dnešek rybaření stačilo.
Odešli jsme do chaty.
Před spaním jsme se osprchovali. Měli jsme k dispozici jeden pokoj s dvoulůžkem. Doposud jsme spali vedle sebe.
Ale v tuto noc jsme spali poprvé spolu. Poprvé jsme se doopravdy milovali.
Zase jsem cítil, jak nádherně voní žena.
Lenka mi řekla, že mě miluje, že jsem se jí líbil od prvého okamžiku, co mě viděla v kostele, ale neměla odvahu k oslovení. Když ji měla, tak že jsem ji vyděsil svým přiznáním v tom bazénu...
Řekl jsem, že ji mám také rád.
Zarazila se.
„Proč mi neřekneš, že mě také miluješ?"
„Leničko, já tě mám moc rád!"
Nedokázal jsem tak jednoduché slovo, jako je miluji, vyslovit.
Vždy jsem jí řekl, jak ji mám moc rád. A nelhal jsem.
Měl jsem Lenku skutečně strašně moc rád.
A byl jsem šťastný, že jsem ji poznal, že jsme zůstali spolu.
Lenka mi věřila a já jí.
O mé minulosti jsme se už nebavili. Věřili jsme v přítomnost a budoucnost.
Z dovolené jsme se vraceli do Vidlákova jako novomanželé ze svatební noci.
Koupil jsem druhou válendu do ložnice.
Od té noci jsme spolu nebydleli, ale žili jako muž se ženou.
Nespali jsme vedle sebe, ale spolu.
Změnilo nám to život. Lenka se vzdala myšlenky na to, že by se vrátila domů, k rodičům. Domov našla u mě.
Začali jsme docela vážně uvažovat o společné budoucnosti. Starost mi dělalo jen nedokonalé bydlení v domku.

Jednou jsem se o tom zmínil doma. Otec prohlásil, že to nebude problém, udělat rekonstrukci, vybudovat splachovací záchod a koupelnu z dědova výměnku.
Máma se opatrně zeptala, jestli by nebylo vhodnější, když žiji s Lenkou pod jednou střechou, abychom měli svatbu.
Začali jsme o svatbě uvažovat.
Nakonec jsme přestali uvažovat a začali jednat. Museli jsme.
Někdy na konci měsíce října mi Lenka totiž řekla, že je asi v jiném stavu.
To byla vážná věc. Když se vrátila od lékařky, měla jistotu, že je těhotná.
Svatba být nemusela, ale rozhodli jsme se vzít. Já to doma oznámil a naši to přijali jako fakt, který očekávali. Příjdu i s Lenkou a pozveme vás na svatbu.
Když se žije na Psí knížku...dá se čekat, že budou i štěňata!
Horší to bylo doma u Lenky.
V neděli 31. října jsem odjel s Lenkou do Brodu.
Naftová kamna jsme nechali hořet. Přestala být cítit naftou. Přesto jsem před spaním pokaždé vyvětral v místnostech.
Až se vrátíme, bude v ložnici i obýváku příjemné teplo.
S velkou kyticí rudých růží jsem šel požádat její rodiče o ruku Lenky.
Trnuli jsme obavami, jak nás přivítají. Lence šlo hlavně o mámu.
Řekla, že to bude otci stejně jedno. Považovala to za pouhou formalitu, ale já v tom viděl zásadní obrat v životě. Ve svém i Lenky.
Cestou na Družbu jsme se zastavili u našich. Oznámil jsem, že se s Lenkou vezmeme, svatbu plánujeme na začátek prosince. Svatbu chceme skromnou, s rodiči, s rodinou sestry Hanky a dvěmi svědky.
V tichosti, bez okázalostí. Naši souhlasili.
Odešli jsme na trolejbus a jeli k Lenčiným rodičům. Byla ve mně malá dušička.
Lenka zazvonila dole u dveří. Z reproduktoru u zvonků se ozval hlas její mámy.
„Kdo je tam?"
Lenka naznačila, že ona nebude mluvit, abych se ohlásil já.
„Dobrý den paní Valášková, tady je Tonda. Potřebuji s vámi mluvit, pustíte mě dovnitř?"
„Kde je Lenička?"
V jejím hlase jsem vycítil náhlý strach.
„Otevřete prosím, všechno vám vysvětlím..."
Lenka stála vedle mne a smála se. Podíval jsem se na ni. On nás ten smích přejde!
Zámek zabzučel a dveře se otevřely. Přivolali jsme si výtah a vyjeli do osmé etáže.
Paní Valášková stála vyděšená ve dveřích. Schoval jsem kytici za záda.
Když spatřila Lenku, tak si oddechla.
„Děcka, já myslela, že se něco stalo, Tondo, vy jste mě vylekal!"
Lenka se hrnula do dveří. Mámu tlačila před sebou až do obývacího pokoje. Já šel za nimi. Vyzul jsem se v chodbě a pověsil jsem si bundu na věšák.
Do pokoje jsem stoupil s kyticí v ruce.
Lenčin otec byl doma a díval se na televizi. Nevzal nás na vědomí.
„Dobrý den, vážení rodiče. Přišel jsem vás požádat o ruku vaší dcery Lenky. Chceme se vzít."
Podal jsem kytici mamince a ta byla velmi překvapena. Otec vyskočil z křesla od televize. Měli jsme asi štěstí.
Byl naprosto střízlivý.
„Tak vy se chcete vzít? A kde budete bydlet? A co máš za práci?"
Lenka mi pošeptala, abych mluvil já.
„Dobrý den, pane Valášek. Lenka vám o mně jistě řekla. Bydlí u mě na vesnici v domku. Bydlení máme zajištěné. Pracuji v kamenosochařství."
Otevřel v sekretáři bar a vyndal láhev whisky.
„Tož na takovou novinu se musíme všichni napít!"
„Děkuji, ale já alkohol nepiju."
Podíval se na mě nechápavě.
Jak, já alkohol nepiju..?
„Táto, dej tu láhev zpátky, prosím! Já nebudu pít a Tondu jsi snad jasně slyšel.
Ani on nebude pít."
Paní Valášková se jen pokřižovala. Měla strach, že se manžel pořádně napije.
„Co jsi to za chlapa, který nepije? Musíš si se mnou dát na tykání, když chceš moji dceru!"
„Děkuji vám, ale nebudu pít. Chcete-li, abychom si spolu tykali, může to být i bez alkoholu, nepřišel jsem na skleničku, ale požádat o ruku vaší dcery."
Znechuceně vrátil láhev whisky do baru. Bylo na něm vidět, jak rád by se ihned napil. Ale ovládl se.
Posadil se ke stolu a nevěděl, co mi má odpovědět.
Situaci zachraňovala maminka.
Přijala kyticí růží a řekla to, na co jsem s Lenkou čekal.
„Tondo, pokud to myslíš s naší Leničkou doopravdy vážně, tak ať vám ta vaše láska vydrží až do smrti."
Podala mi ruku a popřála nám hodně štěstí. Otec vstal od stolu a udělal totéž.
„Tondo, já jsem Josef, máš-li být v rodině, tak mi můžeš říkat Pepo."
Stiskli jsme si chlapsky ruce.
„Hergot ty máš sílu!"
„Mám? Tak to bude z té práce v kamenosochařství!"
Maminka dala kytici růží do vázy z broušeného skla a položila ji na stůl.
„Děti moje, tak si přece sedněte ke stolu. Leničko, uvař nám kávu. Táto, dáš si také?"
Pepa zavrčel, že nechce. Lákala ho láhev v baru.
„Lenko, já kafé nepiju, poprosil bych tě, když, tak mi uvař hrnek čaje. Na zahřátí."
„Tondo, jestli je ti zima, tak tě sklenka dobrého pití zahřeje!"
Pepa vstal a znovu vyndal láhev z baru. Nemohl prostě odolat.
Když se nemohl napít na naše tykání, tak se chytil toho, že je mi zima.
Odmítl jsem, aby mi nalil.
Pepa si nalil do broušené skleničky na tři prsty whisky.
„Tak na vaše štěstí a zdraví a na to tykání!"
Protože nám přál na štěstí, tak si od samé radosti nalil druhou skleničky.
A třetí na to zdraví a čtvrtou na tykání. Po chvíli byl v opilecké náladě.
Maminka ten pohled na něj nevydržela.
„Prosím tě, zavři tu láhev a dej ji zpět do baru. A už dnes nic nepij!"
Zle se na ni podíval, ale kvůli nám se ovládl a nic neřekl.
Láhev schoval. Posadil se rozmrzele do křesla a znovu se díval na televizi.
Za chvilku pochrapkával a zdálo se, že usnul.
Lenka přinesla ke stolu podnos se šálky s kávou a pro mě hrnek čaje. Maminka mi nabídla cukřenku.
„Děkuju, ale já moc nesladím."
Ozval se Pepa. Neusnul.
„Co máš ze života, když nepiješ, ani nesladíš..."
„Mám Lenku, ta mi vynahrazuje všechno!"
Byla ode mne pěkná blbost, kterou jsem mu řekl.
Ale myslel jsem to vážně. Lenka mi byla najednou vším.
Povídali jsme si o naší plánované svatbě. Bude bez zásnub.
Lenka si nechá ušít svatební šaty. Já oblek mám.
Půjdeme na radnici objednat termín na začátek prosince. Obřad chceme jen civilní, ale do kostela se půjdeme s Lenkou před obřadem pomodlit. K soše Panny Marie, máme k tomu důvod.
Na svatbu pozveme jen rodiče, svědky a Hančinu rodinu. Svatební hostinu objednáme v salónku, třeba tady vedle v hotelu Družba.
Dopil jsem čaj, Lenka kávu a řekl jsem, děkuji vám za ruku vaší dcery.
Vstali jsme a šli se obléknout, že musíme stihnout autobus na Vidlákov.
Pepa se zeptal, kde tam bydlím.
Že Vidlákov zná. Vlastně znal každou vesnici široko daleko od Brodu. Každé místní JZD.
„Domek stojí vedle Horní hospody. Budeme s Lenkou rádi, když nás s maminkou navštíví. Doma jsme teď každý den, ale nejlepší bude třeba v sobotu. Zveme je na oběd."
Paní Valášková to pozvání hned přijala. Příští sobotu přijedou.
Rozloučili jsme se a žádání o ruku bylo za námi.
Ve výtahu mi Lenka řekla, že si myslela, že otec vybuchne a začne křičet. Překvapil ji, že zůstal poměrně klidný. Až na to pití....
Že je v jiném stavu raději zatajila. Že to má svůj čas. Nechal jsem to na ní.
Cestu jsme měli volnou.
Šli jsme pěšky městem na autobusové nádraží. Lenka se do mne zavěsila, jako by měla strach, že jí uteču. Řekla, ať se zastavím. Dala mi polibek.
„Tondo, děkuji, že nepiješ, moc tě miluji a vážím si toho!"
Objal jsem Lenku a tiskl ji na svou hruď.
Líbal jsem ji na rty, na její blonďaté vlasy.
„Lenko, mám tě strašně rád. Nemusíš o pití mluvit. Já nebudu pít. Věř mi."
„Věřím. Nezklam mě prosím..."
Autobus na Vidlákov jsme tak tak stihli.
Když jsme byli doma, zatopil jsem v kuchyňských kamnech.
Lenka začala chystat večeři.
Nosil jsem od pumpy kýble s vodou. Ve velkém hrnci jsme si museli ohřát vodu na koupel. Plechovou vanu jsme si dali do dědova výměnku. Tam byla naše kouplna.
Lenka řekla, že je to romantika, jak za první republiky.
Musím s otcem vymyslet, jak z výměnku udělat funkční koupelnu. Začalo to spěchat.
Po večeři jsme se vykoupali. Lenka to snášela statečně. Dali jsme se na vojnu, tak musíme bojovat.
Když jsme šli spát, položil jsem jí na bříško ruku. Pak hlavu.
„Co děláš?"
„No co, zkouším a poslouchám, jestli se tam malý Wolf nebo Wolfová nehýbe..."
Rozesmálo ji to.
„To se ještě načekáme, než začne kopat, ale je tam v bezpečí, neboj se."
„Lenko, mám tě strašně rád, děkuji ti, že jsi se mnou a že se staneš mojí ženou, těším se na mimino.
Budu lepším otcem, než je můj. Postarám se o nás."
„Proč mi nikdy neřekneš, že mě miluješ, já ti to tak ráda říkám a ty řekneš sice něžně, ale jen- mám tě strašně rád?"
Zhasl jsem lampičku nad hlavou, aby mi neviděla do tváře.
Něco by mohla vytušit.
„Leničko, já říkám mám tě strašně rád, ber to jako bych ti říkal, strašně tě miluji."
Bylo to pro mě hrozné, ale pro Lenku by to byla velmi bolestná rána, kdybych jí měl říct, proč nikdy nepoužívám to krásné slůvko Miluji.
To by se ozvala z mé Třinácté komnaty Erika.
Skutečně zamilovaný jsem byl jen jednou.

Publikoval(a): Tonyend, 10.5.2013