Básně, Povídky, Úvahy, Pohádky, Fejetony, Romány, Reportáže

a

Smlouva s Ďáblem 29

Smlouva s Ďáblem 29

Tonyend Romány » Zamilované, romantické

Anotace: Do léčebny zavítá soudruh doktor z Moskvy a Tony se přihlásí na jeho léčbu a pak ji zesměšní. Má dovolenku, potká Effendyho, doprovodí jej do restaurace ve které se Effendy opije. Erika si myslí že i Tony a rozejde se s ním. Tony spáchá sebevraždu

Účastníci pozvedli frťany a moc nechybělo, aby si kolegové ze zvyku nepřiťukli, ale rychle si to rozmysleli. Každý skleničku vypil a postavil na stůl.
„Vezměte si ta zrcátka a dívejte se na tu proměnu vaší tváře a pak nám každý popíše, co cítil..."
Zbořil byl ve svém živlu. Chodil okolo stolu jak pan vrchní, ale tito hosté už dávno svůj účet zaplatili...
Díval jsem se a viděl, jak každý v obličeji zrudl jak krocan, jak se potí a začíná špatně dýchat.
Každý říkal, jak mu buší srdce, jako by se mělo utrhnout.
Zbořil byl nadmíru s reakcemi spokojený.
„Tak vážení, taková byla vaše reakce a to jste si dopřáli jednu jedinou malou skleničku rumu! Umíte si vůbec představit, co by s vámi provedlo velké pivo, velká sklenička alkoholu, dvě deci vína?
Můžete i zemřít, kdybyste neměli včas lékařskou pomoc. Rozumíte tomu? Anatabus je vaše záchranná brzda, která funguje, ale varuji vás použít na ni jakékoliv množství alkoholu.
Pak selže a váš organismus také. A to bych nerad!
Abstinujte, to je vaše jediná naděje a pravidelné užívání antabusu vám k tomu bude pomáhat.
Jen si nyní chvíli ještě poseďte, vydýchejte se a za dvacet minut můžete odejít. Děkuji vám."
Odešel jsem první.
Abych je tam nepoblil. Chlast jsem nechtěl ani vidět, ne tak cítit ve vzduchu.


Je přede mnou závěr třetího měsíce pobytu.
Zvykl jsem si na každodenní režim léčebny.
Za normálních okolností bych se mohl radovat, že budu na konci měsíce srpna propuštěn domů.
Tři měsíce trvá normální léčebný pobyt.
Já ale dostal šest dlouhých měsíců od soudu.
Zbývají mi ještě tři dlouhé měsíce léčby.
Ty tři měsíce považuji za trest navíc, ale mlčím a nebráním se jim. Odejdu alespoň jaksepatří proškolený a odolnější pokušením a nástrahám tam venku za Zdí. Zařekl jsem se na samém počátku léčby, že s pitím skončím. Stále mám nad čím přemýšlet.
Starosti mi dělá hlavně škola.
Nestihnu začátek 3. ročníku v řádném termínu. Budu muset do školy napsat, jak to vyřešit.
Nemám žádné tresty, sbírám červené body a mám tak nárok na další víkendovou dovolenku.
Po třech měsících jsem povýšil a coby projev důvěry mi Veverka říká: „Tondo pojďte za mnou.“
Ale slyším dál na pane Wolfe, nebo pane kolego pojďte za mnou! Už se těším, jak si budu chodit po léčbě jak chci já a ne kohosi stále poslouchat.
Chodím dál do pracovní terapie, už ale neproháním koště po chodnících areálu nemocnice, ale naučil jsem se v dílně vyrábět nákupní tašky.
Je to mnohem lepší. Nastříhám si z kusu plastu díly a ty pak jen svařuji starou žehličkou k sobě. Tašky se prodávají za deset kaček. A každý den jsem v teple a suchu.
Někteří kolegové v dílně zase cosi šijí na starých šicích strojích značky Singer. Tak o to bych nestál.
Sedět a šlapat do pedálu a nikam nedojet.
Jen na konec cívky niti. Pak nasadit novou cívku s nití, navléknout do jehly a celou směnu šlapat, šlapat a popotahovat kus látky. Nevím, co to šijí.
To raději proháním horkou žehličku po prkně a dělám bílé nákupní tašky pro ženské.
Veverka nám oznámila, že budeme mít ve středu vzácnou návštěvu.
Až ze Sovětského svazu, z matičky Moskvy k nám zavítá jeden jejich specialista na alkoholovou závislost.
V úterý se proto dělá Velký úklid.
Soudruh specialista musí koukat, v jakém prostředí se ve Šternberku léčí místní alkoholici.
Údajně navštíví všechny léčebny v republice, aby zdejším specialistům předal své dlouholeté zkušenosti.
Plavčíci v modrobílých pyžamech kmitají, utírají prach i tam, kde být nemůže, vytírají linoleum na všech chodbách, služba v kuchyni snad podruhé umývá všechno nádobí.
Večer před spaním se na podlahy nanese leštící přípravek Bistrol, nechá se vyschnout.
Plavčíci se pak opřou do kombajnů, dřevených beden, které mají na spodku přilepen pás z filcu, a v bednách je naskládáno několik cihel, jako zátěž, a celý komplet je spojen s dlouhou tyčí.
Popadnou tyče a tahají bedny sem a tam, až se podlaha blýská, jako psovi kulky. Ještě zalít všechny květináče s kvítky a je hotovo.
Ani v sobotu po generálním úklidu tu není tak čisto.
Setra zkontroluje úklid, poděkuje a popřeje pánům dobrou.

Je středa.
Dnešní den bude zapsán v místní kronice zlatým písmem.
Pan básník Hrubín bude zapomenut, léčil se zde z chlastu, no tak se léčil, jako každý jiný alkoholik.
Ale dnes bude mít hlavní slovo soudruh z Moskvy.
Ten je za deset Hrubínů!
Personál je evidentně nervózní od první ranní kávičky. Pan primář Mikulka láduje další dýmku voňavým tabáčkem z Tuzexu, modrou Amforou a ta vůně proniká z jeho pracovny ven do chodby. Snad se soudruh z Moskvy nebude zlobit, snad nebojuje také s nikotinismem!
Celá posádka je připravena přijmout vzácnou návštěvu se vší úctou a vážností. Alespoň o to byl požádán pan předseda paní staniční sestrou, aby nám to sdělil.
Před budovou zakvílely gumy.
Soudruh přijel!
Přijíždějící automobil rozvířil prach.
Panebože, proč tu cestu někdo nepokropil?
Ale jsme jen ubozí alkoholici, na všechno nemůžeme myslet. Jsme rádi, že nám to myslí takto.
Šestsettrojka zastavila na fleku. Auto se parádně zhouplo, řidič vypnul motor, otevřel své dveře a hnal se na druhou stranu vládního auta.
Aby otevřel dveře vzácné návštěvě ze Sovětského svazu.
Soudruh specialista vystoupil a protáhl si své neforemné tělo.
Poplácal řidiče a otcovsky prohlásil: „Spasíbo, taváryšč.“
Popotáhl si kalhoty k velkému pupku, být to Čech, tak bych ho tipoval na dvacet kousků každý večer U Bílého koníčka.
Ale Soudruh bojuje s alkoholem, tak ten báchor bude mít jistě z čaje a ne z piva. Nebo z pirožků.
Srovnal si kšandy na bílé, upocené košili dederonce bez kravaty a sako si ležérně přehodil přes rameno.
Z auta se vysoukal další obtloustlý soudruh.
Kapesníkem si pořád utíral zpocené čelo.
Takhle ze mne pot lil, když jsem byl já tenkrát tak opilý z vodky.
Tlouštík byl soudruh z Okresního národního výboru a tomu z Moskvy vlastně dělal doprovod a držtašku. Nesl jeho černou aktovku a pořád byl o krok pozadu za Soudruhem specialistou.
Náš Nejvyšší soudruha vítal, pojďte dál, Soudruhu, i ty soudruhu, jste u nás srdečně vítáni!
Díval jsem se na to s úšklebkem na rtu.
Jen se neposerte!
Soudruh mluvil a mluvil, personál se žoviálně usmíval a začal být silně nervózní a nejistý.
V tom mi to došlo.
On, Soudruh specialista hovoří pa rusky a oni ví hovno, o čem mluví, tož to je gól!
Veverka chuderka těkala očima po plavčících, po zkušených členech posádky Protialkoholního oddělení a hledala spásu.
Mávala rukou nad svojí krásnou tváří a dávala signál SOS.
Kdo rozumí rusky?
Dlouho jsem nic nevyvedl, na ptákoviny jsem zapomněl, ale tohle jsem si prostě nemohl nechat ujít.
Něco takového potká alkoholika jednou za život.
Protáhl jsem se špalírem pánů kolegů k Veverce a spiklenecky zašeptal.
„No, jestli by pan primář potřeboval pomoc, tak já rusky umím..."
Veverka se usmála.
Uměla se moc hezky usmívat, bohužel smála se málo.
Já být mezi čtyřiceti alkoholiky den co den, asi bych se také neměl čemu smát po několika letech.
Ale v tom úsměvu bylo něco jen pro mne.
Ty naše spáso, ty naše záchrano! Ty náš Tondo!
Naklonila ke mně hlavu, tak blízko jsem ženu dlouho neměl. Zapomněl jsem na ruštinu.
Zavřel jsem na chvíli oči a nosem vnímal vůni ženy.
Nádhera. Voněla nádherně, jako každá žena, ale vůně Eriky to nebyla. Ta mi chyběla strašně moc.
„No tak Tondo, na co myslíte? Zvládnete překládat? Dám vám návrh na 5 červených bodů, pokud to zvládnete!"
„Kolik?"
„Dám vám pět, pět červených bodů, víc nemůžu!"
Červené puntíky jsem nepotřeboval, měl jsem jich na svém kontu dost.
„Tak jo, budu tlumočit."
Stoupl jsem si na bokem Soudruha a překládal každou větu, kterou pronesl.
Nejvyšší si oddechl.
-Zdrávstvujtě daragíje druzjá...
Zdravím vás, drazí přátelé...
-Ja prijechal iz Maskvy v čechoslavakiju...
Přijel jsem z Moskvy do Československa...
-Ja vračom v balnici v Maskve...
Jsem lékař v moskevské nemocnici...
-Ja chačú vam peredavať ópyty v boju s vragom..
Chtěl bych vám předat zkušenosti v boji s nepřítelem...
-Alkogolom i spírtnyjemi nápitky...
Alkoholem a alkoholickými nápoji...
Soudruh mluvil dál a já překládal všechno, čemu jsem rozuměl.
A byl jsem si jistý, že mu nikdo stejně nebude rozumět a tak jsem si začal vymýšlet a hovořil jsem s naprosto vážnou tváři.
Pobavím sebe i své kolegy!
„Soudruh z Moskvy mluví o svých velkých úspěších v tomto nelehkém boji. Sovětský svaz se potýká s velkým nárůstem alkoholiků i na nejvyšších místech.
A když stojí pracující lid na perónu vlakového nádraží, po práci a čeká na svůj vlak, aby se dostal domů, tak kolem projede pomalu vlak.
Lokomotiva s jediným vagónem.
Z jeho otevřeného okna se dívá lékař.
Vlak nezastaví, odjede.
Z ampliónu se ozve hlas, že pracující byli právě prohlédnuti svým závodním lékařem. Takovou zdravotní péči má pracující lid v Sovětském svazu, který je nám velikým vzorem...
Uklonil jsem se Soudruhovi a měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Bratrsky mi pokynul.
Charašó moloděc !
Podíval jsem se na něj a já pořád, koho mi připomíná. Obočí měl srostlé jak Výr velký, no hotový brácha Brežněva!
Ale probral se náš soudruh, tlouštík z ONV. Čelo si neustále utíral do kapesníku a zahrozil mi. Tak bacha, bacha, ten pacholek rusky umí, musím se krotit...
Asi není pod 200gramy ranní vodky.
Soudruh domluvil a díval se na mne. Naštěstí neuměl česky.
„No a navrhuje, že nám osobně předvede, na jakém principu je jeho úspěšná léčba, která je v 99% úspěšná, jak funguje.
Ptá se, jestli se najde jeden dobrovolník a tak jsem se přihlásil já..."
Veverka zatleskala, přidal se doktor Zbořil, Nejvyšší pokynul rukou na souhlas a tleskala staniční sestra i ty řadové sestry a tleskali plavčíci a tleskala radostně celá posádka.
Protože 99% úspěšné léčbě se tleskat prostě musí!
Řekl jsem, že bude potřebovat postel.
Plavčíci dostali povel a z ošetřovny vynesli válendu.
Vrátili se pro gumové prostěradlo a já se šel převléknout do pyžama.
Soudruh držtaška podal Soudruhovi z Moskvy jeho černou aktovku.
Něco z ní vyndal a držel to za zády. Napínal obecenstvo k prasknutí.
Přišel jsem v pyžamu k válendě.
Zamával jsem kolegům, jako bychom se viděli na tomto oddělení, na tomto světě naposledy.
Lehnul jsem si na záda a čekal, s čím ten velký mág začne.
Když začal mluvit teď, byl to hlas medvěda-hypnotizéra.
Zakrytě sebjááá glazááá zakrytě sebjááááá glazáááááá zakrytě sebjáááááá glazáááááá...
Povídá mi, abych zavřel svoje oči a ležel...
Vam chočetsa spáááááť....vam chočetsa spáááááť... vam chočetsa spááááť...
Tomu rozuměla i paní uklízečka, která stála mezi dveřmi a nevěřícně hleděla na toto velké divadelní představení.
No když ty jeden, medvěde, chceš, abych spal, tak proč ne, dám si šlofíka, zavřu oči a můžeš čarovat...
Ležel jsem s očima zavřenýma a bylo mi úplně jedno, jaké má úmysly.
Co dělal, to jsem neviděl.
Oči jsem neotevřel a fakt jsem usínal.
Ale v tom mi ten ruský čaroděj vrazil cosi do nosních dírek, bylo to mokré a plácl svýma tlustýma rukama o sebe a zařval tím medvědím basem -,Ohohohóóóó´ vstavajtě!
Kurva já se tak lekl, že jsem si potáhl nosem a už to jelo.
Udělalo se mi zle od žaludku, jak na první apomorfinové svatbě!
Soudruhtotiž namočil tampony vaty do špiritusu a strčil mi je do nosu. Jak jsem se lekl, natáhl jsem nosem do krku pár kapek lihu a spolehlivě zapracoval vypracovaný podmíněný reflex. Ucítil jsem vůni alkoholu, měl jsem jej na jazyku a tak jsem se ukázkově dávil, oči mi zase lezly z důlků, potil jsem se a čekal, kam se vybliju.
Soudruhovi zářily očka.
Plácal mě po zádech a radostně volal.
-Charašo, éto óčeň charašo!
To je ono, tak je to správné, výborně!
Takhle tedy vyléčí v Sovětském svazu skoro každého alkoholika. Úžasné! Neuvěřitelné!
Slezl jsem z válendy, naštěstí zůstala čistá a uklonil jsem se mu.
Podal mi ruku a bratrsky mne objal.
Po tomto stisku bych se nebál líbat i s medvědicí v cirkusu.
Šel jsem se umýt a převlékl jsem se do civilu.
Tlusťoch z ONV mi znovu zahrozil, když odcházeli k šestsettrojce, aby odjeli obšťastnit alkoholiky v jiné léčebně.
Veverka okamžitě svolala skupinu.
„Tak Tondo, teď všem pánům řeknete, jak na vás ta metoda zapůsobila, ano?
A za tu demonstraci vám pan předseda přidá dalších 5 červených bodů, co bychom si bez vás počali!"
„Já budu, paní doktorko, stručný.
Po apomorfinu mám vypěstovaný podmíněný reflex. Takže ta sovětská metoda je o ničem. Naše je spolehlivější. Ale přece něco.
Měl jsem zaděláno na rýmu," významně jsem popotáhl nosem, „a už ji nemám! V zimním období to bude výborné na boj s rýmou..."
„Ruším všechny červené body panu Wolfovi! Konec skupiny! Rozejděte se!"
Tak zamračenou jsem ji dlouho neviděl.
Víc jsme se o Soudruhovi nebavili.
Nebylo o čem.
Jen kolegové ocenili, že vyléčí 99% ruských ožralů, že takovou volovinu ještě neslyšeli.
Ale proč ne?
V Sovětském svazu je přece všechno možné.
Zato u nás je tomu přesně naopak.
Ze 100 léčených alkoholiků vydrží po ukončení léčby 1 trvale abstinovat jeden rok.
Kolegy jsem pobavil.
Měli dobrou náladu. Já taky a dostal jsem dovolenku, přestože jsem naštval Veverku na skupině.

Naštěstí to nemělo vliv na povolení mého víkendu doma. Sbalil jsem si tašku a v pátek po obědě jsem jel domů.
Do pátku jsem čekal na dopis od Eriky, ale nenapsala.
Ocitl jsem se tak v nejistotě, co se děje.
Nechtěl jsem si připustit myšlenku, že za to můžu jen já.
Byl jsem rozhodnutý, že i přes její mlčení pojedu v sobotu do Vizovic a navštívím ji doma.
Přijel jsem do Brodu a domů se mi nechtělo.
Na mámu jsem se těšil, ale na setkání s otcem ne.
Tak jsem zašel k Berkovým, jestli budou kluci doma.
Nebyli.
Paní Berková mi řekla, že jeli na čundr a vrátí se v neděli odpoledne.
Ptala se, kde jsem, že se vůbec neukážu.
Odpověděl jsem, že ležím v nemocnici ve Šternberku a budu v ní dlouho.
Neptala se, s čím marodím.
Ani bych jí to neprozradil.
Poprosil jsem ji o kousek papíru a tužku. Přinesla sešit a tužku.
Napsal jsem pro Alího dopis, na závěr pozdravil Štístka i Loudu a napsal jsem, na jaké jsem adrese. V dopise bylo, kde jsem a proč tam jsem. Poděkoval jsem jí a odešel jsem.
Doma jsem zastihl jen mámu.
Vybalil jsem použité prádlo a poprosil jsem mámu, aby mi to oprala a vyžehlila.
Jak pojedu na příští dovolenku, tak abych měl zase nachystané čisté věci.
Hodil jsem to do koše s prádlem a posadil jsem se v kuchyni.
Máma přišla za mnou.
Seděli jsme a mlčeli.
Pak se rozbrečela.
Nemusel jsem ani mluvit.
Už jen když mně viděla, bylo to, jako vodopád vět.
„Proč jsi jen začal pít? Proč? Jak si to jen mám vysvětlit? V čem jsme a kdy udělali chybu...?"
„Mami, slibuji, že už nebudu nikdy pít. Čestné slovo, já už nebudu pít."
„Toníku, jaké, čestné slovo... Proboha vzpamatuj se a nepij. Zkouším s tatínkem mluvit, je ale neoblomný. Trvá na svém a já tomu chci zabránit..."
„Děkuji ti, jsi hodná, ale já si to nějak zařídím, to mi věř, že si to vyřeším sám. Mám hlad, co si můžu vzít? Jo, a zítra pojedu dopoledne do Vizovic."
„Ale co se ptáš! Vezmi si k jídlu, co chceš. Na oběd jsem dělala játrovou omáčku s knedlíkem. Je v kastrólku v ledničce. Když to nebudeš chtít, tak si vezmi chleba se salámem.
A co Erika? Dlouho jsem ji neviděla."
„Děkuju. Já ji neviděl taky..."
„Stalo se mezi vámi něco?"
„Jak se tak můžeš ptát! Jasně, že stalo! Já se přiznal ke všemu a teď je jen na ní, jak se rozhodne. Mlčí tak nevím, na čem jsem. A už se mě na nic, raději nevyptávej."
K večeři jsem si dal plný hluboký talíř játrové omáčky a pět knedlíků. Od mámy chutná jídlo nejvíc.
Poděkoval jsem za večeři a šel jsem spát.
V sobotu jsem odejel vlakem do Vizovic. Nešel jsem přímo k Erice.
Lákal mě zámecký park.
Lákal mě v nějaké předtuše věcí příštích.
Chodil jsem pomalu parkem a vzpomínal.
Tady jsem byl s Erikou, tady jsme se líbali a tady, na této lavečce, jsme spolu seděli. Začal jsem všechno vnímat v čase minulém.
V čase přítomném jsem přišel k jejich domu.
Zazvonil jsem a přišla mi otevřít máma.
„Tondo, Erika není doma. Jela někam s Katkou. Ona ti nenapsala, že nebude doma? To se divím...
A jak se máš? Už jsi zdravý? A co mám Erice vyřídit?"
„Mám se dobře, s tím zdravím to ještě není ono, ale bude to dobré, chce to čas, říká doktor.
A Erice prosím řekněte, že jsem tady byl a jsem v pořádku!
Děkuji. Mějte se moc hezky. Nashledanou."
Odešel jsem smutný.
V hlavě mi bubnoval čas minulý.
Na náměstí jsem uviděl Efendyho.
Že by byl střílet u dědy?
Když mě viděl naposledy, vedl se s holkou a předstíral, náfuka, že mě nevidí. Effendy stál na autobusové zastávce.
Jak mě uviděl, tak na mě zamával, abych šel k němu.
„Ahoj Effendy, co tu děláš? Byl jsi u dědy střílet?"
„Byl, ale nestřílel jsem. Mít u sebe tu pětačtyřicítku, tak bych se určitě zastřelil. Včera jsem se rozešel s přítelkyní a tak jsem to zapil. Ještě teď mám chuť se znovu opít. Vyspal jsem se z toho u dědy. Doma bych nemohl."
„A kde jsi popíjel?"
„ Na Sokolovně. A víš ty co, já tě zvu, pojď tam se mnou, mám chuť na víno! Jestli se zase opiji, tak se vyspím zase u dědy a domů pojedu až zítra, tak co? Jdeme?"
Bylo na něm vidět, že včera pil a že je zklamaný. Bylo mi jej líto, že se rozešel s holkou a tak jsem kývl, že tam s ním jdu. Už neříká ty své kecy kecům o tom, že pijí jen slaboši.
Sedli jsme si ke stolu pro dva a Effendy objednal litr vína.
Divil jsem se, dříve by měl strach, že nám číšník nenaleje a dnes objednal hned celý litr vína.
Číšník odešel a za chvíli přinesl ke stolu litr bílého vína a dvě skleničky.
Otevřel láhev a nalil trochu do skleničky.
Zeptal se, kdo ochutná.
Efendy řekl, že je to dobré, aby nalil víno do skleniček.
Odsunul jsem od sebe nabízenou skleničku a otočil jsem ji vzhůru nohama.
Řekl jsem, že já pít nebudu.
Objednal jsem si limonádu.
Číšník se divil, ale nalil jen do skleničky Efendymu.
„Proč nechceš taky? Pozval jsem tě, neboj se, já to zaplatím!"
„Ne Effendy, já nebudu nic pít. Jen limonádu."
„To mě ale pěkně nasereš! Pij!"
„Řekl jsem jasně, že nebudu pít! Jestli se ti to nelíbí, tak se zvednu a jdu na vlak."
Napil se a znovu si nalil vína.
„Tak nepij, když nechceš, ale zůstaň tu se mnou. Potřebuji to dostat ze sebe ven..."
„Když se opiješ, tak to stejně v tobě zůstane! Nic se nezmění."
Efendy pil skleničku za skleničkou. Netrvalo dlouho a byl opilý. Včerejší opilost jen dokrmil další dávkou alkoholu. Začal mluvit vláčně a lítostivě. Dopil láhev a objednal si druhou. Necítil jsem se dobře.
„Víš, já chodil s jednou holkou, ale roze, rozešli jsme se, nevím proč..."
„Tak ji zkus znovu oslovit, třeba..."
„Zbytečné! Žádné třeba nebude. Jen se na to můžu pěkně opít!"
Pomyslel jsem si, jak chceš. Opij se, ale nic tím nevyřešíš.
Je to tvůj problém, s tím ti nepomůžu a pitím se nic nezmění.
„Já pořád chodím s Erikou. Ale také nevím, jestli se na mě nevykašle."
„A proč ...Proč ...by měla? Byl jsi jí nevěrný?"
„To bych nikdy neudělal! Já provedl něco horšího..."
Seděl jsem s ním dál u stolu a vyprávěl o sobě.
Byl opilý, možná mi i rozumněl, co mluvím, ale já se potřeboval také vykecat. Když vypil i druhý litr vína, byl na šrot.
Přišel číšník a chtěl zaplatit útratu.
Effendy zaplatil a číšník mi řekl, abych si jej odvedl ven ze Sokolovny.
Pomohl jsem mu vstát a vyvedl jej z restaurace ven. Hosté se za námi pobaveně dívali. Pěkně jste se, hoši namazali!
Effendy nechtěl jít. Spíš nemohl, jak byl opilý.Tak jsem jej posadil na nedalekou lavečku a řekl, aby se prospal a pak jel domů, že já jdu na vlak. Něco blekotal. Nerozuměl jsem mu, co mi chce říct.
Počkal jsem na vlak a jel do Brodu.
Na Effendyho jsem zapomněl.
Doma jsem byl jak na trní.
Nemohl jsem se dočkat neděle, už abych byl ve Šternberku.
Za zdí. V bezpečí léčebny.


Po příchodu na světnici jsem se pozdravil s kolegy a šel si do ošetřovny fouknout do trubičky.
Jako vždy jsem byl čistý.
Mohl jsem odejít na světnici a začal jsem psát deník.
Napsal jsem, jak jsem potkal kamaráda, který řešil rozchod s dívkou alkoholem.
Že jsem se nechal zlákat a šel s ním do hospody, ale že jsem nic nepil.
Jen nealko. Limonádu.
Pak jsem napsal dopis Erice a šel ho vhodit do schránky.
A zase můžu čekat. Být v naději.
Veverka si po přečtení mého zápisu neodpustila poznámku.
Odepsala mi, že jsem se vědomě dostal do pokušení.
Kamarád mě mohl zlákat a přemluvit k vypití vína. Že se na toto téma pobavíme na skupině.
Taky se o tom bavila.
Byl jsem jako černá ovce.
Ale proč? Já nic neudělal!
Dala důraz na to, že v hospodě nemáme co pohledávat.
V tom měla pravdu, ale kamaráda jsem nechtěl odmítnout, když držel smutek.
Ale že to je jeho problém, ne můj.
Pro příště s nikým nikam nechodit.
Je za mnou polovina měsíce září.
Na můj dopis ještě nikdo ze školy neodepsal.
Ale dostal jsem dopis od Eriky.
No konečně!
Vyběhl jsem ven a šel si sednout na lavečku před budovu.
Roztrhl jsem obálku a vyndal dopis.
Nebyl dlouhý.
Má převeliká radost byla pryč po přečtení úvodu.



Tony,
Mamka mi řekla, že jsi byl u nás. Nebyla jsem doma, to víš. Já jela na výlet s Katkou. Nechal jsi mi vzkaz, že jsi v „pořádku".
Když jsi byl u nás, tak to jsi určitě byl.
Ale pak ne.
Známí mi řekli, že jsi byl na Sokolovně s tím svým Effendym. Viděli vás oba opilé.
Tvůj kamarád ležel pod lavečkou u hospody a ty jsi prý odjel vlakem domů.
Když jsme se viděli naposled, tak jsem o nás přemýšlela. Chtěla jsem ti dát naději, mlčela jsem a neodepisovala na tvé dopisy, schválně, byla jsem zvědavá, jak budeš reagovat, jestli mi dokážeš, že ti na mně opravdu záleží.
Já ti po tom všem, co jsi mi řekl, ještě věřila. Byla jsem z toho silně zklamaná, ale chtěla jsem ti věřit, že přestaneš s pitím.
Byla jsem hloupá a naivní.
Teď jsi mě přesvědčil, že ti nemůžu věřit ani slovo.
Já se s tím vyrovnám, je mi z toho smutno.
Rozhodl jsi a vybral sis cestu sám. Běž si po ní sám, beze mne.
Žádám tě jen o jedno. Už mi nepiš. A už vůbec nemysli na to, že bys přijel k nám.
Definitivně se s tebou rozcházím.
Přeji ti do dalšího života to nejlepší.
Ale pochybuji o tom, že tvé pití bude tím nejlepším, co tě čeká.
Milovala jsem tě.
Podvedl jsi mne a zklamal.
Jak, to si ty nedokážeš představit. Jsi zlý.
Sbohem.

Erika





Seděl jsem na lavečce a četl si ten dopis pořád dokola. Hlava mi poklesla a začal jsem brečet.
Vždyť to není pravda!
Eričko moje milovaná, vždyť to není pravda, vždyť to přece není pravda, já nebyl opilý a přísahal jsem ti, že nebudu do smrti pít!
Ano, byl jsem v té restauraci, ale já nic nepil.
Jen limonády.
Effendy se ožral, já ne!
Snažil jsem se uklidnit, ale marně.
Silně rozrušený jsem šel na světnici. Kolegové se po mně významně dívali.
Něco se s ním děje.
Nikdo se na nic nevyptával.
Sedl jsem si na jídelně a psal Erice vysvětlující dopis.
Slzy mi stékaly po tváři, utíral jsem si mokré oči a bylo mi jedno, že některá ukápla na dopisní papír. Dopsal jsem dopis a šel jej vhodit do schránky.
Na chodbě jsem vrazil do Veverky.
Podívala se na mě a zeptala se ustaraně, jestli se něco děje, že nevypadám dobře.
Utřel jsem si oči a nos.
Sklopil jsem hlavu a odpověděl, že se ještě neděje nic a šel jsem ke schránce.
Ale ono se už ve mně něco začalo dít.
Dopis od Eriky jsem složil do čtverečku a stále jej nosil u sebe v peněžence.
Každý den jsem čekal na odpověď na můj dopis.
Marně. Erika mlčela.
Napsal jsem další vysvětlující dopis a přísahal v něm, že jsem nebyl opilý.
Za čtrnáct dnů odepsala.
Otevřel jsem dopis a po přečtení jsem byl opět zdrcený.
Byl ještě stručnější.



Tony,
Napsala jsem ti, že je konec našeho vztahu. Definitivní.
Žádám tě, abys mi už nepsal.
Toto je opravdu poslední dopis, který ti píši.
Zradil jsi mě a podvedl. Toto nedokážu odpustit. Nikdy.
Smiř se s tím.
Erika



Celý můj svět se mi zhroutil.
Předchozí dopis jsem vytáhl z peněženky a roztrhal. Hodil jsem jej do koše.
Tento poslední jsem zase složil do čtverečku a vložil si jej do peněženky.
Něco se ve mně stalo.
Něco se začalo najednou dít.
Kdesi hluboko se v mém mozku sepnul nějaký obvod neuronů a přehodil mé uvažování na výhybku, jako vlak, na jinou kolej.
Vědomě jsem vyjel po slepé koleji a plnou rychlostí mířil k zarážce.
Chodil jsem bez zájmu, chodilo jen tělo bez duše.
Stahoval jsem se každým dnem do sebe.
Každý večer jsem zavřel oči a usínal s myšlenkou na Eriku.
Každou noc jsem slyšel ve své hlavě znít zvon, oznamující že je konec.
Zněl mi už jen čas minulý.
Nemohl jsem se s tím vyrovnat, byla to obrovská nespravedlnost, velká lež, já přece v restauraci Sokolovna nepil a nemohl být opilý!
Ale dobře, když konec, tak konec.
U vizity se mě ptali, jestli mám zájem o dovolenku.
Odpověděl jsem chladně, cize.
„Ano. Mám."
Nejvyšší si mě změřil pohledem.
„Cítíte se dobře?"
„Jako nikdy před tím, pane primáři!"
V pátek jsem měl odjet domů.
V ošetřovně vydávala Veverka propustky.
Podala mi moji a popřála příjemný pobyt doma, a abych se v pořádku vrátil zpět.
Vzal jsem si ji a poděkoval za všechno.
„Paní doktorko, můžete mi věřit, že já dodržím své slovo a do své smrti nebudu pít!"
Dívala se na mě nechápavě.
„Tondo, stalo se vám něco? Jste opravdu v pořádku?"
„ Cítím se přímo skvěle!
Přesně jako japonský pilot kamikadze. Ale já před svým posledním letem nepiju skleničku saké. K tomuto poslednímu letu mi stačí jeden obyčejný dopis. Já poletím naprosto střízlivý".
Vytáhl jsem z peněženky dopis od Eriky a hodil jej před ni na stůl.
Schoval jsem si peněženku do kapsy, popadl jsem tašku a vyběhl ven z ošetřovny. Utíkal jsem k bráně, spěchal jsem na autobus a už jsem nezaslechl její křik, aby mě někdo zastavil. Lokomotiva se v mé hlavě nekontrolovaně rozjela na plný výkon.
Před večerem jsem přijel do Brodu.

Věděl jsem, co udělám.
Vlak v mé hlavě mířil do poslední stanice. Konečná!
Otevřel jsem dveře našeho bytu a jako myška vklouzl do obýváku.
Otec s mámou seděli v kuchyni a večeřeli.
Štěstí mi přeje.
Otevřel jsem sekretář a našel v baru krabici, do které si máma schovávala své léky. Nacpal jsem si kapsy Alnagony a krabici vrátil na své místo.
Otevřel jsem dveře kuchyně a pozdravil je.
Otec se na mě podíval pohrdavě.
Ožralo!
Znechuceně vstal a odešel do obývacího pokoje.
Máma mi řekla, abych se také najedl.
Poděkoval jsem jí.
„Maminko, já už nikdy nebudu mít hlad."
„Co to meleš za nesmysly?"
Zavřel jsem se do pokojíku a pustil nahlas Doors.
Otec za chvilku mlátil rukou do zdi. Neztlumil jsem magič.
Ležel jsem a cítil, jak ze mne prchá poslední kousíček naděje. Nezůstalo mně nic.
V šuplíku dopisy od Eriky, v peněžence její fotka a na krku pálil stříbrný řetízek. Vstal jsem a vytáhl jsem svazek dopisů.
Začal jsem si je číst.
Slzy mi tekly po tváři jako hrachy. Jen si tečte.
Všechny dopisy jsem roztrhal a hodil do odpadkového koše.
Eričinu fotku jsem si ještě nechal v peněžence.
V sobotu ráno jsem vstal pozdě.
Nebylo kam spěchat.
Oblékl jsem si wehrmachťáckou uniformu, do kapes jsem si nacpal krabičky Alnagonu.
Přemýšlel jsem nad tím, jestli se pojedu naposledy podívat do Vizovic.
Vzal jsem si peněženku, knížku Utrpení mladého Werthera, kterou mi dala Erika, a šel za mámou. Chtěl jsem se rozloučit.
Byla v kuchyni.
Podívala se na mne a divila se.
„ Kam se chystáš? Když jsi ve stavu nemocných, tak musíš být doma ne se kamsi chystat na výlet!"
Opřel jsem se o futra a s klidným hlasem promluvil.
„Za všechno, co jsi pro mne v životě udělala, ti moc děkuji.
A taky otec může být v klidu! Já si to už vyřešil.
Už doma ožralu neuvidí.
Jestli můžete, tak mi všechno odpusťe."
„Kam chceš jet? Co to má znamenat?"
„Možná, že daleko, možná, že tam uvidím konec světa. Nevím."
Dívala se na mě nechápavě.
„Nepřeskočilo ti?"
„Možná jo."
V očích jsem měl jasno.
Nechápala moji odpověď.
Seděla na židli a jen kroutila hlavou.
„Zůstaň prosím doma a nikam nechoď. Slyšíš, co ti říkám?
Neposlechl jsem ji.
Už mě nikdo a nic nezastaví.
„Ne, maminko, já se už rozhodl a půjdu."
„Proboha, pro co ses rozhodl, pročToníku mluvíš v takových hádankách?"
Políbil jsem ji a utekl z domu.
Odešel jsem na vlakové nádraží.
Stále jsem váhal, jestli mám jet do Vizovic a ještě se projít parkem. Vlak přijel k nástupišti. Rozhodl jsem se a nasedl do vagonu a odjel do Vizovic. Naposledy s myšlenkou na Eriku.
Chodil jsem zámeckým parkem a zůstával na určitých místech stát se skloněnou hlavou.
Vzpomínky nejde jen tak vymazat z paměti. I alkoholikovi zůstávají.
Vzpomínky na Eriku byly krásné.
Přišel jsem k lavičce, kde jsem byl naposled s Erikou.
Sedl jsem si a chtěl jsem tam zanechat nějaký vzkaz.
Určitě sem zase někdy příjde. Jo, příjde. Ale ne za mnou.
Zabořil jsem prst do písku a napsal do něj: „Eriko, jen tebe budu milovat až do smrti!"
Díval jsem se na to a připadlo mi to hloupé. Moc hloupé a směšné.
I kdyby Erika přišla, tak zafouká vítr, rozmetá má slova na milion drobných žlutých zrníček. Když zaprší tak déšť smyje ve žlutém písku můj vzkaz, nebude mít co číst.
Napadlo mě ale něco jiného.
Vytáhl jsem z kapsy čistý kapesník a nabral jsem si do něj hrst toho písku, na kapesníku jsem udělal uzel a strčil ho do náprsní kapsy.
Eriko, co jsem ti řekl, to dodržím.
Miluji jen tebe a do smrti pít nebudu!
Bylo mi jedno, že o tom už nebude vědět.
Do smrti nebudu pít a budu milovat jen tebe!
Chtěl jsem to křičet ze všech sil na celý park, na celé Vizovice.
Ozývalo se to však jen z každého otevřeného okna vagonů onoho vlaku, který se řítil v mé hlavě a slyšel jsem to jen já.
Seděl jsem na lavečce a zaklonil jsem hlavu.
Po nebi pluly mraky, svítilo zářijové sluníčko. Ze stromů se ozýval křik ptáků, na silný hlas pyšného páva, zámeckého pána parku, však neměli.
Jen si lítejte mojí ptáčci, buďte šťastní, že nevíte, co je to chlast, jak bolí srdce z lásky. Bolí, bolí a jak bolí.
Vzpomněl jsem si na slova kolegy z Odmašťovny.
„Také se jednou proletíš! Ale komínem krematoria."
Srdce mi pukalo bolestí, nevydržel bych tam být déle, naposledy jsem se rozhlédl kolem a odešel jsem zpátky na vlakové nádraží.
Počkal jsem na vlak do Brodu a věděl jsem, kam půjdu po příjezdu na nádraží.
První do bufetu.
Koupím si limonádu.
Jedna mi stačí.

Za výčepem byla Jarmila. Hezká a vyzývavá jako vždy.
Pozdravila mne, ale já jí neodpověděl. Nezajímala mě.
Podala mi limonádu s výrazem tak si trhni.
Trhnul jsem si.
Nevšímal jsem si jí.
Zaplatil jsem bábě u pokladny a zamířil jsem si to do Kotvy.
Vlezl jsem do houští zlatého deště, do našeho Doupěte.
Lehl jsem si do trávy a pozoroval jsem zase nebe.
Hlavou mi šly myšlenky, jak vlny na moři, jedna za druhou. Tak tady jsem začínal.
Kouřit a zkoušet pít. Tady jsem zažil spoustu legrace s kluky Berkovými.
Kde dnes asi jsou, kam jeli na čundr?
Hlavou mi proběhl zrychlený film z mého pití.
Tak je dopito, flašky vráceny a už nebude co pít, nebude co promítat.
Otevřel jsem si knížku, kterou jsem dostal od Eriky a četl poslední stránku.
Četl jsem ten Wertherův příběh snad už stokrát. Doma, na internátě.
Pěkné a smutné. Taky inspirující.
V náprsní kapse doslova pálil písek z vizovického parku, zauzlovaný v kapesníku.
Budu rád, když mi jej někdo hodí na moji poslední cestu.
Ale kdo?
Zavřel jsem oči, abych potlačil pláč.
Nepomohlo to.
Slzy se kutálely po mé tváři víc a víc.
Vybavila se mi vzpomínka na první setkání s Erikou. Pomyslel jsem si, že je jen dobře, že jsme se spolu nevyspali. Zůstane čistá.
Proklínal jsem tu sobotu, že jsem šel s Effendym do té hospody.
Proklínal jsem sebe za to, že jsem se poprvé opil. Při té vzpomínce jsem ucítil to pálení zelené kořalky kdesi v mozku.
Tehdy to všechno začalo.
Kdybych to věděl, jaký to nabere směr, nikdy bych se nenapil.
A později neopil. Ale když to pivo tak chutnalo.
Proklínal jsem se, že jsem se šel učit do pivovaru, proč jsem nešel na toho kuchaře.
Proklínal jsem sám sebe.
Nikdo jiný za to nemohl. Jen já sám.Nenaviděl jsem se.
Ležel jsem v trávě s křivdou na duši.
Já Eriko, opilý nebyl! Všeho před tím moc lituji. Ale to je už jedno.
Když konec, tak konec. Alespoň pro mne.
I v léčebně můžou být spokojení. Už se nikdy neopiji.
Otče, ty nemusíš čekat na mých osmnáct roků. Vypadnu ti z domu dnes.
Vytáhl jsem z kapes krabičky s Alnagony.
Tobě moje drahá maminko, tobě pomáhaly snášet bolest v nohách.
Já mám bolest v srdci.
Tak se jí jednou provždy zbavím.
Odpusť mi to.
Otevřel jsem si láhev limonády a začal jsem polykat jednu tabletku za druhou. Jedno balení.Druhé. Třetí.
Přestal jsem je počítat.
Tabletky drhly v krku, byly protivně hořké a tak jsem si občas ucucl limonády.
Ležel jsem a dával si na jazyk tabletku za Eriku, za maminku, za tatínka, za všechny kamarády, za personál léčebny. Pořád dokola, dokud jsem je měl.
Hlava si mi začala točit, viděl jsem Doupě rozmazaně, zdálo se mi, že slyším nějaké lidi v parku.
Špatně se mi začalo dýchat a chtělo se mi spát.
Nacpal jsem si do pusy poslední tabletku Alnagonu a naposledy se napil limonády.
Všechno kolem ztichlo. Propadal jsem se kamsi do neznáma. Nebe bylo najednou tak blízko.
Vzpomněl jsem si na svoji oblíbenou písničku V Montgomery.
Tak jsem si tiše zazpíval.
„Déšť ti šeptá jeho jméno, šeptá ho i listoví, že tě měl rád nade všechno, to se nikdo nedozví..."
Přestával jsem vidět a dýchat.
Jak to jen řekl ten Werther...? Charlotto... Pistole jsou nabity! A v jeho pokoji se zablesklo...Do noci se ozval výstřel.
Eriko, já nemám zbraň... Já nemám... Sbohem, má jediná lásko...
A tobě Ďáble už nikdy nic nedám, vzal jsi mi to nejcennější.
Lásku.
Teď si můžeš mávat s naší Smlouvou, jak chceš!
Kdy je nejvhodnější čas ke smrti?
Ráno? Odpoledne nebo večer?
Zůstal jsem ležet bezvládně na zemi a najednou bylo ticho, které mne objalo a nechtělo pustit. Umřu střízlivý.
Nebránil jsem se.
Bylo to příjemné, jak jsem se kamsi propadal do nějakého zářivého světla v tunelu. Kdesi nad parkem prolétla a zlověstně zahoukala sova.

V sobotu navečer našel náhodou mé bezvládné tělo nějaký muž, který šel do parku vyvenčit svého pejska. Pes něco vyčenichal v křoví a stále štěkal.
Když ten muž rozhrnul křoví, uviděl ležet na zemi bezvládné tělo muže v uniformě wehrmachtu.
Kolem něj se válely obaly od léků.
Spěchal na nedaleké vlakové nádraží, aby telefonem přivolal hlídku VB, že v parku Kotva našel ležícího, asi mrtvého, muže.
Do parku přijela hlídka VB a zanedlouho také houkající sanitka
Lékař mi sotva nahmatal tep, když mě na nosítkách naložili do sanitky, a nechápavě kroutil hlavou, proč tak mladý kluk chce odejít takovým způsobem ze světa? Řidič zabouchl dveře a nastartoval motor.
Lékař jej vybídl, aby jel co nejrychleji, že je pořád velká šance k záchraně mého života.
Sanitka s vyjící sirénou uháněla ulicemi Brodu k nemocnici.


Probudila mne nesnesitelná bolest v nose a silné bílé světlo, přicházející odněkud shora. Na malou chvíli jsem oči otevřel. Světlo bodalo a pálilo. Raději jsem oční víčka přivřel.
Světlo bylo podobné tomu, které mne provázelo tím tunelem. Ano, já byl v tom tunelu!
Než jsem do něj mohl vstoupit, někdo mi v něm zavázal nějakým šátkem oči.
Pak se ozval líbezný ženský hlas.
„Chtěl jsi přijít sám, to se nemá, ale když chceš, tak se ti budu věnovat!"
Světlo bylo tak silné, až mě z něj bolely oči. Musel jsem je rychle zavřít.
Jediné, na co jsem si dokázal vzpomenout, byla ta Krásná paní v bílém.
Ta mne vedla a držela za ruku, když jsme spolu procházeli tím tunelem až na jeho konec. Tam se zastavila u dveří. Sundala mi ten šátek z očí.
„Tak a jsme u cíle..."
Nevěděl jsem, kde to jsem.
Její sladký hlas byl tak vábivý.
Chtěl jsem se jí podívat do tváře, ale nechávala si ji schválně zahalenou bílým závojem.
Za tím hlasem bych šel na kraj světa.
„Kdo jste? Ukažte mi prosím vaši tvář! Chci vás vidět."
„Proč? Proč mě chceš vidět? O mě nikdo nestojí, nejraději by mě neviděli!"
„Ne, já vás chci vidět!"
„Hle, odvahu máš. Ale k čemu je ti? Dobrá, otoč se, zavři oči, a jak ti řeknu, na malou chvíli mě uvidíš."
Otočil jsem k ní zády a dychtil ji spatřit.
„Můžeš se otočit a otevřít oči!"
Přede mnou stála nádherná žena v bílých šatech. Nazvedla svůj závoj a já jí pohlédl do průsvitné tváře.
„Tak co, ještě se ti líbím?"
Byla nádherná. Okouzlující. Podobna ženě z obrazu Zima, který namaloval Alfons Mucha. Toužil jsem se jí dotknout, něžně, tak jako na tom obrazu paní Zima hřeje v rukách prochladlého ptáčka.
„Ano, líbíte se mi a moc."
„Pořád chceš vědět, kdo jsem?"
„Ano, chci to vědět."
„Já jsem Smrt!
Vzdálená sestřenice Ďábla. Nikdo o mne nestojí a ty jsi tak neodbytný.
Líbíš se mi, jsi odvážný, když ses za mnou vydal na cestu sám.
Vidíš ty dveře za mnou?
Koho já těmi dveřmi provedu, ten se už nikdy nevrátí do světa živých. Tobě je jen ukazuji, nevezmu tě tam sebou.
Ty máš ještě Čas.
Ale neboj se, já na tebe nezapomenu, budu na tebe myslet a příjdu za tebou sama, až bude tvůj Čas můj.
A Ďábel na tebe pořád myslí, navštíví tě.
Zavři oči, to světlo by tě mohlo oslepit, zavedu tě zpět mezi živé."
Odešla bez dalších slov na rozloučenou.
Smrt se nikdy neloučí. Smrt jen přichází.
Nechala mne kdesi s mým rozbolavělým tělem. Objevil se u mě Ďábel.
„Tak ty jsi mi chtěl utéct? Zbavit se naší Smlouvy?
A že ještě žiješ? Sestřenka Smrt tě ještě k sobě nechce.
Ne, že by měla dobré srdce, ona žádné stejně nemá!
Vrátila tě do světa živých, ale jen proto, aby se tvé trápení neukončilo. Až se sama rozhodne, tak s tebou jednou provždy skončí. Neměj strach, ona nezapomíná!
Ani já nezapomínám a nikomu neodpouštím!"

V noci jsem se probral na nemocničním lůžku.
Pochopil jsem realitu.
Tak já neumřel.
Krásná paní v bílém mě přivedla tím tunelem sem, na nemocniční lůžko.
Do očí mě bodalo světlo nad postelí. Proto jsem je musel mít zavřené.
"Tak co sestro, už se probral?"
"Sedím u něho, pane doktore a mluvím na něj. Stále mlčí a oči neotevřel."
Sestra seděla na židli vedle mé postele a hlídala můj stav.
Držela mé chladné ruce a hřála je svými, jako by mi tím do nich vracela život.
"Pít. Pít! Chci se napít."
Trhla sebou.
„Konečně začíná mluvit!"
Namočila tampon z gázy do sklenice s vodou a přitiskla na mé rty.
Do vysušených úst mi z něj vmáčkla pár kapek vody.
Nebyl jsem schopný se napít.
Špatně se mi polykalo.
Otevřel jsem na chvilku oči.
Uviděl jsem kolem sebe lékaře a sestřičky.
V žílách jsem ucítil jehly od kapaček. Strašně mě bolelo v krku a nose.
„To je dost, že začínáš reagovat mladíku! Jak se cítíš?"
Nemohl jsem pořádně mluvit. Nechtěl jsem nikoho vidět.
„Kde... to jsem, co... co... jste to se mnou dělali, bolí... mě krk a nos..."
„Museli ti hned po příjezdu do nemocnice vypláchnout žaludek. Teď jsi z nejhoršího venku, už dýcháš sám. Proč jsi to udělal?
Víš, že nechybělo moc a po takovém množství léků jsi mohl vážně zemřít?
Teď jsi hospitalizován na jipce.
Nějaký den si tady poležíš, mohl sis těmi léky vážně poškodit játra.
Tak si tady odpočineš a pak tě převezeme do Psychiatrické léčebny ve Šternberku.
Bude u tebe sestra. Tak se z toho vyspi.
A ten nos tě přestane bolet.
Nechtěl jsi otevřít ústa, tak jsme museli zavést hadičky k výplachu žaludku nosem. To ti také podráždilo krk. Tak odpočívej."
Lékaři odešli a vedle mého lůžka seděla sestřička. Díval jsem se na ni.
„Co si mě tak prohlížíš?"
„Chtěl bych se napít, snad se mi bude lépe mluvit."
Vzala ze stolku sklenici s vodou a podala mi ji. Neudržel jsem ji v ruce, málem se se polil.
Uchopila ji a přiložila k mým rtům.
„Tak to zkus. Pomalu jen usrkávej..."
Osvěžil jsem se. Nateklý jazyk už tolik nezavazel při mluvení.
„Já myslel, že jste ta Krásná paní Smrt. I ona je celá v bílém, tak jako vy. Jenže má přes tvář bílý závoj."
„A copak je na Smrti tak krásného? Kdo o ni prosím tě stojí, každý chce přece žít!"
„Já ne..."
„Je vidět, že si tě tam nechají pěkně dlouho!"
„Kde?"
„Ve Šternberku!"
„ A ty jsi mluvil se Smrtí? Hloupost, to se ti jen něco zdálo!"
„Kdepak, nezdálo..."
„Tak jak vypadá ta Dáma v černém?"
„Už jsem vám řekl, že je celá v bílém, jako vy. A nemá kosu pro umírajícího."
„Hmm. A jak to tedy dělá?"
„Vezme vás za ruku, přes oči zaváže šátek, vede vás tunelem, až vás dovede ke dveřím. Září tam nádherné stříbřité světlo. Když otevře ty dveře a řekne, že do nich můžete vstoupit, tak zemřete.
Mně je jen ukázala a řekla, že mě vrátí do světa živých.
Vzala mě za ruce a kamsi vedla. Cítil jsem, jak mi drží ruku. Pak mě pustila a odešla."
Sestřička se rozesmála.
„Ty jeden bláznivý kluku, to já tě tu po celou dobu držela za tvé ruce a modlila se, aby ses probral k životu.
Ne Smrt, ale já tě držela a ty jsi hladil mé ruce!
A mluvil jsi fakt z cesty...
Prý...
"Děkuji, že sis mě vzala k sobě. Mluvil jsi, jak jsi slabý a chtěl jsi vědět, co bude, až si tě odvede těmi dveřmi...
Víš, co bude? Budeš žít a na všechno časem zapomeneš!
Jestli ti to nezanechá následky fyzické, můžeš být rád.
Ale to co jsi provedl, to ti zanechá navždy jizvu na srdci a budeš se muset naučit s tím žít do konce svého života."
„Ne. Nenechá. Já už srdce nemám. Vzal mi je ďábel. A to, co je tam na tom monitoru v tom rytmu, ta zelená čárka, tou hýbe jen má pumpa, sval, který prohání tělem krev. Nic víc. Já už srdce nemám. Jen pumpu."
„Tebe si tam vážně nechají ale dlouho!
Když tě dovezli, vyndali jsme ti z kapes té divné uniformy věci.
Našli u tebe peněženku, nějakou knížku a kapesník.
Ten se ale roztrhl a vysypal se z něj písek.
Na co nosíš sebou v kapesníku písek?"
„To mělo být hozené do hrobu ...Na moji truhlu."
„Dost! Pro dnešek dost. Zavři oči a spi. Spánek tě posílí."
Odmlčela se a dlouze se na mě dívala. Já na ni také.
V očích měla najednou smutek.
„Řekneš mi, proč jsi to provedl?"
Zavřel jsem oči a zašeptal.
„Protože jsem měl... Srdce a duši. Z nešťastné lásky. Ale už o tom nebudu mluvit."
Sestra mně urovnala přikrývku a vzala za ruku. Cítil jsem, jak mě její ruka hřeje.
„Tak už na to nemysli a spi..."
Chtěl jsem jí říct, aby mě stále za tu ruku držela a nepouštěla ji.
Vysílením jsem zavřel oči, nic jí neřekl a spal jsem.
Usnul jsem a prospal jsem celý následující den.
Pořád mě bolel nos a také v krku.

Bylo mi jedno, co se mnou lékaři dělali, bylo mi jedno, co bude následovat.
Když jsem otevřel oči, uviděl jsem u sebe sedět na židli jinou sestru, než byla ta, se kterou jsem mluvil poprvé.
„Jak se cítíš? Jana mi říkala, že jsi jí vyprávěl o svém setkání se Smrtí. Dost zajímavé.
Tak to budeš dlouho žít, jen už prosím, nikdy neudělej stejnou blbost. Rozumíš mi? Ani si neumíš představit, kolik jsme s tebou měli práce, přivést tě zpátky k životu."
„Blbě. Cítím se hrozně. Co je dnes za den?"
„Pondělí 21. září."
„Já musím do Šternberka..."
„Nic se neboj, jen co se postavíš na nohy, tak tě tam sanitka hned odveze. Tam jim budeš mít co vysvětlovat."
„Já se měl ale vrátit už včera, v neděli, budu mít velký průšvih. A dostanu černé body..."
„Průšvih už máš. Jaké body? A kde jsi včera měl být?"
„No přece ve Šternberku!
Já se tam léčím kvůli alkoholismu. Včera jsem se měl vrátit v pořádku na Protialkoholní oddělení. Žádný alkohol jsem nepil. Už nechci nikdy pít.
Ale ten můj Ďábel se zase ozval.
Ujistil, že mu neuteču. I kvůli svému pití jsem se chtěl zabít."
„Ty slyšíš nějaké hlasy?"
„Ano, slyším a také vidím, kdo ke mně promlouvá.
Je to Ďábel a Smrt. Opravdu."
„Budu tě muset víc hlídat. Přála bych ti, abys nic neslyšel a neviděl..."
Na pokoji se objevil lékař.
„Ty jsi nám dal ale zabrat! Jak tě to mohlo proboha napadnout udělat?"
Neodpovídal jsem.
Od okamžiku, kdy jsem procitl na nemocničním lůžku, když mi zachránili v poslední minutě můj podělaný život, byl ze mne někdo jiný.
Nebyl jsem moudřejší, přes noc po boku se Smrtí nikdo nezmoudří, já jen přes tu noc zestárl a díval jsem se na svět očima úplně jiného Tonyho.
Jen jsem zvážněl a plně si uvědomil, že legrace definitivně skončila.
Prý Smrt člověka nezmění. Zemře takový, jakým byl. Mě změnila dokonale, když jsem se s ní setkal.
V úterý odpoledne přišla sestra a oznámila mi, že mám návštěvu.
Nestál jsem o nikoho.
Na pokoj vstoupila máma, kterou doprovázel otec.
Ve tváři měla strach a bolest.
„Toníku, proč jsi to jenom udělal... Víš, že jsi mohl umřít, uvědomuješ si to? Nedovedeš si představit, jak mi bylo, když nám to přišli policajti oznámit, slib mi tady, že to už nikdy neuděláš. "
„Měl jsem zemřít. Neměli byste doma alkoholika, nemuseli jste se za mne stydět."
„Prosím tě už tak nikdy nemluv, víš, že tě máme oba rádi!"
Pohlédla přitom na otce.
Stál za mámou a těkal očima na mne, na mámu, na přístroje a mé kapačky v žílách.
Byl jsem mu vděčný, že za celou dobu nepromluvil.
Co mi chtěl říct, to už řekl nedávno doma.
Ožralého hajzla doma nechce!
„Pan doktor nám řekl, že tě budou muset nechat odvézt do Šternberka, na Psychiatrické oddělení. Na pozorování.
Jen nevím, co budeš muset udělat, abys neměl zle, že nejsi na protialkoholním léčení. Budeš se tam muset na to zeptat, slyšíš? Nesmíš na to zapomenout, zbývají ti už jen dva měsíce léčby. Já se bojím nejvíc toho, co na to všechno řekne škola. Pěkně sis to nadrobil..."
„Neboj se, všechno si zařídím. Běžte domů, chce se mi spát."
„Ještě nepůjdeme. Já se posadím tady na tu židli a pobudu u tebe. Jen spi, nebudu mluvit, jen se budu na tebe dívat. Jo. Jen se budu dívat...
Pozdravují, tě kluci Berkovi.
Já jim řekla, že ležíš v nemocnici, ve Šternberku. Mirek řekl, že tě tam určitě navštíví."
Usnul jsem. Kdy odešli nevím.
Ve čtvrtek mi lékař sdělil, že v pátek ráno opustím jipku a sanitka mě odveze do Šternberku, do nemocnice na Psychiatrické oddělení.
Tak tam, ve šternberské nemocnici, tam jsem už jako doma.
Znám tam Záchytku, jsem tam na Protialkoholním oddělení a teď mě zavřou na nějakém psychiatrickém pavilonu. Na jak dlouho?
V pátek ráno jsem opustil lůžko. Po snídani jsem dostal své oblečení a věci.
Oblékl jsem se do své uniformy, zkontroloval obsah peněženky a do ruky si vzal knihu, kterou jsem dostal od Eriky, Utrpení mladého Werthera.
Kanady jsem si ani nezavazoval. Proč taky.
Zanedlouho mě z nich stejně vyzují a svléknou i z uniformy.
Poděkoval jsem všem za poskytnutou péči.
Hledal jsem očima sestřičku Janu, ale nezahlédl jsem ji.
Té jsem chtěl poděkovat za to, jak byla u mé postele první noc.
Když jsem zavřel oči, ucítil jsem, jak mi držela a hřála mé ruce.
Uvědomil jsem si, jakou sílu a význam má takový stisk ruky pro člověka.
Sanitka čekala dole před budovou.
V doprovodu sestry jsem sešel z poschodí a nasedl do sanitky.
Lékař, který v ní byl, řekl řidiči, že může vyrazit. Sanitka jela bez sirény.
Lékař usoudil, že nevypadám na nebezpečného blázna.
Usmál se na mě.
Tak co? Stálo ti to za to?
Publikoval(a): Tonyend, 23.4.2013
Přečteno (74x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip

Spodek

Stránka generována 18.10.2018 22:38
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti