Anotace: Tony se rozhodne postavit na vlastní nohy. Má přislíbené místo v pohřební službě a plán, že odejde z domu a půjde bydlet za dědou do Vidlákova. Navštíví dědu a zažije velký šok. Děda mu předá vkladní knížku. Něco jej táhne do kostela.

V sobotu ráno přišel otec z práce. Šel spát a vstal odpoledne.
Počkal jsem, až bude po obědě. Když bude najezený, třeba bude klidnější.
Seděl s mámou v kuchyni u jídelního stolu a bavili se.
„Můžu s vámi mluvit? Je to totiž důležité."
„Tak si k nám přisedni, nestůj mezi dveřmi a povídej..."
Sedl jsem si a v ruce držel ten dopis ze školy.
„Chci vám říct, že jsem dostal ze školy dopis.
Píše se v něm, že nám dávají návrh na zrušení mé Učňovské smlouvy. A důvod k ukončení je ten, že jsem podle nich nemocný. Přečtěte si to sami."
Podal jsem dopis otci. Budu to mít rychle za sebou.
Vzal si dopis a četl. Dočetl a podal jej mámě.
Ruce se jí chvěly.
Odpusť mi, maminko, že jsem se postaral o další bezesnou noc, odpusť mi i ty, otče, že budeš mít ze mne brzy šediny...
Přečetla si dopis a rozbrečela se.
„Co s tebou proboha teď bude? Co budeš jen dělat? Copak to jde, abys zase někde začal chodit do nějakého učení a zase začal v sedmnácti chodit do prvního ročníku?"
To mě nenapadlo. Zeptám se na to Malé Smutné, jestli bych mohl jít do jiného učebního oboru.
Třeba mi poradí.
„Já nevím, co bude. Ale vím, co chci. A něco se mi naskytlo. Zeptám se na tu možnost. Když to nebude možné, začnu pracovat jinde. Nezůstanu vám na krku. To ne. Já hledám řešení. Neutíkám před tím. Když nebudu pít, tak se mi to podaří. Jsem o tom přesvědčený.
Chcete-li mi to znovu vyčítat, tak začněte. Stejně se tím nic nezmění.
Já s tím návrhem souhlasím. Práce se mi v pivovaru moc líbí, ale bohužel se tam pije. A to je pro mě rizikové prostředí. I kdybych se vyučil, tak bych tam asi být nemohl. Takže to podepište. Bude to tak nejlepší.
Paní, která se tam stará o takové věci, ta to se mnou dotáhne do konce.
Už jsem s ní o tom mluvil. Čeká jen na váš souhlasný podpis."
Promluvil otec.
„Podepíšeme to. Ale nezapomeň na to, co jsem ti řekl. Trvám na tom. A víc se s tebou nemám o čem bavit!"
Podepsali dopis a já nezapomněl, na to co mi řekl. Však to dlouho nebude trvat. Osmnáct budu mít za pár měsíců.
Vzal jsem dopis a odnesl si ho k sobě do pokojíku. Uložil jsem dopis do tašky a přemýšlel jsem, jestli nemám odjet do Šternberku. Ne. Zůstanu doma. Je to výborná stresová situace. A já ji zvládnu bez myšlenky na alkohol. Alkoholem se nic neřeší a nevyřeší. Problém se jen vykoupe v lihu a zůstane v hlavě, jak trosečník na pustém ostrově.
Oblékl jsem se a vyšel do ulic Brodu.
Potkával jsem lidi a nikdo se na mě blbě nedíval.
Asi proto, že v Brodě nebyl blázinec.
Ve Šternberku to bylo jiné.
Ve městě se lidé míjeli a čuměli po sobě. Nikdo ale nevěděl, kdo je na vycházce z blázince a kdo na odpolední procházce z domu. Tam to bylo cítit na každém kroku.
Najednou jsem měl tolik volna, tolik volného času. Nemusel jsem myslet na alkohol. Ten mě dříve zaměstnával ze všeho nejvíc. Teď jsem se cítil být osvobozený, volný. Jako ti ptáci nad hlavou.
Neuměl jsem s volným časem rozumně naložit. I to se budu muset po návratu z léčebny naučit.
Bylo to divné, ale já se těšil, až se do ní v neděli vrátím.
Tam jsem byl ve svém přístavu, v bezpečí za Zdí. Ale jak dlouho budu pod jeho ochranou? Jakou ochrannou zeď si budu muset vytvořit doma?
Šel jsem ulicemi a napadlo mi, že bych se mohl jít projít Kotvou. Jak se budu cítit v místě, ve kterém mnohé začalo a kde jsem chtěl se vším skoncovat? Jak mi bude?
Prošel jsem parkem a nebylo mi nijak.
Proč by mělo být nějak jinak?
Někdo umře doma a pozůstalí se také nikam jinam nestěhují. Život jde dál.
A se vzpomínkami se musí člověk naučit žít. Někoho stahují, jako by měl na nohách závaží, jiného povznáší. Já budu nakonec rád, když zůstanu nohama pevně na zemi.
Promýšlel jsem to, komu o svém plánu a problému povím. Smutné Malé určitě.
Vrátil jsem se domů.
Pohledem jsem sklouzl na schodky do sklepa. Vzpomněl jsem si na noci v sušárně. Sousedé tam věší prádlo, když je venku škaredé počasí.
Já tam na jednu šňůru pověsil pití vodky a svoji pijáckou minulost. Doufám, že jsem ji pořádně zakolíčkoval. Jen ať si tam visí. Domů ji nechci ani za nic.
A sousedky o ní neví, nebude jim vadit při věšení jejich prádla.
Otevřel jsem dveře bytu a ze zvyku pozdravil.
„Ahoj, už jsem doma!"
Nikdo se neozval.
Divné. Nakoukl jsem do obýváku. Máma seděla v křesle a klimbala. Mrzí mě to, maminko, že jsem ti vzal klidu z tvého života. Už tak jsi nešťastná sama ze sebe. A já teď k tomu...
Otec asi spal v ložnici.
Ukrojil jsem si chleba. Salám byl v ledničce. Nic víc jíst nebudu. Jen krajíc chleba a pár koleček salámu. Hlad jsem neměl. Jen se ozvala žízeň. Neměl jsem chuť na alkohol, ale prostě jen velkou žízeň. Musím o tom říct doktoru Zbořilovi.
Jak jsem na tom s tou cukrovkou.
Pustil jsem si studenou vodu a nabral ji do největšího hrnku. Napil jsem se s chutí. Proč já vůl nezůstal u vody!
Mohl jsem být ušetřen všeho zlého, o které jsem se přičinil vlastní zásluhou. Pil jsem pomalu.
Kdybych tak pil pivo. Ale to ne, musel jsem pít jak velbloud. Na jeden zátah i dvacet. Pořádně se natankovat. Dobře mi tak, volovi.
Snědl jsem chleba se salámem, zapil to studenou vodou z kohoutku a zavřel jsem se v pokojíku.
Očima jsem hledal Shakespearovi Sonety, které mi dala Erika. Kniha za nic nemohla, ale hodil jsem ji do koše. V léčebně mám Utrpení mladého Werthera. Vyhodím ho také.
Nezůstane nic, co by mi Eriku mohlo připomínat.
Nic. Žádné dopisy, fotky. A co ten stříbrný řetízek, který mi dala k narozeninám?
Kdyby to tak šlo, vyndat taky mozek, najít centrum paměti, oddělení vzpomínek. A vymazat tam ten záznam. Přeložit jej jinam, třeba do oddělení Nepoužívat! Bohužel to nejde. Bude mě to bolet. Pokaždé, když si na ni vzpomenu. Přestože to jsou ty nejkrásnější vzpomínky, tak na ně nesmím myslet. Mohly by mě stáhnout dolů. A to nechci. Proto skončí v té Třinácté komnatě a nikdy ji neotevřu, nikdy do ní nenechám někoho cizího nakouknout.
Byl jsem nějaký unavený, tak jsem si lehl do postele a spal až do nedělního dopoledne.
Těšil jsem se do léčebny. Přivezu podpis rodičů, nic nemusím falšovat, přestávám lhát.
A nic jsem nepil, Veveruško, to mi věř! A když nevěříš, trubička nelže, klidně fouknu dvakrát.
V neděli jsem vstal, jako jindy. Umyl jsem se a nasnídal.
Ale to nedělní ráno bylo jiné.
Oblékl jsem se a obul.
Máma se zeptala.
„Kam jdeš tak brzy?"
Já věděl, kam chci jít, ale neodpověděl jsem jí po pravdě. Ale nebylo to lhaní. Stejně by mi to nevěřila.
„Jdu se projít a někam se chci podívat. Neboj, vrátím se v pořádku!"
Vyšel jsem před dům.
Z kostela jsem uslyšel hlas zvonu.
Tam vedly mé kroky.
Za hlasem zvonu.
Šel jsem sám od sebe do kostela. Poprvé v životě.
Vstoupil jsem dovnitř hlavním vchodem, jako všichni věřící. Řekl jsem si, že neuteču bočním vchodem. Že tam vydržím. Strčil jsem prsty pravé ruky do mramorové nádoby se svěcenou vodou a pak jsem se pokřížoval. To jsem uměl. Jen jsem se neuměl správně modlit.
Snad mi Bůh promine, snad mu bude stačit, že jsem za ním přišel.
Díval jsem se na příchozí.
Udělali to samé co já. Jen si poklekli, pokřížovali se a vstali. Šli si sednout do lavic, nebo zůstali stát. Čekali, až začne farář sloužit mši.
Já, neznaboh, stál pod sochou Panny Marie a díval se k ní.
Naprosto mi to stačilo.
V duchu jsem se začal zpovídat.
Vyprávěl jsem jí o sobě, o svém životě, o všem co jsem provedl. Jestli je to možné, aby mně pomohla a ochránila mě, před nástrahami, které budu mít v mé cestě za nápravou. Kdybych věděl jak na to, asi bych se odvážil a vstoupil bych i do zpovědnice a nechal se vyzpovídat samotným farářem.
Čekal jsem, jestli mi dá nějaké znamení, že o mně ví.
Ale její socha nemluví. Byla to škoda.
Rád bych s ní mluvil a byl bych zvědavý, co by mi řekla. Asi nic pěkného.
Ale ulevilo se mi.
Celou mši jsem si nevyslechl. Ale vydržel jsem tam být i tak dost dlouho.
Protlačil jsem se davem věřících, u hlavního vchodu jsem se zase pokřížoval a řekl jí, že zase někdy určitě příjdu. Že hledám cestu k Bohu.
Vrátil jsem se domů.
„Kde jsi byl?"
„V kostele."
„Prosím tě nelži mi!"
„Já ti ale nelžu, maminko, byl jsem prostě na chvilku v kostele."
„A cos tam ty hledal?"
„Klid do mysli. Kdybych měl duši, tak do duše, kdybych měl srdce, tak do srdce. Třeba najdu cestu k Bohu a usmíření se vším."
„Prosím tě, co to zase meleš za nesmysly?"
„Já mluvím vážně. Tak mi prosím věř!"
Nechápavě se na mě dívala a nevěděla, co si o tom má myslet.
„A našel jsi tam ten klid a mír?"
„Já nevím. Možná jo, možná že ještě ne. Ale hledám je."
Otevřel jsem dveře do pokojíku a zavřel jsem se tam.
Odešla do kuchyně a začala vařit oběd. Uslyšel jsem, jak jí spadly berličky na zem. Jak nadává, jak je chromá, nemožná.
Vyběhl jsem za ní a řekl, že budu vařit s ní. Podal jsem jí berly. Opřela se a stála u linky. Mlčela.
Oškrábal jsem brambory a dal je vařit.
Podala mi tři plátky masa z krkovičky.
„Tak na a naklepej je. Na oběd budou řízky."
Sedla si na židli a pozorovala mě, jak mi to jde.
Nakrojil jsem plátky na stranách a začal do nich bušit paličkou.
„Ne tak moc, aby nebyly příliš rozbité a tenké!"
Zmírnil jsem údery.
„Mám sílu, tak jsem to asi přehnal. Ale je to dobré, neboj, nebudou jak list papíru."
Posolil jsem maso a posypal je hrstí hladké mouky. Prsty jsem ji rozetřel, aby byla všude. Pak jsem řízky namočil do rozkvedlaného vajíčka a nakonec vyválel ve strouhance. Mám hotovo, mám je smažit na pánvičce, nebo mám rozehřát roubu?"
„Zapni troubu, budou rychleji hotové. Nalej si olej do brutvánku a dej ho do trouby, aby se rozpálil. Neděláš to přece poprvé..."
Poslouchal jsem její rady a všechno podle nich udělal.
Sedl jsem si vedle ní.
Takto jsem sedával v kuchyni jako malý kluk často. Díval jsem se na ni, co a jak dělá a ona mi k tomu vždy dala komentář. Pak mě nechala mnohé úkony dělat samotného, abych se to naučil.
„Že já nešel do učení na kuchaře! Mohl jsem se vyučit a po praxi se přihlásit na nějakou loď na moři. Mohl jsem cestovat po světě, poznávat cizí země, svět... Teď budu vyučený alkoholik. A co jsem poznal? Vidlákov, Brod, Hradiště, Vizovice a Šternberk, dobrý, co?"
„Prosím tě, přestaň tak mluvit. Ještě není všem dnům konec."
Ne. Není. To má pravdu.
Brambory byly uvařené. Scedil jsem z nich vodu do dřezu a poodkryl na hrnci pokličku. Ven se hrnula pára. Hrnec jsem nechal stát ve dřezu. Byla nerada, když jsem někdy odložil horký hrnec na umakartovou desku. Nic by se jí nestalo.
Olej začal být cítit. Otevřel jsem troubu a hledal utěrku, abych se nespálil o brutvan. Podala mi ji.
Vytáhl jsem ho a dal na sporák. Položil jsem do něj řízky. Olej zaprskal. Voněl. Vzal jsem jej a strčil zpět do trouby. Podíval jsem se na hodinky.
„Klidně seď, já to budu hlídat. Zavčasu příjdu a otočím je, aby se nespálili."
„Toníku ty jsi v kuchyni šikovný. Asi jsme udělali největší chybu v životě, že jsme tě dali do učení v tom nešťastném pivovaru. Mohl z tebe být dobrý kuchtík."
„Pivovar za nic nemůže. Vaří se v něm dobré pivo. Jen je někdo neumí pít v rozumné míře. A já to neuměl. Pivo za nic nemůže. Pivovar je nádherný a jak voní!"
„A ty už doopravdy nebudeš nikdy pít, opíjet se? Někdy si třeba dáš malé pivo po obědě, to si přece lidi dají, to neuškodí. Tatínek si někdy dá jednu sedmičku a vidíš, nikdy nebyl opilý a do hospody by nevlezl."
Smál jsem se.
„Drahá maminko, ty o tom nevíš, jak to funguje. Já už nesmím do smrti smrťoucí nic pít! Ani kapku.
Stačí jedna malá sklenička kořalky, jedno malé napití piva a v mozku nastane poplach. Cosi se tam sepne, mozek si pamatuje na chuť alkoholu a spustí se radostný poplach.
Tak náš Tonda si konečně něco vypije!
Jo. Nic takového.
Začal bych s jedním malým a skončil u třiceti velkých. Já neumím pít s mírou, já už nepil pro tu báječnou vůni a chuť piva, ale abych se opil, ožral do němoty, po tom můj mozek toužil. To je alkoholismus.
Pít pro pocit opilosti, nehledět na následky, na okolí.
Být sobec, vidět jen své pití.
Nepřál bych ti slyšet ty příběhy - chlapů tam. Já tak skončit nechci.
Erice jsem přísahal, že ji budu milovat do smrti a nebudu pít. Beru to stále jako přísahu a já jí nezradím. Bez ní bych raději umřel a moc mi k tomu nechybělo..."
Řízky v troubě voněly.
Bylo slyšet praskání oleje, jak se do něj dostávala šťáva z masa.
„A co Erička? Nenapsala ti už?"
„Napsala. Ale už nikdy nechci, abys vyslovila její jméno! Nemluv o ní. Nikdy! Ano?"
„Snad jsem toho tolik neřekla...Nemusíš se hned zlobit."
„Nezlobím se, ale nepřipomínej mi to. Já se s tím vyrovnám po svém. Po svém. Navždy."
Otevřel jsem troubu a obrátil jsem řízky. Voněly a měly krásnou zlatou barvu.
„Co k nim bude? Okurky nebo kompot? Mám něco přinést ze sklepa?"
„Nemusíš nikam chodit, ve spíži je sklenka načatých okurek."
Řízky byly usmažené. Vyndal jsem je a nechal okapat vřelý olej. Chládly na talíři.
„Kdy budeš chtět obědvat?"
„Já nebudu. Řízek si vezmu s chlebem a okurkou s sebou do léčebny."
Podíval jsem se na hodinky.
Sbalím si věci a pojedu do Šternberku o něco dříve.
Napakoval jsem si tašku čistým prádlem a do igelitového sáčku jsem si dal dva krajíce chleba, řízek a okurku. Máma zavařovala skvělé okurky. Prý používá originál znojemský nálev. Kde by ho vzala!
Takové okurky dělala každá ženská na Vidlákově.
Pamatuji si na to dobře.
Jako malý jsem je dostal u paní Kuníčkové, když jsem byl u nich a hrál si s jejich Jarkem na dvoře. Zavařovala přesně takové.
Jo Vidlákov!
Vidlákov?
Vidlákov...
To je ono, to bude nejdůležitější součást mého plánu. To je nápad!
V neděli odpoledne jsem odjel do léčebny s dobrým pocitem.
Měl jsem promyšlené, co musím udělat, až budu trvale propuštěný. První plán nevyšel. Tak tento druhý musí! Aby mně můj záměr vyšel, neobejdu se bez pomoci primáře.
A také se obrátím na Smutnou Malou, ta je znalá všech potřebných kroků.
V Hradišti jsem přestoupil z vlaku do autobusu.
Několik kolegů v něm cestovalo z dovolenky a tak jsem je pozdravil.
Přijeli jsme do Šternberku.
Bylo sychravé počasí. Spěchali jsme, abychom byli v příjemném teple na svých pokojích.
Po jednom si nás volala sestra do ošetřovny. Odevzdal jsem propustku, a jako každý jsem si foukl do trubičky. Barvu nezměnila.
„V pořádku. Jak jste se měl? A jak to, že nemáte od rodiny napsanou zprávu?"
„Výborně! Na zprávu jsem zapomněl. Doktorce Vamberkové to vysvětlím na skupině."
„Máme pro vás malé překvapení, pro všechny."
„Vážně? A jaké?"
„Soudruh ředitel nechal koupit na oddělení televizor! Doktorka Vamberková vám bude schvalovat, na co a do kdy se budete moci dívat. Zítra jej přivezou a zapojí. To je, co? Máte radost?"
Pokrčil jsem rameny.
„Mně je to jedno. Já se raději dívám z okna. To je lepší podívaná."
„Jo? A na co? Co je vidět lepšího, vám se nelíbí estrády s Bohdalkou a Dvořákem?"
„Sestřičko nejkrásnější pohled je na létající ptáky!
Viděla jste někdy sokola nebo poštolku, jak vystoupá do výšky a nechá se volně unášet vzdušnými proudy? Nebo jaké obrazce dokáže vytvořit velké hejno špačků? Ptáci jsou pro mne symbolem svobody."
„No dívejte se, na co chcete, já vám jen chtěla udělat radost..."
„Radost z televize budou mít určitě ti, kteří tu budou přes Vánoce. Silvestra oslaví se sodovkou a ještě se zasmějí vtipům.
Na takový závěr roku budou dlouho vzpomínat. Některým se to třeba bude líbit tak moc, že je tu příští rok uvidíte zase... Já se bez televize obejdu a budu raději doma!"
Zamířil jsem na pokoj. Podíval jsem se na číslo nade dveřmi. Pět. Že by taky symbol štěstí?
Otevřel jsem dveře a pozdravil chlapy.
„Ahoj. Jak ses měl?"
„Dobře. Jen se děsím toho, že zanedlouho budu propuštěný domů."
„Co blbneš? Každý se na to těší, až odsud vypadne a tobě se to nelíbí!
Proboha proč?"
„Mám problém se školou. Vyrazili mě. Potřebuji tady být tak do ledna. V únoru budu mít osmnáct a chci jít dělat. Tak jen proto."
„Ale dělat můžeš, i když nemáš osmnáct! S nějakým omezením, to jo, ale dělat můžeš. Otázka je, kde a co."
„Já mám naději, že budu mít práci, ale berou tam až od osmnácti."
„Naději? Kamaráde, věř jen jistotě!"
Na to jsem neodpověděl.
Jistotu nemám. Jen tu naději.
Vyskládal jsem si oblečení do skříně a položil igeliťák s řízkem na stůl.
„Neseš jen jeden? To je málo pro čtyry..."
„Já si dám řízek a vy se můžete těšit na paštiku, nebo bude k večeři něco jiného?"
Sedl jsem si za stůl a mlčky jedl. Po očku se na mě dívali. Jen koukejte. Musíte do večeře vydržet. Ke chlebu jsem přikusoval voňavý řízek a mámina okurka byla výborné chuti. Fakt má dobrý recept na jejich zavařování.
Najedl jsem se s chutí. Uklidil jsem po sobě stůl, sáček hodil do koše a šel si umýt ruce.
Přemýšlel jsem, co napíšu do deníku.
A co řeknu Veverce a co primářovi. Pomůže mi? Snad jo.
Venku byla tma.
Je neděle, tak se závěr dne naštěstí obejde bez společného zpěvu na jídelně. Od pondělí do pátku si zase zazpívám naši hymnu. Až budu doma, tak si na ni nevzpomenu. To jako, že si ji nebudu prozpěvovat před spaním. Ale její slova nikdy nezapomenu.
„Kamarádi vzhůru do boje! Za důstojnost člověka. Když nepřítel nedá pokoje, správný chlap se neleká."
Do správného chlapa mám ještě daleko. Ale bojovat budu. Sám za sebe.
Dopsal jsem deník a šel jej odevzdat.
Chlapi šli kouřit před budovu.
Umyl jsem se a šel spát.
Chtěl jsem zmuchlat polštář pod hlavu a obejmout ho. Otočil jsem se ale na bok a zavřel oči. V bílém povlečení polštáře a v jeho sýpkovině šustilo jen kachní peří. Nevonělo vůní ženy, vůní Eriky. Má naděje, že obejmu Eriku, dávno skončila.
Už nikdy mne nepohladí její něžné ruce, nepolíbí její horké rty.
Eričko, promiň mi, ale zavřu tě a zamknu do té mé Třinácté komnaty a zahodím od ní raději klíč.
V pondělí byla vizita.
Posadil jsem se před porotu a očekával dotěrné otázky. Jak se ale tady můj čas chýlil ke konci, tak se ptali stručně.
Začala psycholožka Vamberková.
„Proč nemáte napsanou zprávu? Mám vám věřit, že jste byl skutečně doma?"
„Můžete. Ano, byl jsem po celou dobu dovolenky doma u rodičů. Proběhla bez emocí, bez konfliktu.
Jestli chcete, můžu předložit jeden dopis, kde jsou podpisy obou rodičů, přečetli ho a podepsali.
Rád bych o něm s vámi pohovořil, stejně tak s panem primářem. Ale soukromě, až na mě budete mít čas. Jen bych vás chtěl požádat, aby to bylo v tomto týdnu. Děkuji."
Primář si mě zapsal do svého diáře.
Výborně.
Veverka také přikývla.
Výborně.
Věřím, že mi pomůže jeden, nebo druhý.
Promluvil také doktor Zbořil.
„Pane Wolf, máte nějaký zdravotní problém? Budete u nás už jen do konce měsíce listopadu, tak máte možnost si něco v klidu poléčit, doma tolik času a péče mít nebudete..."
„Děkuji, cítím se fajn. Ale až na tu žízeň."
Vizita se od srdce rozesmála.
„Člověče, tady má každý problém se žízní, jinak byste tu neskončili!
Vy už ale nikdy nebudete pít tak, jak se říká Na žízeň.
Ale vy to víte. Jste tu dost dlouho. Vůbec na pití nemyslete.
Teď abstinujete, ale to zlo je zamčené v té Pandořině skříňce.
A bude jí každá zašpuntovaná láhev, třeba rumu, kterou se opovážíte vzít do ruky. Jen jednou ji otevřete a zlo vás zase ovládne.
Tím zlem je myšleno napití se třeba toho rumu, prostě jakéhokoli alkoholického nápoje. Dejte si proto velký pozor na svoji žízeň."
„Já nemyslím na to, že bych se opil. Já mám obyčejnou žízeň. Musím zase víc pít vodu, sodovky nebo čaj. Tak co s tím?"
„Jak ukončíme vizitu, tak vám sestra vezme krev. A zítra ráno na lačno. Takže ráno nic nejíst a nepít.
Necháme zkontrolovat ten váš cukr, vidím, že jste kontrolu dlouho neměl. Můžete jít a pošlete dalšího."
Ve středu mne volali do ošetřovny. Kromě sestřiček tam stál doktor Zbořil.
„Posaďte se."
Sedl jsem si na válendu a byl jsem zvědavý, co chce.
„Pane Wolf, bohužel oba kontrolní vzorky vykazují opět vyšší hladinu. Nerozumím tomu. Tak vás budu o něco více hlídat. Dietu máte, jste tady v klidu, váhu máte, předpokládám stejnou, tak co se děje, to nevím."
„Nedávno jsem zažil šok. Rozhodil mě jeden dopis. Může to být z toho?"
„Stres má vliv na spoustu věcí. Já nejsem internista, diabetolog. Když to bude mít setrvalý stav a i příští test zůstane stejný, tak vás k někomu nasměruji. Doporučuji úplně vyřadit sladké z jídelníčku. Prozatím to udržíme dietou, ale nevím, nevím, jak se to bude vyvíjet do budoucna. To je všechno. A víte co? Doporučuje se v podobných případech, aby měl dotyčný u sebe pár kostek cukru.
Když se mu udělá nevolno, zle, tak by je měl rozkousat a sníst... Tak je noste sebou také."
Poděkoval jsem mu.
„Sestřičko, prosím nevíte, kdy můžu k panu primáři na rozhovor?"
„Ještě nevolal. Ale jestli si vás zapsal, tak se ozve. Nemějte strach."
Strach jsem neměl, ale cítil jsem, že mi běží čas a nerad bych něco prošvihl.
Ani Veveruška mě nevolala.
Oni mají času dost.
Já ne. Byl jsem z toho celý nesvůj.
Chodil jsem zase vyrábět tašky a byl jsem jak na trní.
Ve čtvrtek si mě oba zavolali.
První psycholožka.
Řekl jsem jí o svém záměru, že chci jít pracovat po svém propuštění a odejít z domu. Že mi vedení školy dává návrh, na zrušení mé Učňovské smlouvy.
„ Důvod?"
„Nepříznivý zdravotní stav. Ale pravý důvod je to, že jsem alkoholik a soudně trestaný, proto o mě nestojí..."
Zamyslela se a položila otázku, jestli jsem v tomto případě neuvažoval o tom, že bych přešel někam do jiného oboru, že by mně přece uznali ty dva roky a nastoupil bych do závěrečného ročníku tam.
Tak o tom jsem neuvažoval.
„Závěrečný, třetí ročník, už má za sebou tři měsíce. A nastoupit do něj až příští rok v září? Paní doktorko a co nějaká praxe?"
„To máte pravdu, tak jednoduché to není."
No vidíš, ty chytrá. A radíš.
„Tak co chcete dělat?"
„Mám naději na jedno místo, ale až když budu mít osmnáct, tak by mě tam snad vzali. Ale potřeboval bych být v léčebně co nejdéle."
„Tak o tom se můžete bavit jedině s panem primářem.“

Odpoledne jsem seděl před primářem.
Ukázal jsem mu ten osudný dopis.
Viděl, že moji rodiče s návrhem školy souhlasí. Podepsali jej.
„Zbývá mi jen zajet do mateřského pivovaru v Loučce a tam smlouvu zrušit. To není ten problém. Problém mám s časem.
Do konce léčby je necelý měsíc. Osmnáct roků budu mít začátkem února. Potřebuji proto zůstat v léčebně ještě dva měsíce. Prosinec a leden. V únoru bych mohl nastoupit do práce."
Podíval se na mne zkoumavým pohledem.
„A co chcete dělat?"
„Pane primáři, asi se budete divit, ale klidně přijmu místo u pohřební služby! Jeden můj známý pracuje na patologii, v nemocnici v Brodě a domlouvá mi to."
Primář málem spadl z křesla.
„Slyšel jsem dobře? Vy a k pohřební službě? Člověče to je horší, než práce v pivovaře! A vy s tou vaší psychikou...
Asi nevíte, že se tam popíjí, že? Chcete zase špatně skončit, začít pít? Jak vás to mohlo jen napadnout!"
„Kdo bude chtět pít, bude pít a je jedno, co bude dělat. Já strach z mrtvých nemám. A opakuji, že já s pitím skončil! Věřte, nebo nevěřte. Někde musím začít.
Mohl bych se přihlásit do ostravských dolů. Pořád dělají nábor. Dávají peníze a byt. Ale já chci být v Brodu.
Dvakrát v týdnu budu doma chodit do poradny, budu brát antabus. Teď jen nutně potřebuji zůstat v léčebně. Pomůžete mi? Prosím!"
„Podívejte se. Tady vám pobyt ukončíme k poslednímu dni v listopadu. Bohužel, i kdybych chtěl, tak na oddělení déle být nemůžete.
Teď na zimu máme víc zájemců o léčbu. Musíte uvolnit lůžko.
Ale kdybych vám měl pomoci, tak o tom můžu uvažovat.
I když se mi váš záměr zrovna dvakrát nezdá.
Mluvil jste prý o tom, že chcete odejít od rodičů. Máte zajištěné ubytování?
Já nemám zájem podpořit nějaké zvýšené riziko po vašem návratu do civilu. Máte nějaké finanční prostředky pro začátek?"
„Já to mám vymyšlené. Ano, odejdu z domu.
Bydleli jsme na vesnici v domku. Ve Vidlákově, je to nedaleko Brodu.
Je volný, no ne tak docela, žije v něm můj děda a tak se tam nastěhuji a budu bydlet s ním. Je starý, může o něj pečovat."
„Pokud si vzpomínám, tak jste o něm dost hovořil. A to je ten, který vás přivedl na dráhu alkoholika? Mluvil jste o něm, že je také alkoholik, že pořád pije. To si myslíte, že to je tak dobrý nápad, aby se léčený alkoholik nastěhoval k neléčenému alkoholikovi?
Vy snad nejste doopravdy normální! Co vás to jen napadlo za tak šílenou myšlenku?"
„Mně je jedno, že pije. To je jeho problém. Já o svém vím a vyřešil jsem si jej. Skoro šest měsíců abstinuji.
Řekl jste mi, abych se nepřeceňoval, přílišná sebedůvěra vede k recidivě.
Mluvil jste o mé šanci. Já ji mám před sebou. Tak mi ji prosím dopředu neberte.
To mi nijak nepomůže.
Chci se postavit na vlastní nohy. Je mi jedno čím začnu.
Ptal jste se, jestli jsem věřící. Já jsem ta zbloudilá ovečka.
Ale když jsem byl teď doma, šel jsem sám od sebe do kostela. Hledal jsem tam Boha.
Nenašel jsem ho. Asi nebyl doma.
Ale objevil jsem tam na zdi velkou sochu Panny Marie.
Tak jsem k ní upjal svůj zrak a v duchu s ní mluvil. O sobě. Aby mi dala sílu a ochránila mé kroky do nového života. Odešel jsem z kostela předčasně, mše ještě neskončila. Ale vím, že se tam vrátím.
Hledám usmíření s těmi, kterým jsem nějak ublížil. Třeba tam najdu klid a mír. A když ne, tak si říkám, že radši budu stát hodinu v kostele, než sedět hodinu v hospodě.
Říkám si, že raději budu černý havran, než mrtvý alkoholik!"
„To je dobré! To je ale přirovnání! Nikdo v životě se za vás nebude rozhodovat. To musíte sám. A ta návštěva kostela... Neměl bych to vyslovit.
Vy nejste v jádru zase tak špatný mladý muž.
Sám přiznáváte, že jste zbloudil. To je slabé slovo.
Ale vidím, že máte zájem o celkovou nápravu. Máte to ve svých rukách.
Jen vy.
Bůh může přihlížet co a jak děláte a může vám být takto nápomocen. Dobře.
Něco mne napadlo.
Jste tady půl roku i s pobytem na uzavřeném oddělení. Po takové době by mohl být váš návrat do života komplikovanější, než u těch otrlých a zkušených alkoholiků. Ti se z toho pobytu otřepou raz dva.
Já zavolám na jiný primariát. Nic neslibuji.
Pokud bude mít volné lůžko, tak vás tam k prvnímu prosinci nechám přeložit. A tam vám řeknou, jak dlouho můžete u nich být. Tady zůstat ale nemůžete."
„A smím se zeptat, to bych skončil zase na tom uzavřeném oddělení? To bych z toho radost neměl."
„Ne, mám na mysli Rehabilitační oddělení. Tam by se vám líbilo.
Je to smíšené oddělení. Jsou tam spolu muži i ženy. Většinou s lehčí formou neurózy a psychózy.
Řeší se tam více méně rodinné vztahy, které jsou nějakým problémem narušeny. Každých čtrnáct dnů mají dovolenky. Ale tím vás nebudu zatěžovat. Jestli vás tam přijmou, tak si odpočinete jak v lázních. To jsou naše místní malé Karlovy Vary."
„Počkejte, pane primáři. Řekl jste, že jsou tam dohromady muži s ženami. To bych spal s nějakou ženskou na pokoji? To nemyslíte váženě, že si ze mne děláte legraci?"
Rozesmál se.
„Pane Wolf, tak takové lázně to zase nejsou, ve Varech možná spolu někdy spí, ale to jsou ti záletníci, nevěrníci a nevěrnice! Tady mají jednu část oddělení ženy a druhou muži.
Ložnice jsou tedy zvlášť a je přísný zákaz pouhé návštěvy na ženském pokoji mužem a obráceně. Jen mají společné sprchy, oddělené WC, společnou jídelnu a terapii. Ale když vás primář Javorský příjme, tak to uvidíte. Ano, mohl byste absolvovat rehabilitační pobyt.
Zmíním se i o vašem sebevražedném pokusu. To pomůže. Nelekejte se tak, nikdo z pacientů o tom nebude vědět.
Zavolám tam a dám vám vědět. To je vše. Nebo máte ještě něco, s čím bych měl být seznámen?"
„Potřeboval bych před propuštěním dovolenku. Třeba na jeden den. Ale hlavně dopoledne, šlo by to?"
„Připomeňte se příští týden u vizity. Napíši vám den existenčního volna a můžete hned ráno opustit léčebnu a návrat budete mít do 20 hodin. Tak běžte, vy jeden živý černý havrane!"
Poděkoval jsem a říkal jsem si, že štěstí je vrtkavé, nestálé, ale začínám jej mít na své straně. Jen si to něčím nesmím zkazit sám. Snad mi zase půjde dobrá karta, snad začnou padat samé šestky!

Od primáře jsem dostal u vizity tu nejlepší zprávu.
1. prosince budu přeložen na Rehabilitační oddělení Psychiatrické léčebny.
Nemohl jsem se dočkat. Všechno mi začíná vycházet. Juchú!
Existenční volno jsem si vyžádal na čtvrtek, 26. Listopadu.

Odjel jsem domů.
Jen budu muset říct mámě, že odejdu z domu a že chci bydlet u dědy. A že si hledám práci. Vydělám si na živobytí sám. Připadalo mi to jednoduché, ale...
Jsem bez peněz.
Když to místo dostanu, tak si od ní budu muset vypůjčit pár stovek do začátků a z první výplaty je vrátím. Jestli mi nepůjčí, tak odpoledne stejně pojedu na slezinu k Plášilům, doufám, že tam bude také Čert a o půjčku požádám u něj. Hlavně, aby mi řekl, jak to vypadá s tím místem u pohřební služby.
Mámu jsem svým rozhodnutím šokoval.
Že prý je to jedna z dalších blbostí, které jsem vymyslel.
Odpověděl jsem tvrdě.
„Otec mi řekl, že v osmnácti mám vypadnout z domu, tak vypadnu! Tak jak chtěl." „Prý to tak nemyslel, že se nechal unést hněvem."
„To je mi už jedno. Já jsem rozhodnutý. Jak dovrším osmnáct let, odejdu. Ať se vám to líbí, nebo ne. Když budu bydlet s dědou ve Vidlákově, tak budete vědět, kde jsem. Budu vás navštěvovat, abyste viděli, že nepiju. Jen si ze začátku budu vozit prádlo a operu si je u vás. Vařit umím, tak co."
„Ale i kdybych se tam nastěhoval, tak je domek vyklizený, zůstala tam jen ta stará kuchyň a kamna.
Na čem budu spát?"
„ No tak si snesu z půdy tu starodávnou postel po babičce. Až si vydělám peníze, našetřím si a koupím novou válendu s úložným prostorem a šatní skříň. Postupně si to zařídím. Nevidím v tom žádný problém."
Zlomil jsem ji. Rezignovala. Jen s půjčením peněz váhala.
Řekl jsem jí, že si je půjčím, pokud budu pracovat. Abych je měl z čeho vrátit.
„Co když ale práci nebudu mít?"
„ No a to mi chceš říct, že mě necháte doma a budete živit? A zkontrolují mě policajti na ulici a já půjdu sedět? Jsem v podmínce, a kdyby mi k ní přišili ještě příživnictví, tak nevím, kdy z kriminálu vylezu. Ne. Já si hledám práci. Chci pracovat a žít sám. Ještě dnes si zajedu na otočku za dědou a oznámím mu, že budeme bydlet spolu."
Viděl jsem, že mi chce říct, že děda pije.
„ A děda, jestli pije, tak ať si pije. Já nebudu. Slyšíš? Já nebudu!"
Šel jsem na autobusové nádraží a počkal jsem na autobus do Vidlákova.
Tak jsem se objevil ve své rodné vísce, po dvanácti letech.
Vystoupil jsem z autobusu a zamířil k našemu domku. Vypadal sešle, neudržovaně.
Stejně tak sousední Horní hospoda.
Vesnice byla zato upravenější. Akce Zet, občané sami sobě, fungovala.
Zazvonil jsem a čekal, až mi příjde děda otevřít.
Trvalo mu to dlouho.
Tak jsem vytrvale mačkal tlačítko zvonku. Dočkal jsem se. Otevřel dveře a zůstal překvapeně stát.
„To jsi ty, Toníku? Stalo se doma něco?"
Vklouzl jsem dovnitř.
„Nic se nestalo, dědo, jen s tebou musím mluvit!"
Odešli jsme k němu, do jeho výměnku.
Nic se nezměnilo.
Měl tam stejně nahuleno z cigaret, jako kdysi. Ani děda se nezměnil. Jen zestárl.
Už to nebyl takový čipera, jako býval dříve. Bylo mu 75 roků, ale držel se.
Posadili jsme se a já spustil, že se chci k němu přistěhovat. Nechápal proč, proč nechci být doma v Brodě.
Ale neměl nic proti tomu, abych se k němu nastěhoval. Spíš byl rád, že tam nebude sám.
Tak jsem měl první vítězství na své straně.
Šel jsem si prohlédnout, v jakém stavu jsou místnosti. Řekl mi, že přes léto otevíral okna a větral v nich, aby se nedržela vlhkost. Podlahy byly v pořádku, první co budu muset udělat, tak všude vymalovat.
To zvládnu sám.
Kamna zůstala na svém místě, jak v ložnici, tak v obývacím pokoji. Jenže o staré piliňáky jsem nestál. Ani jsem nevěděl, jestli ve stodole zůstaly nějaké piliny. Jestli ano, tak je spálím, alespoň vytopím obě místnosti.
A pak kamna zlikviduji a pořídím si nové, naftové. Takové topení je teď v módě, litr nafty výjde levněji, než topení uhlím.
Nafta se dá sehnat ještě levnější od řidičů. Vím, že s ní kšeftovali.
V kuchyni stál starý kredenc a kuchyňský stůl. Také použitelné. Blbé bude jen, že neotočím kohoutkem a nepoteče voda, jako doma v Brodě.
Pumpa na dvoře funguje a voda je pořád dobrá. Jinak by ji děda nepoužíval.
A záchod? No tak budu chodit na dvůr do kadibudky, jako dřív.
Vodu na okoupání si ohřeji na kuchyňských kamnech a je to.
Žádný problém jsem neviděl. Jen na čem budu spát?
Zeptal jsem se dědy, jestli je na půdě ten starý nábytek.
„Je. Ale jestli se do něj nedali červotoči, to nikdo neví."
Vylezl jsem na půdu, abych se tam porozhlédl, co tam všechno je.
Našel jsem rozloženou postel, na té prý spávala babička.
Jo, to muselo být moc dávno. Byla celá zaprášená, špinavá a od pavučin.
Tak to je romantika! Nevadí.
Odnesl jsem postupně přední i zadní čela postele ke vchodu na půdu a pak je spustil dolů po žebři, jak po lyžích. Potom jsem spustil dolů bočnice a všechny spodní desky. Postel byla dole ve stodole. Jak přijedu příště, tak budu muset všechno očistit a umýt. Jak vymaluji, dám si ji do ložnice a poskládám.
Řekl jsem dědovi o papír a tužku. Napsal jsem si, co všechno mám, co si budu muset zajistit a nechat dovézt.
Teprve teď se děda zeptal, co se stalo.
„Tak řekneš mi, Toníku,co se děje?"
„Jako se mnou?“
Přiznal jsem se ke všemu. Nemohl tomu pořád uvěřit.
Musel. Byla to tvrdá realita.
Zapálil si svoji ručně balenou cigaretu a zpod stolu vytáhl litrovou láhev borovičky. Nabídl i mně. Poděkoval jsem.
Co by se mi prý mohlo stát, kdybych si s ním dal jednu štamprli.
Primář měl pravdu, je to rizikové prostředí, ale nenechám se zviklat ve svém odhodlání nepít.
„Jen si dědo dej i za mě!"
Tak si nalil dvakrát. Vypil dvě štamprle a spokojeně vydechl. Joj, to je dobrota!
K Tarasu Bulbovi a Nové směsi v cigaretě určitě, pomyslel jsem si při pohledu na dědu.
Zeptal jsem se, za jak dlouho mi pojede autobus zpět do Brodu.
Řekl, že mám čas, že nemusím divočit.
„A co peníze máš nějaké?"
„ Ale dědo, kde bych je vzal! Ale budu od února pracovat, mám slíbené místo u pohřební služby"
Nijak to na něj nezapůsobilo.
„No to je práce pro silné žaludky!“
„Dědo, práce jako práce. Někdo ji musí dělat. Popeláře například také. Bez nich by to taky nešlo."
Nerozmlouval mi to.
Pak řekl a udělal něco, z čeho jsem málem spadl ze židle já.
„Toníku, já už mám svoje roky, nevím, jak dlouho tady budu, to ví jen pánbůh. Dokud mi chutná tabák a borovička, tak je to dobré. Jak přestane, tak je to s chlapem špatné. To je jeho konec.“
Nemohl jsem mu říct, že na to mám jiný názor.
Že nekouřím a nepiju a vidím v tom dobrý začátek pro nový život.
„Budeš mít osmnáct roků, že."
Vstal a šel k posteli. Šáhl pod strožok a vytáhl něco, co bylo zabaleno, snad do velkého kapesníku. Přinesl to ke stolu a posadil se. Pak látku pomalu rozdělal.
Ruce se mu třásly, ale bylo to věkem a asi také chlastem. Z látky vyndal červenou knížečku.
„Jestlipak víš, co to je?“
„Jak bych to mohl, dědo, vědět!"
„Tak to je tvoje vkladní knížka! Já ti šporoval peníze na tvoji svatbu. Máš na ní myslím patnáct tisíc! Matka ani otec o ní neví. Ty peníze jsou jen pro tebe. Vždycky jsem tě měl rád, i když matka brblala, že piju a že tě zkazím. Já chtěl jen tvé dobro. Jak jsem řekl, ví jen pánbůh, jak dlouho tady budu. Na, já ti ji dám už teď. Jako dar k tvým osmnáctinám. Jen si ty peníze nerozhaž. Šetři si. Třeba se za pět roků oženíš, tak si je nechej pro rodinu. Chceš tu bydlet a nic tu není. Tak si kup, co budeš potřebovat a začni šetřit, když říkáš, že budeš vydělávat tak zase peníze vrať na knížku. Jednou se ti budou hodit. Knížka není na heslo, je na tvé jméno."
„Ale dědo, já budu mít narozeniny až v únoru!"
„To je jedno, vezmi si ji, a dobře schovej, abys ji neztratil. A nikomu o ní neříkej."
Byl jsem v šoku. Tolik peněz!
Když si ji vezmu, budu mít po starostech se začátkem. Bylo to jako zázrak. Pomyslel jsem si na kostel, na Panenku Marii, že mne vyslyšela.
Pořád jsem tomu nemohl uvěřit, ale děda mi strčil vkladní knížku do ruky, se slovy, že je moje.
„Dědo, jak moc ti děkuji!"
Schoval jsem si ji do kapsy a začal přemýšlet, co si za peníze koupím.
Řekl jsem, že jsem sundal z půdy babiččinu postel.
„Tak na tu se vyprdni, rozmlať ji pantokem a spal v kamnech. Kup si pořádnou postel! Peníze na to máš."
Tak jo. Děda má pravdu. Podíval jsem se na hodinky.
Usmál se.
Dal mi je k patnáctým narozeninám.
„Jdou?"
„Jasně, šlapou jak drahé švýcary!"
„Tak jestli ti to jede, tak už běž na autobus, aby ti neujel. A brzo přijeď, je mi tu samotnému smutno. Ani do Brodu nejezdím. Už nechodím ani do hospody. Kořalku si kupuju v obchodě."
Poděkoval jsem a šel jsem na zastávku počkat na autobus.
Když jsem přišel domů, nevydržel jsem to a mámě knížku ukázal. Spráskla ruce. Tolik peněz! Řekl jsem, že se mnou může jít do Spořitelny, že si vyberu nějaké peníze a za ty si koupím vybavení do Vidlákova a knížku si nechám u ní.
Pochválila mě, že uvažuji rozumně, že by to do mě neřekla. Knížku jsem jí dal a řekl, že až přijedu příště, tak z ní půjdeme vybrat a pak půjdu do obchodů na nákup.
Pořád jsem tomu nemohl uvěřit, ale zázrak se stal. Nic nestálo v mé cestě k samostatnosti. Ukázal jsem jí papír, na kterém jsem měl seznam věcí, které si budu muset koupit. Vzala si ho a vložila do vkladní knížky.
„Dobře, peníze vybereme a pořídíš si to."
Řekla to smířlivě, věděla, že mě už nic nezastaví. Jestli mi nevýjde ta práce v pohřební službě, poohlédnu se po něčem jiném.
Odpoledne jsem jel k Plášilům na slezinu.
Měl jsem šťastný den, přestože jsem dítě páteční.
Čert přišel, a když jsem se zeptal, jak to vypadá u těch Černých havranů, ukázal mi palec směřující nahoru. Jo!
„Řekl jsem Janouškovi, že máš o to místo vážný zájem, ale nastoupit můžeš až v únoru. Že ten děda tam bude do konce ledna. Jen se tam máš jít ukázat a podívat se, co tam budeš vlastně dělat."
„Tak co Čerte?"
„Budeš dělat toho strojníka. Oblékat nebožtíky do svátečních šatů, dávat je do truhly, starat se o kytice, věnce a rakve. Kdybys dělal se mnou na patologii, tak bys musel umět také šít. Víš, dělat takové krátké krásné stehy na kůži, třeba na bříšku..."
Nebál jsem se vstoupit do ponurého světa mrtvých, i když jsem byl plný života. Poručil jsem mu pivo a velký rum, za to, že mi tak pomohl. Rozloučil jsem se a jel domů.
Mámě jsem potvrdil, že to místo mám!
Nabalila mi nějaké jídlo na cestu a vyrazil jsem na vlak. S tak dobrým pocitem jsem ještě do léčebny nejel.
Na rehabilitačním oddělení ty dva měsíce vydržím. Dva měsíce, co to je proti šesti na protialkoholním.
A když se tam prý budu cítit jak v lázních, no tak proč ne.
Těšil jsem se, až se s tím pochlubím jak Veverce, tak primáři. Veverka měla pravdu.
Být jiný? To znamená být střízlivý! Pak se daří všechno.
Vrátil jsem se na oddělení, šel jsem se přezout k botníku. Strčil jsem dovnitř své boty a vzal jsem si papuče. Tak ty starý smraďochu, ještě pár dnů a nechci tě už vidět a hlavně cítit!
Nahlásil jsem se v ošetřovně do stavu, a s úsměvem jsem si vzal od sestry podávanou detekční trubičku s náustkem.
„Já chci balónek, bez balónku to není ono!"
„Nekecejte a dýchněte do ní jaksepatří!"
Foukal jsem, jak jsem jim říkal, jako sklář do píšťaly. Trubička mě pálila do prstů během pár vteřin.
„V pořádku, to stačí, nebo ji zavaříte..."
„Snad si nemyslíte, že bych něco pil? Nemám důvod, i když důvod k radosti dnes mám veliký!"
„Co se vám podařilo?"
„Já mám práci. Sestřičko hurá, já půjdu do práce, ale až v únoru."
Dívala se na mně jak na vola. On se těší do práce... To snad není pravda.
Ale byla. Byla to pravda.
Když jsem to řekl chlapům na pokoji, tak se málem sázeli, kdy začnu popíjet a za jak dlouho se tam poprvé ožeru. Pánové, prohrajete. Ale na mne si nikdo sázet nemusí.
Po večeři jsme si na jídelně zazpívali, já znal slova všech těch přiblblých lidovek, ale ústa jsem stále otevíral, jako kapr na suchu. Když se vám to líbí, zpívejte, jásejte, veselte se. Mě tím doháníte k šílenství, ale už to vydržím.
A hymnu na závěr, tu si s chutí zakřičím. Ta jediná mi nevadí.
A bylo mi líto, že se k léčbě neodhodlal nějaký klavírista.
Teď tu byl muzikant samouk a uměl brnkat na kytaru. Jak nemám hudební sluch, tak jsem poznal, že kytaru naladit pořádně ale neumí.
Asi to nebylo zas tak důležité.
Důležité bylo aktivně zpívat, nebo zpěv předstírat.
Jen jsem si nedovedl ty některé strýčky představit, jak jsou v hospodě opilí a zpívají. Kdyby mně tak zazpívali u stolu, asi bych utekl bez zaplacení. Dechovku bych potíral stejně, jako nadměrné pití. Podle mne škodí stejně.
Po tomto vystoupení mě čekalo zítra poslední. A to už pusu neotevřu. Na body se můžu vykašlat.
Víkend uběhne jako voda v řece a bude pondělí. Už abych si připravil svoji závěrečnou řeč k ranní komunitě.
V pondělí odtud, pánové, zmizím. Půjdu do lázní! Pěšky, s taškou v ruce. Těch 200 metrů zvládnu. A jsem zvědavý na ty ženské.

V pátek jsem se hlásil k primáři. Bohužel, nemá čas. Píše zprávy k soudu.
Asi i moji, že jsem léčbu absolvoval.
Možná připíše, že přesto zůstanu v léčebně další dva měsíce. Paní předsedkyně soudu si jistě pomyslí, ten hoch jde do sebe!
Jde vážená paní.
A už vás nechce nikdy vidět! Ani odmašťovnu, ani pakárnu. Chci a budu normálně žít, budu jiný. Střízlivý! Věřte mi, nebo nevěřte.
Vyslechla mě jen Veverka.
Byla skutečně hezká ženská. Jen ty dva přední řezáky jí kazily vizáž, když se usmála víc.
Byl jsem stručný.
Tu práci mám, jen se tam půjdu ukázat, jak vypadám a oni mi zase řeknou a ukážou, co budu dělat. A že mne děda finančně pomůže a nechce peníze zpět. Zařídím si v domku byt po rodičích novými věcmi. Stal se asi zázrak.
Dala mi radu. Mám se prý držet co nejvíce při zemi.
Pýcha předchází pád!
To moudro jsem kdysi také slyšel, ale za uši jsem si je nezapsal.
Nejsem pyšný. Nemám být na co pyšný.
Toto byl ryzí optimismus, paní doktorko!
Poslední víkend se mi vlekl.
Nemohl jsem se dočkat pondělního rána.
Ale bylo tu.
Vstal jsem o něco dříve a dal jsem si dlouhou sprchu. Umyl jsem si vlasy a vzorně jsem se oholil, abych vypadal dobře. Mých dlouhých vlasů si přestali všímat. Asi uznali, že jejich délka nemá na alkoholismus žádný vliv.
Bez knírku jsem prý omládl.
Pan předseda podal před naší komunitou víkendové hodnocení a všem oznámil, že se dnešním dnem rozloučím s oddělením. Má protialkoholní léčba skončila.
Vyzval mne, abych se k jejímu průběhu vyjádřil. Takto se s kolegy a personálem rozloučil každý pacient.
Vstal jsem a s vážnou tváří jsem promluvil.
Kolegové byli prakticky noví, střídali se po třech měsících, málo kdo zůstal na oddělení déle a soudních výměrů nebylo.
„ Přišel jsem se léčit sám, ale byl jsem zde popravdě poslán soudem, jako součást mého trestu, dopustil jsem se v opilosti jednoho trestného činu. O něm mluvit nebudu. Přišel jsem do léčebny s tím, že přestanu s pitím. Nadměrným pitím.
Pil jsem od dětství, napřed jen tak, možná ze zvědavosti, ale zachutnalo mi pivo. Tak, že jsem bez něj nemohl být. A abych netroškařil, šel jsem se učit do pivovaru."
Někdo se začal nahlas smát.
Zasáhl pan předseda.
„Prosím ticho pánové, poslouchejte, je to poučný příběh u tak mladého člověka!"
„V prvním ročníku jsem zažil něco, čemu se říká šikana. Abych jí unikal, začal jsem se pravidelně opíjet. Nesmývám tím ze sebe svoji vinu, k pití jsem se odhodlal já sám, ale jistou vinu nese také vedení školy, internátu, že včas nezasáhlo.
Jak proti šikaně, tak proti tomu, že zavíralo oči před tím, že se opíjeli patnáctiletí kluci.
Neopíjel jsem se sám, ale o druhých nebudu mluvit.
Já jsem se propíjel i druhým ročníkem. Bez problému jsem dokázal vypít přes dvacet piv na posezení. Nechlubím se tím.
Jen vám chci přiznat, jak jsem začal postupně zvyšovat dávky alkoholu, zpočátku to byla dvě tři piva a zanedlouho jsem jich ale musel vypít deset, abych si přivodil tu skvělou náladu, kterou jsem dostal dříve po těch třech pivech. V závěru druhého ročníku jsem začal mít jisté zdravotní problémy.
Fyzické i psychické.
Rána se neobešla bez prvního doušku a pokračoval jsem pít i přes den. Kupodivu to stále nezanechalo viditelné následky, jak na učení, tak práci v pivovaru. Někdy jsem si udržel hladinku dva dny. Pak přišly výčitky svědomí, třes rukou a dostavily se i vidiny a hlasy. Tehdy jsem dostával strach, zkoušel jsem s pitím přestat sám, ale vydržel jsem to sotva týden. Jak kdy.
A ty zdravotní problémy? Dostal jsem patrně v důsledku mého pití cukrovku.
Ale pil jsem tak nějak zvláštně. Jen na internátě a v práci.
Ale ano, i v hospodě, kde nám nalévali bez sebemenších problémů, i když věděli, že nejsme plnoletí. A na internátu bylo stále všechno bez problémů. Jenže vyhodili starého ředitele a přišel nový a ten se snažil o zpřísnění.
Dlouho jsem tam nebyl, možná, že po tom, jak jsem dopadl já, tak je tam přísný režim a bez chlastání.
Doma jsem dlouhou dobu úspěšně své pití dokázal tajit. Nikdo nic netušil, jak jsem se parádně rozjel.
Když jsem se někdy opil, domů jsem nešel.
Vyspal jsem se ve sklepě, v sušárně na prádlo, a když jsem usoudil, že jsem vystřízlivěl, šel jsem domů.
Ustavičně jsem lhal. Lhal a lhal pořád dokola. Rodičům, a hlavně sám sobě.
Poznal jsem jednu dívku, na které mi tolik záleželo.
I před ní jsem lhal, že nepiju.
Začal jsem chodit k psychiatrovi, dal jsem na něj, ale nevydržel jsem bez pití dlouho. Přišel jsem prostě pozdě.
Prvního května jsem se těžce opil a spáchal ten trestný čin. Skončil jsem na záchytce a později u soudu. Dostal jsem podruhé z alkoholu strach a snažil se přestat pít. A i když jsem nepil, alkohol mne dostihl.
Já měl svého Ďábla, který mi našeptával - Jen si vypij, já ti to dopřeji, ale seberu ti v životě to, na čem ti nejvíc záleží. A své slovo splnil.
Vzal mi lásku.
Neunesl jsem to, a když jsem byl doma na dovolence, to už jsem byl tady na oddělení, tak jsem spáchal sebevraždu. Ale střízlivý.
Slíbil jsem, že nebudu pít a to jsem dodržel.
Vám ďábel vezme třeba vaše manželky, děti, přítelkyně nebo práci.
Varuji vás proto před jeho mocí.
Ten ďábel, to je alkohol.
Zničí vás a všechno v okamžiku, kdy to nečekáte.
Mě dohnal k zoufalému pokusu o sebevraždu. Já ten pokus přežil a už jej nikdy nezopakuji. Zařekl jsem se, že s pitím definitivně skončím.
Abych toho neměl málo, kvůli pití mne vyhodili ze školy.
Ale po celou dobu, co jsem tady, tak jsem ten čas nepromarnil, nebyl jsem zde zbytečně. Přemýšlel jsem o sobě, rozebral jsem se a znovu skládal. To špatné jsem vyhodil. Doufám.
Jo, jsem mladý, ale dokázal jsem si v hlavě srovnat, na co mám, co můžu od života očekávat, ale musím se od základu změnit. Budu se asi opakovat, ale pomohla mi slova paní doktorky Vamberkové.
Být jiný, to znamená být vždy střízlivý.
A má pravdu.
Opilec nedokáže nic, jen ničit a bořit.
Střízlivý člověk myslí a vidí dopředu, není jasnovidec, ale jde si za svým cílem, a i sny se můžou, některé, zrealizovat. Ten sen může být udržet svoji rodinu, udržet si zaměstnání. Každý máme jiný sen, ale dokud jej máme, není to s námi tak špatné. Ale je to špatný sen, dokud jsme opilí.
Proto děkuji všem, kteří mi tady pomohli otevřít mé zaslepené oči.
Věřte, nevěřte, ale já se k pití nevrátím a sem, jedině tak na návštěvu.
Držím vám palce, abyste v sobě našli sílu a víru, a vydrželi nepít.
Přestanete s pitím a najednou zjistíte, že jste ztratili jakési kamarády a známé.
No a co? Stojí vám za to, být s nimi a pít?
Já myslím, že za to nestáli. Přestat pít má smysl.
Pokud jste nepropili šedou kůru mozkovou a dokážete myslet, tak myslete na to, že je lepší přestat pít a žít. Ne živořit.
Jestli se tu jen schováváte a říkáte si, poléčím se, a pak budu pít s mírou, tak si raději hned sbalte věci a běžte domů. Pobyt tady pro vás nemá cenu.
Přede mnou podobně hovořilo mnoho pacientů.
A bohužel, za pár měsíců tady zvonili a volali o pomoc. Spadli do toho zase. Mně tato hrozná zkušenost stačila. Já chci zemřít jako abstinent."
Pánové mi ze slušnosti zatleskali a personál mi podal ruku a popřál vydržet.
Vzal jsem si tašku s oblečením, obálku s mými papíry a odešel na Rehabilitační oddělení, které bylo vzdáleno pár stovek metrů. Tam jsem dostal dvouměsíční azyl.
Jeho budova byla docela hezká, zkrátka působila jinak, než protialkoholní či uzavřené oddělení.
Otevřel jsem dveře a hledal jsem, kde je ošetřovna.
V prostorné hale byla řada nových křesel a televizor. Za křesly deset jídelních stolů. Mohlo tu být čtyřicet pacientů. Z chodby vyšla nějaká žena.
„Koho hledáte? Mohu vám nějak pomoci?"
Byla to paní předsedkyně samosprávy pacientů.
Potkat ji ve městě, neřekl bych do ní, že má nějaké psychické problémy. A přesto se zde také léčila z depresí.
„Dobrý den, mám se zde hlásit k hospitalizaci, hledám ošetřovnu."
„Vítám vás. Pojďte za mnou, zavedu vás za sestřičkami."
„Mám se vyzout?"
„To počká, pojďte prosím za mnou."
Na takovou slušnost jsem nebyl zvyklý, byl jsem mile překvapen. Primář nekecal, že se tu budu dobře cítit.
Přivedla mne na konec haly k otevřeným dveřím.
„Tady je to. Sestřičko, někoho vám vedu!"
Do dveří vstoupila mladá sestřička. Tak tato určitě nemůže být zvrhlá. Hezky se na mne usmála. Vzpomněl jsem si na Svatby, na bličky a na kýbl mezi nohami. Tady toho budu ušetřen.
„ Byl jste na příjmu? Ano?"
„ Ne, já přicházím z Protialkoholního. Pan primář o mně ví."
„ Pojďte za mnou a posaďte na židli. Máte svoji dokumentaci?"
Podal jsem jí zalepenou velkou obálku. Roztrhla obálku, vzala volnou složku a mé papíry do ní vložila.
„Zvážím vás a změřím tlak. Máte předepsanou nějakou dietu? Jak příjde paní doktorka, tak se vás ujme."
Zvážila mně a změřila tlak. Váhu jsem si udržel na 85 kilogramech. Tlak že mám výborný.
„Dietu mám diabetickou, devítku."
Údaje dopsala do mé dokumentace.
„ Pane Wolfe, zavedu vás na váš pokoj. Mužské pokoje jsou na druhé straně haly. Pokoje jsou čtyř lůžkové. Jak spíte?"
„Nemám problém se spaním. Jen jsem alergický na chrápání."
„To vám nezaručím, někdo bohužel chrápe. S tím nic nenaděláme."
Prošli jsme halou a vstoupili do boční chodby. Bylo v ní pět pokojů. Na jeden mě zavedla. Otevřela dveře a ukázala na vzorně ustlanou válendu.
„To je vaše místo. Nesmíte si je vyměnit bez souhlasu personálu.
K dispozici máte část skříně a noční stolek. Až si uklidíte své věci, tak se prosím běžte přezout do domácí obuvi.
Paní Květa vám ukáže, kde co je a seznámí vás s naším Domácím řádem. Jak příjde paní doktorka tak vás zavolám do ošetřovny."
Poděkoval jsem a připadal jsem si, jako host v lázních.
Tady byl úplně jiný přístup k pacientům.
Žádné černé a červené body, slušnost zde byla běžnou normou, nikdo k ní nebyl cepován. Po dobrém či po zlém.
Vyskládal jsem si prádlo do komínků. Zvyk je zvyk.
Paní Květa, předsedkyně, na mě čekala. Ukázala mi, že botník je za dveřmi, společný pro muže i ženy. Přezul jsem se do papučí a nechal se provést budovou. Sprchy byly společné, muži mají vyhraženou dobu k osprchování, ženy také.
Ale ráno jsme se sešli u umývadel společně. Nikomu to nevadilo.
WC oddělené.
Tato část je jídelna, to jsou ty stoly.
Na každém stole váza s živými květinami. Snažili se zde navodit pocit domova, který mnozí doma neměli kvůli svému onemocnění.
Seznámil jsem se tak s neurózami a psychózami. Divné onemocnění.
Pak otevřela dvoje dveře. Za jedněmi byla pračka a sušáky. Tady si můžu oprat své věci. Za druhými byla vybavená kuchyňka. Zde si můžu uvařit čaj nebo kávu, když budu mít zájem, tak si něco uvařit na plynovém sporáku s elektrickou troubou. A velká lednička. Slouží všem, jen prosím nebrat cizí potraviny.
No kdyby tohle bylo na protialkoholním, tam ji někdo vyžere do rána...
„Já jsem Květa, předsedkyně pacientů."
Podala mi sama ruku.
Stiskl jsem ji.
„Já se jmenuji Antonín Wolf."
„Jak vám máme říkat? Tady si vykáme, ale mezi sebou, až se poznáme, tak si tykáme. Je to lepší. Nic neskrýváme."
„ Tak Tonda."
„Tondo posaďte se do jídelny, přinesu sešit a zapíši si vás. Na pokoji máte Denní řád, tak se do něj podívejte. Za pár dnů však poznáte, co se musí, co má a co může.
Já rozepisuji pacientům služby. Uklízíme si sami celé oddělení."
„Na to jsem zvyklý. Klidně mi napište třeba úklid WC. Nebo co chcete. Udělám všechno bez reptání."
„Dobře. Podívejte se, tam na zdi je jmenný seznam a u každého jména je přidělený rajón. Tak se podle toho řiďte. Personál je tu báječný. Jak sestřičky, tak paní doktorka, i psycholožka a pan primář, to je náš poklad. Vzácný člověk."
„A kde jsou všichni pacienti?"
„V pracovní terapii."
„To chodí taky s metlou a zametají cesty a chodníky v celém areálu?"
Rozesmál jsem ji.
„Kdepak! To mají na starosti Ti alkoholici!
My chodíme dozadu, do těch nízkých zelených baráků u zahradnictví. Jsou tam různé dílny. Kdo je šikovný, plete košíky z proutí, nebo se baví u hrnčířského kruhu, někoho baví zahradnické práce, tak pomáhá tam, je toho hodně, každý si vybere sám, co jej baví. Co baví vás?"
„Když si můžu vybrat, tak kreslení. Také je tam taková dílna?"
„Je. Říká se jí Artterapie. Lidé tam malují. Divil byste se, co někdo dokáže!
A také je tam místnost s hudebními nástroji, nebo s gramodeskami. Půjčí vám sluchátka a můžete sedět a poslouchat hudbu. To byste nevěřil, co hudba, písnička dokáže udělat s psychikou. Výběr desek je velký.
Ale až tam budete, tak si to projdete a něco si najdete.
Jak jde tady den, to uvidíte dnes a opakuje se to pořád dokola. Některé dny po obědě je relaxační cvičení se sestřičkou. Vřele doporučuji! A také možnost jít do bazénu. Není velký, ale na to zaplavání a cvičení ve vodě stačí. A jestli máte nějaké zdravotní potíže, všechno nahlaste paní doktorce. To byste se divil, jakou tu máme péči. Ani v lázních to tak není!"
To jsou věci.
A primář říkal, že tu budu jako v lázních zvučného jména. V Karlových Varech.
A paní Květa tvrdí, že je to ještě lepší.
„Paní Květo, děkuji za prohlídku, jsem rád, že tu můžu být."
Kolem nás prošla mladá lékařka a zamířila do ošetřovny. Namísto pozdravu kývla hlavou.
„Tak to je naše paní doktorka. Moc hodná!"
Do ošetřovny mě pozval hlas sestřičky. Vykoukla a mávla na mě.
„Pane Wolf, pojďte se ukázat paní doktorce!"
To „pojďte se" vůbec neznělo jako povel, ale pozvání a to je sakra rozdíl.
Den na Rehabilitačním začal dobře.
A samé příjemnosti na mne teprve čekaly.
Z ošetřovny vedly dveře do pracovny doktorky Kubešové.
Otevřela je, vstoupila dovnitř a řekla, abych zavřel dveře a posadil se.
V místnosti bylo přetopeno.
„Na chvilku musím otevřít okno, zapomněla jsem přivřít ventil."
Otevřela okno a dovnitř pronikl chladný proud prosincového vzduchu. Otočila regulačním kolečkem na radiátoru. Stála u okna a dívala se ven.
Seděl jsem v pohodlném křesílku a díval jsem se na doktorku.
Vypadala mile, a když promluvila, tak to byl klidný a vyrovnaný hlas, žádné zvyšování tónu.
Zavřela okno, urovnala záclonu a posadila se vedle mne.
„Pane Wolf, přečetla jsem si váš spis. Jste u nás po dohodě pánů primářů. Chod oddělení je obdobný jako na protialkoholním, ale rozdíl je, tady jsou jinak nemocní lidé a ti vyžadují jiné podmínky a zacházení.
Jsou zde ženy i muži. Poznáte je, až se vrátí z terapie. Jsou zde i mladé dívky.
Říkám vám to proto, že se nedoporučuje navázat mezi pacienty hlubší citový vztah.
Je to nebezpečné. Pro obě strany. Dám vám příklad.
Vy se seznámíte s nějakou pacientkou. Zamilujete se do ní a ona do vás. Dejme tomu, že po dobu hospitalizace budete oba svým způsobem šťastni. Sexuální styk je zakázán. Přírodě ale neporučíme. Sblíží vás to ještě více. Pokud by k tomu došlo někde na oddělení, budete oba okamžitě propuštěni.
To je varování.
No, a když tu budete dál, tak jednoho dne vás propustíme trvale domů. Ona tu však zůstane o nějaký týden déle. Vy jí naslibujete hory doly, jak budete psát dopisy, že ji budete jezdit navštěvovat. A doma na ni zapomenete. Hodíte tu epizodu za hlavu. Ona je však nemocná a vezme to příliš osobně.
Dostaví se to, co nechceme. Zhoršení zdravotního stavu. My ji zde léčíme, dáváme dohromady její psychiku, stavíme ji na nohy a vy tímto pomíjivým vztahem všechno zničíte. Naši trpělivou práci a její psychiku. Znám případy, které nakonec končily sebevraždou. A funguje to i obráceně, že byste na ten rychlo vztah mohl podobně doplatit vy.
Rozumíte mi?
Můžete se bavit, s kým chcete, ale vyvarujte se prosím náznakům sbližování. Udržujte si prostě rozumný odstup. Žádné dotyky, vodění se za ruce, přátelské líbání. Nakonec to přeroste v to, co my nechceme.
Bohužel k takovým vztahům přes naše varování dochází. Nedokážeme jim zabránit. Ale následky si pak nese každý sám. A my máme o nemocného navíc. Tedy o toho samého, ale zhorší se jeho zdravotní stav.
Jsou zde lidé s neurózami a psychózami.
U někoho je to viditelné na první pohled. Jiný vypadá, jako naprosto zdravý člověk. A právě těchto se to naše varování týká nejvíce. Tito jsou nejzranitelnější. Psychické onemocnění má jiná měřítka.
Jsou to nemoci, které vidět nejsou. Jsou tiché, neviditelné a plíživé. Jednoho dne propuknou vší silou a my jsme jedinou záchranou.
Tady nachází klid a zázemí, které doma mít nemůžou. Po stabilizaci se vrátí domů, ale za nějaký čas se k nám vrací. Tím k nám myslím celou psychiatrickou léčebnu, všechna její oddělení.
Vy jste alkoholik. Promiňte, abstinující alkoholik.
Mezi naše pacienty vlastně nepatříte, i když se u vás projevily příznaky alkoholické psychózy. Takže jste i náš pacient. Ale jste jiný. Svoji odlišnost brzy pocítíte. Chovejte se prosím přirozeně, nekonfliktně a dodržujte naše pravidla.
Budete mít naprostou volnost. Není to past, zkouška. Denní režim platí pro všechny, co se týká pracovních povinností a léčby.
Ve svém volnu nejste ničím omezován. Jen dodržením pravidel.
Každou středu máte vycházku od 13 do 17 hodin do města. Pokud nepojedete na víkend domů, tak máte dovoleno jít na vycházku v sobotu po generálním úklidu rovněž od 13 do 17 hodin a v neděli, pokud za vámi třeba někdo přijede na návštěvu hned ráno, tak od 8 do11 můžete být venku. Na oběd však musíte přijít a po obědě opět být venku do 17 hodin. Když se vrátíte o pár minut později, tak vám hlavu nikdo neutrhne.
Ani vy, ani ostatní pacienti nesmí požívat žádné alkoholické nápoje.
Každých čtrnáct dnů můžete jet na dovolenku domů. Když nechcete, zůstanete na oddělení.
Zítra na ranní komunitě se představíte pacientům a personálu. Komunita je každý den.
O sobě řeknete, co uznáte za vhodné. Nikdo vás za to nebude soudit. Pravidlo zní, co se tady řekne, to tu také zůstane. Informace je zakázáno vynášet ven a sdělovat třetím osobám.
Pokud budete mít potřebu svěřit se s hlubším problémem, je zde psycholog a pak náš pan primář. Na pohovor s nimi se však musíte objednat. Mají plné ruce práce.
Vyžadujeme od pacientů, aby dodržovali hygienické návyky, byli čistě oblečeni a upraveni.
Doufám, že jsem řekla všechno. Pokud si s něčím nebudete jistý, obraťte se s důvěrou na paní Květu, nebo sestřičku."

Publikoval(a): Tonyend, 25.4.2013