Básně, Povídky, Úvahy, Pohádky, Fejetony, Romány, Reportáže

a

Smlouva s Ďáblem 24

Smlouva s Ďáblem 24

Tonyend Romány » Zamilované, romantické

Anotace: Podle Mengeleho je už Tony závislý na alkoholu. Začíná se propadat čím dál víc...Myslí na Eriku i pivo.Ve třídě zesměšní Únor 1948 tím, že na nástěnku přidá nepatřičnou fotku. Ředitel Jurák to nepřejde mlčením...

Kluci se chystali jít na večeři.
„Ajfel, kde jsi byl celé odpoledne?“ vyzvídal Aleš.
„Slavil jsem narozeniny.“
„Kdo je má?“ zeptal se Jarek.
„Já. Mám dnes sedmnáct.“
„A jak to, že jsi střízlivý?“ zasmáli se všichni.
„Řekl jsem vám, že já si to dovedu zařídit. Oslavil jsem je a v pořádku se vrátil.“
„A řekneš nám, kde jsi byl?“
„Tak to vám milánci moji, tak to vám opravdu neprozradím…“
„Nenapínej a vyklop to, v hospodě jsi nebyl, tak kde jsi seděl, že by v té čekárně na nádraží?“
„Jo, uhodli jste to.“
„A že jsi nás nepozval. To od tebe není pěkné.“
„Nepozval, abych vás nedostal do průseru.“
„Až budu slavit narozeniny já,“ řekl Aleš, „tak tě taky nepozvu, ty jeden soukromníku!“
Neprozradil jsem, jaké bylo mé odpoledne s Naďou.
Docela příjemné odpoledne s láhví vína Romance ve dvou.
Bez rozžatých svíček.
Zato částečně v posteli. Byla to taková krásná romantika, s příchutí zakázaného ovoce.
Po vínu mě začala pálit žáha a dostal jsem velký hlad.
A žízeň. Té se snad nezbavím. Budu muset zase zajít k Mengelemu, na kontrolu hladiny cukru.
Na chodbě se rozezněl zvonek.
„Pánové, můžeme odkráčet na večeři.“ vyzval nás Aleš a tak jsme šli do jídelny.
Na večeři byla krupičná kaše, ale vzal jsem si jen jablko, přídavek k večeři, protože na sladké jsem chuť neměl.
Odešel jsem na pokoj.
Kaše chutnala, tak se s ní ládovali, jako malé děti. Když se objevili na pokoji, každý měl schválně pusu od kakaa.
„Dnes vám nedali lžíce? Vypadáte, jako prasata, běžte se umýt,“ povídám klukům.
„Jo? Ale bylo to dobrý!“
Smáli se a šli se umýt.
Když se vrátili, tak na mně zkoušeli, jestli vyzradím, kde jsem byl. Nic jsem jim však ani slůvkem nenaznačil a šel jsem se také umýt.
„Jsi nějaký nesvůj. Nevyvedl jsi zase něco?“ zeptal se mě pak Honza.
„Myslím, že ne.“
Myslel jsem si to, ale jistý jsem si nebyl.
„Dáme si mariáš, budeš hrát taky?“
„Nebudu. Půjdu si lehnout. Mám nad čím přemýšlet.“
Natáhl jsem se do postele a chtěl usnout.
Nešlo to.
Ne kvůli svítícímu lustru, ale proto, že ve mně hlodal pocit pochybnosti o líbání se s Naďou.
Bylo to opravdu tak nevinné?
Co by asi řekla Erika, kdyby mě viděla, jak ležím v posteli s Naďou?
Byl jsem sice oblečený, ale líbal se s ní a mazlil…
Naštěstí k ničemu nedošlo.
Ale kdybychom vypili ještě jeden litr vína? Skončilo by to opravdu jen tím, jak řekla Naďa, kamarádským políbením?
Asi ne.
Takže už to raději nikdy neudělám. Hranice věrnosti je křehká.
A Erika je jediná, kterou doopravdy miluji.
Nestojím o vyspání s holkou bez lásky. Tak je to určitě správné. Už to fakt neudělám.
Usnul jsem a chtěl jsem si nechat zdát o Erice. Ve snu se mi však zjevila nahá Naďa.
Byla opravdu moc krásná.


Ráno jsem se probudil žízní a s pocitem viny.
Žízeň zaženu tím, že se napiju, jak ale mám ze sebe dostat ten pocit viny?
Oblékl jsem se a šel ven, abych si dal jedno láhvové pivo v nedalekém bufetu.
Vstoupil jsem dovnitř. Nad hlavou mi zacinkal všudypřítomný hradišťský zvoneček.
Ten byl snad všude, kromě veřejných záchodků.
U pultu stáli dva chlapi. Pili na stojáka své první pivo.
Ruce se jim třepaly tak jako mě.
Prodavačka za pultem ani nemrkla, když jsem ji řekl o jednu desítku.
„Tak co mladý, bez toho vyprošťováku by nám den nezačínal hezky, že jo?“
Neřekl jsem na to nic.
No vida, tak hezky se tomu prvnímu pivu říká. Vyprošťovák! To by mě nenapadlo.
Rychle jsem pivo vypil a vrátil prázdnou sklenici paní u pokladny a šel zpátky na pokoj. Pivo pocit viny nesmylo. Naopak. Byl jsem podrážděnější než kdy jindy. Měl jsem si dát asi ještě jedno.
„Kde jsi byl?“ zeptal se Jarek.
„Pro vyprošťováka!“
Jarek se podíval na Aleše a oba nechápavě zakroutili hlavami.
„Dal jsem si jedno hned po ránu v bufetu, no a co?“
„To už nevydržíš do pivovaru? Že musíš mít pivo ještě před snídaní?“
„To je moje věc. A snídat nebudu. Stačí mi pivo.“
„Ale nedávno jsi žvanil, že musíš jíst pět krát za den, nebo to jsi taky jen tak kecal?“
„Krucinál fagot, co se pořád někdo stará co já? Hleďte si svýho a jiných, jo?“
Vyšel jsem ven a vztekle za sebou zabouchl dveře.
Spěchal jsem do práce.
V klidu si dám se sklepáky trochu piva a půjdu makat.
A když budu mít hlad, tak si koupím třeba dva rohlíky a stačí. A vy si žerte třeba deset krát za den. Měl jsem po náladě.
Šatna byla prázdná.
Převlékl jsem se do montérek a letěl do sklepa. V kumbálu nikdo nebyl. V korbelu bylo hodně piva, tak jsem ho vypil a šel na sladovnu. Hned mi bylo lépe.
Podíval jsem se na tabuli, přečetl jsem si, která humna mám dělat.
Vybral jsem si oráč a šel pracovat.
Naďa měla dnes volno.
Potkali jsme se až v jídelně, při obědě.
Seděla za stolem s těmi holkami ze Slovenska. Mávla na mě a ukázala, že si mám jít přisednout k nim.
Na táci jsem si nesl jen hlavní jídlo, polévku jsem nechtěl. Moravský vrabec se zelím a knedlíkem mi stačil.
Položil jsem tác na stůl a pozdravil.
„Ahoj holky!“
„Ahoj!“ odpověděly Slovenky a uculovaly se.
Naďa na mě spiklenecky mrkla.
Schválně jedla pomalu. Čekala, až ty dvě odejdou od stolu.
Když jsme zůstali sami, tak se zeptala, co na internátu.
„Žádný problém nebyl?“
„Ne. Jen kluci se vyptávali, kde jsem byl. Ale neřekl jsem nic. Zůstane to jen mezi námi. A jestli se vynoří nějaké řeči, tak jedině od těch dvou, co právě odešly. Viděly, že jdu k tobě.“
„To je má věc, koho si k sobě pozvu. Z řečí si nic nedělej… Vždyť jsme nic špatného nedělali, ne?“
„Já o tom, ale začínám pochybovat.“
„Ale, no tak, Tony, vzpamatuj se! O nic nešlo. Zůstane to mezi námi a budeme dál přátelé.“
„Naďo, já ti teda něco řeknu. To je ono. Přátelé! Ale já mám z toho strach. Už se mi o tobě včera v noci zdálo… Přemýšlel jsem, jaký je rozdíl mezi polibkem přátelským a z lásky.“
„A co jsi objevil?“
„Že v tom rozdíl nevidím. A to je problém. Kde je tedy hranice mezi láskou a přátelstvím? Nemám s tím žádnou zkušenost, ale něco mi říká, že bude velmi tenounká, asi jako vlas. A já chci být své Erice věrný napořád. A včera to bylo strašné pokušení. Co chybělo a vlas se přetrhl… Líbíš se mi, to musím přiznat, ale jestli chceš, tak buďme jen kamarády, jo? Bez líbání, bez mazlení.“
Naďa se zasmála.
„Tony, tobě by to vážně tolik vadilo?“
„Možná, že mně ne. Ale Erice určitě. A je dobře, že o tom neví…“
„Dobře! Ty můj kamaráde… Tak na včerejšek zapomeň!“
„Zlobíš se?“
„A kdybych se zlobila, změnilo by se na tom něco?“
Odložil jsem příbor na talíř a díval jsem se do jejích očí.
Asi jsem se mýlil, když jsem ji viděl poprvé a pomyslel si, že má taky ty čuráčí oči.
Neviděl jsem v nich rozestlanou postel.
Jarmilka v nich měla hned nejméně dvě!
Naďa ne.
Měla v nich určitě touhu s někým trvale být. Ale já to nemohl být. Už kvůli svému věku.
„Naďo, já si myslím, že ti chybí chlap. Ale napořád, ne na jednu noc. A já na jednu noc už nechci být. Zamiloval jsem se jednou do jedné holky. No do ženy. Měla přes třicet… Vyspal jsem se s ní.
Řekla mi, že můžu kdykoli přijít a zopakujeme si to.
Když jsem za ní přišel, tak mi přišel otevřít nějaký chlap a těžko jsem to pochopil… Že má kromě mne i jiné…
A pak jsem potkal Eriku.
Poprvé jsem se doopravdy zamiloval a pořád jsem zamilovaný. A to je úplně něco jiného, nevím, jak bych to vysvětlil…“
„Tak mi nic nevysvětluj, já to taky znám. Jsem ráda, že si o mně nemyslíš, že jsem nějaká kurvička. To teda nejsem a nikdy nebudu! Ale z tebe bude pěkný proutník. Tichá voda břehy mele! Nic ve zlým.
Ale v jednom máš pravdu. Jsem tu sama, nikoho neznám a vlastně mám strach, že zase naletím nějakému vychcánkovi. Tys byl první, kdo mi byl sympatický, přestože jsi mladší. Ale jsi jakýsi jiný, než ti ostatní. Asi proto. Tak to uzavřem.
Zůstaneme kamarády. Platí?“
„Platí!“
Z jídelny jsme odešli spolu, ale už se do mě nezavěsila.
Kráčeli jsme vedle sebe na sladovnu a bylo to tak lepší. Nikdo po nás alespoň blbě nehleděl.
Naďa šla domů, na chodbě mi zamávala, já si šel za svou prací.
Nešel jsem se ani napít piva do sklepa.
Tím, že jsme si to takto vyříkali, tak jsem si myslel, že jsem ten pocit provinění vůči Erice ze sebe smyl.

Byl jsem s oráním hotový dříve. Seděl jsem na slaďácké šatně a odpočíval. Ve dveřích se objevil zase jako duch mistr.
„To už jsi hotový? Že tu sedíš?“
„Pane mistr, mám hotovo. Můžu jít na internát? Potřebuji si sbalit věci na doma.“
Podíval se na hodinky.
„No, je ještě brzo, ale běž. Jsem s tebou spokojený. Měl bys ale projevit víc zájmu o všechno, ne jen o svoji práci. Mohl bys po vyučení dělat parťáka, máš na to! No, tak běž, běž už, když tak pospícháš domů!
A přemýšlej nad tím, co jsem ti řekl.“
„Děkuju mistře, máte to u mě!“
Šel jsem se převléknout a umýt. Mrzelo mě, že jsem mu musel maličko zalhat. Spěchal jsem na internát jen proto, že byl pátek a mohl jsem mít u školníka dopis od Eriky!
A nemýlil jsem se. Dopis tam na mě čekal.
Napsala, že mám v sobotu přijet, jako obvykle.
S radostí jsem si sbalil brašnu, upaloval na nádraží a nemohl jsem se dočkat odjezdu vlaku a na to, že budu doma.

Po příjezdu do Brodu jsem nešel rovnou domů. Dlouho jsem neviděl kluky Berkovy, tak jsem je šel k nim domů pozdravit.
Pokecali jsme si a zanaříkali, že už by mohlo být jaro, abychom mohli vyjet na čundr.
Jenže zima se ještě dlouho nevzdá své vlády nad přírodou. Do jara daleko. O to víc jsme se těšili.
Nabídli mi, že mají litr třešňáku.
Otec je opilý na mol, tak nebude vědět, jestli ho vypil, nebo ne.
Poděkoval jsem, že nechci.
Divili se, jindy bych neodmítnul. Zítra jedu za tou svojí holkou a nechci zbytečně chytit slinu. V Brodě raději nepiju.
Doma jsem pozdravil tím svým: „Ahoj, tak už jsem tady!“
Vysvlékal jsem se a uslyšel otce.
„Ty vlasy si už běž ostříhat! Vypadáš jak ženská, zezadu by se každý spletl. Bigbítová mánička!“
„Mě to nevadí, ve škole taky ne a v práci si je můžu vzadu stáhnout do gumičky a udělám si cop. Holič si na mě musí počkat!“
Z brašny jsem vytahal špinavé prádlo a hodil je do koše.
„Mámo co jsi vařila dobrého, mám vážně hlad!“
„Ale nepovídej! Obědval jsi v práci a snažíš se dodržovat životosprávu?“
„Jo. Měl jsem vrabce, zelí a knedlík. Osm koleček! Takže dodržuju.“
„V troubě je rizoto a na sporáku bramboračka v kastrolku. Tak si dej.
A nesol tolik, víš, že to není zdravé…“
Povečeřel jsem a těšil se na sobotní ráno.
Probudím se, dám si sprchu a pojedu za miláčkem Erikou. Jen budu muset na mámě vyptat pár korun.
Vezmu Eriku do cukrárny na pohár. Jak je jen možné, že nekouřím a peníze stejně furt nemám? Divný.
Divný je to všecko.

V sobotu jedu desátým do Vizovic za Erikou.
Naštvaný, že mrzne až praští.
Na oknech vagonu je námraza.
Dýchnu do ní, povolí, utvoří se kolečko. Přiložím k němu prst a námraza taje.
Tlačím prstem čárky okolo kolečka a tvořím z něj malé sluníčko. Ale pořád je ledové. Už aby vysvitlo to na obloze a bylo jaro.
Než dojdu k jejich domu, tak jsem pořádně promrzlý. Chtělo by to nosit místo silonové bundy kožich. Nevím, čím je ta má vycpaná, ale nehřeje, spíš chladí. Brr.
Čepici také nenosím. Schválně! Proč bych měl schovávat své dlouhé blonďaté vlasy? Nemám důvod.
Mně se dlouhé vlasy líbí a Erice také.
Kdyby řekla ostříhej se, tak jdu hned k holiči.
Ale ona to neřekne.
Podle otce jsem mánička, ale bordel na zábavách nedělám, protože na zábavy nechodím. Policajti drsně máničkám doporučují, aby se nechaly ostříhat, je to prozápadní móda.
Z jejich komína se valí šedobílý kouř do mrazivého ovzduší. Je vidět, že kamna uhlí dobře spalují. Doma budou mít příjemné teplo.
Po zazvonění přichází otevřít její máma.
Kde je Erika?
„Dobrý den, jdu za Erikou, je doma?“
„Pojď dál Toníku, pojď, ať zavřu a nejde k nám zima do chalupy. A nemusíš se vyzouvat, jen trochu otřep boty na rohožce.“
Přede dveřmi oklepávám z bot zbytky sněhu a jdu dovnitř.
„Erička šla do obchodu, každou chvilku by se měla vrátit. Snad tě nečeká na náměstí, jak jste se domluvili?“
„Že bude doma.“
„Tak si odlož bundu tady na věšák v síni a jestli chceš, tak si běž sednout do jejího pokoje, nebo pojď za mnou do kuchyně. Však ona příjde.“
Pověsil jsem bundu na věšák a šel raději do kuchyně. Posadil jsem se na kanape a nevěděl o čem mluvit.
Díval jsem se mlčky na kuchyňská kamna, jak jsou rozpálená, jak hicují.
Vařila oběd a kuchyně voněla stejně, jako když máma vařila na podobných kamnech ve Vidlákově. Živý oheň nic nenahradí. Ani plyn, ani elektrika.
„Obdivuješ naše kamna? No ty už pamatují…Ale táhnou náramně, nedávno jsme tu měli mistra kominického, protáhl komín… Ve městě to máte snazší.
Otočíte knoflíkem, lup lup, a zapálíte sporák na plyn, nebo zapnete elektriku.
Je to výhoda, v kuchyni je pořád čisto. My musíme pořád dokola uklízet.
Smetí z uhlí, vidíš jak je ten uhlák plný, tata, nevím proč, ho tahá ze sklepa přeplněný, jen mi přidává práci a pak ten jemný prach z popela, to ti nepřeji vidět… Ale to teplo, to je jinačí než z ústředního topení…“
„Ale já jsem z vesnice! Taky jsme tam museli topit dřívím a uhlím. A v ložnici i obýváku jsme měli jen takové kulaté železné kamna, byly na piliny a otec mě naučil natlouct do nich ty patrony…“
„Tak ty já také znám! Když se ta patrona, špatně nadusala, tak to v noci pořádně bouchlo, no že mám pravdu?“
„Máte, máte, přesně tak, ale v noci byly rozpálené skoro do běla a to byl zážitek, no když bouchly, tak jsem někdy myslel, že vyhoříme…
A v Brodě jsme donedávna měli v bytě taky kamna na uhlí, ale jen v obýváku a ložnici rodičů.
Na podzim nám vždy přivezli fůru uhlí a dřeva. S otcem jsem je uklízel do sklepa. Už k nám zavedli ústřední topení, tak máme čisto. Žádný svinčík.
Navíc je máma invalidní, tak to měla práci navíc. Ale pomáhal jsem jí, jak jsem mohl. Je hodná. Špatně chodí, ani nevím, jestli jsem vám o ní povídal.“
Seděli jsme vedle sebe, smáli se piliňákům, vzpomínali vlastně na staré časy a přitom to bylo nedávno.
Dveře v síni zaklaply.
„No vidíš, už je tady… Eriko! Máš tady Tondu.“
„Já vím, vidím jeho bundu na věšáku, moment, jen se přezuji a jdu za vámi,“ volala
Erika a jak vešla do kuchyně, položila nákupní tašku na stůl a dala mi pusu.

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že tu jsi a že tě zase vidím!“
„Mamko, že si nákup uklidíš, my půjdeme ke mně… Pojď, Tony, pojď…“
„Tondo, můžeme ti nabídnout oběd. Nebo mně dáš zase košem?“
„Jéé, to jste moc hodná, ale nemám hlad. Jen žízeň. Můžu vás poprosit o ten dobrý čaj s medem?“
„A nechceš do něj trošku slivovice na zahřátí? Já to nemusím, náš táta si v zimě do čaje občas kapne, pěkně to zavoní a léčí… Tak co?“
„Děkuju, ale ne. Slivovici nepiju.“
Já hlupák to řekl tak, že oznamuji, všechno ostatní piju, tak můžete nosit na stůl, pivo, víno, vodku. Jenom ne slivovici.
Erice to neuniklo.
Změřila si mě zkoumavým pohledem.Tony tak co piješ?
Čaj, Eriko, jen čaj, teplý s medem nebo bez medu a studený také. Viděla jsi mě pít? Ne? No tak co koukáš, co jsem to řekl. Slivovici nepiju. Nic víc v tom nehledej…
Sedl jsem si do křesla.
Sedla si naproti a chytla mě za ruce.
„Tony, stalo se ti něco? Jsi nějaký jiný…“
„Ne, nic se nestalo, jen jsem unavený z práce a špatně jsem asi spal.“
Jak je to jen možné, že každá žena na muži pozná, že něco není v pořádku?
Vstala a řekla, abych zavřel oči a nedíval se.
Odložil jsem hrnek s čajem na stůl a zavřel jsem oči.
Něco zašustilo.
Ucítil jsem, jak mě lechtají její ruce na krku. Něco mi na něj položila.
„Už můžeš oči otevřít a podívat se!“
„Nic nevidím!“
„Tak si šáhni na krk a uvidíš!“
Přejel jsem si rukou po krku a ucítil jsem řetízek.
Pozvedl jsem jej, co to šlo a uviděl jsem, že jsem od ní dostal také dárek k narozeninám.
Stříbrný řetízek a na něm srdíčko, kotvičku a křížek.
„To máš ode mne k tvým sedmnáctinám.
Srdíčko je z lásky k tobě, kotvička je naděje a křížek láska až za hrob. Líbí se ti?“
Vstal jsem a objal ji. Pevně jsme se k sobě tiskli s vírou, že nás nic na světě nemůže rozdělit. Naše láska bude až za hrob, nebo jak se to říká.
Líbal jsem ji a hladil po vlasech.
„Děkuji ti, má lásko, moc děkuji! Budu jej opatrovat jak oko v hlavě a nosit až do smrti. To mi můžeš věřit, až do smrti!“
„Jestli chceš, tak ti něco ještě zahraji, ano?“
Dobře věděla, že neodmítnu.
A žádné něco, ale moji oblíbenou Píseň pro Elišku.
„Prosím o tu moji…Však víš. A pak, jestli si troufneš, tak tu sonátu, kterou hrála Katka.“
„Tak dobře zase Kreutzerovu neumím, nic bys z poslechu neměl. Můžu něco jiného.“
„Já si sednu, zavřu oči a ty jen hraj, co budeš chtít, jen prosím hraj…“
„Jak to, že se ti to tak líbí? Není lepší bigbít?“
„Když tě poslouchám, mám při tom hezké představy a příjemnou náladu. Ta hudba opravdu povznáší nad denní starosti. Tak si už sedni a spusť!“
Zabořil jsem se do křesla, uvolnil se a naslouchal vodopádu tónů, melodií, které se na mne valily.
To je věc, hraje jen pro mne! Ještě doma ji budu slyšet, než usnu.
Najednou položila ruce jen tak na desku klavíru a přestala hrát. Otočila se ke mně.
„Ale já tě snad uspala, to ne, Tony, otevři oči!“
„Já nespal, neboj, jen jsem se tou hudbou kdesi toulal, představoval jsem si Elišku a..“
„Já ti dám Elišku! Máš přece mě, nebo ne?“
Jestli žárlila, tak to bylo přesvědčivé.
„Miluji jenom tebe. Asi se budu opakovat, ale věř mi, že budu milovat jen a jen tebe, žádnou jinou už ne!“
„Jo. To říká každý kluk holce, jen aby ji dostal, že?“
„Ale já tě nechci dostat, nejsem lovec. Jsem s tebou šťastný tak, jak jsme spolu doposud. A co jiní kluci holkám říkají, to nevím.
Nebavím se o tom. Možná jsem hloupý, naivní, ale věřím, že pravou lásku člověk může poznat jen jednou v životě. Protože je to poprvé a navždy. Proto ti docela vážně říkám, že miluji jen tebe. A milovat budu až do své smrti.“
„To je bezva! Máš sedmnáct roků, tak to budeš dlouho, ale dlouho, zamilovaný a milovat jen mě. Nebudeš toho jednou litovat?“
„Nikdy!“
"Děkuji ti za vyznání. No a co budeme dělat? Vážně s námi nechceš poobědvat?“ „Nemám hlad, takže ne. Snad se máma nebudu zlobit a pochopí to.“
„Tak počkej tady, já se najím a půjdeme ven. Ale kam v té zimě? Napadá tě něco rozumného? Přemýšlej zatím a já jdu na ten oběd."
"Nespěchej. Jestli je otevřená zámecká, tak se tam s tebou půjdu rád projít. Pod sněhem bude ještě více romantická akorát si nesedneme na tu naši oblíbenou lavičku, projdeme se a pak spolu půjdeme do cukrárny, pak si vlezeme do vagonu na nádraží. Zvu tě na oslavu!"
„A na co se mám už teď těšit?“
„Na velký jahodový pohár se šlehačkou, navrch strouhanou čokoládu a velkou misku zmrzliny, bereš?“
„Jo! Tak chvilku strpení, najím se a hned půjdeme, už se nemůžu dočkat.“
Prsty jsem si pohrával s darovaným řetízkem.
I studený kov, stříbro, mě nádherně hřál.
Každou noc tak budu s Erikou.
Bude mě hřát a dávat víru.

Oblékli jsme se v síni a rozloučil jsem se s její mámou.
„Ráda jsem tě viděla, přijď zase. A doma nejez, chci tě pohostit!“
Vyšli jsme před dům a drželi jsme se za ruce. Máma se nad tím už nepozastavovala. Jen se veďte.
Venku bylo o něco tepleji než před obědem.
Mrazík i tak ale štípal do tváří, do uší i do nosu. Tak ta procházka zámeckým parkem nebude dlouhá.
Zámek byl stejně zavřený.
Vrata byla zamknutá. Erika mě zavedla o ulici výš.
Tam byla zděná zeď okolo parku ukončena drátěným plotem. Jako každý plot, měl i tento v sobě díru.
Protáhli jsme se dovnitř a vstoupili na zasněženou cestičku.
Šli jsme po nekonečné bílé pláni, vedli jsme se za ruce a za námi zůstávaly ve sněhové peřině jen naše stopy. Jedny velké, mé, a druhé malé, její.
Kdyby tak mohl každý po sobě zanechat čitelnou stopu, vždy a všude, nejen jako do sněhu, hned bychom o sobě věděli více.
I o tom, co je skryto v nás, co vědomě nebo nevědomě tajíme. Panebože, jak já bych ten nevinný sníh zaneřádil.
Stromy byly bez listí jako roztažené ruce a jejich holé větve jako dlouhé prsty, natažené k nebi. Smrky a borovice nesly na větvích sněhovou deku, bylo to jako někde na horách. Procházeli jsme se a sníh nám vrzal pod botami.
„Víš, proč to tak vrže?“
Nechápavě se na mě podívala.
„Protože je to zmrzlý sníh, ne?“
„Kdepak! Každé sešlápnutí vytláčí ze sněhu vzduch, tak proto.“
Zimní park měl své kouzlo, ale v létě a na podzim je příjemnějším.
Teď byl jak čisté malířovo plátno a my do něj malovali naše stopy.
„Tak co, půjdeme raději do tepla cukrárny, ne?“
Paní z cukrárny na náměstí si nás už pamatovala. Hned jak jsme se posadili ke stolku.
„Tak mládeži, zase jahodové poháry? Se šlehačkou a zmrzlinou? Nebo s griotkou na zahřátí?“
„Máte pravdu, ale na šlehačku přidejte jen hodně strouhané čokolády a zmrzlinu zvlášť do velkých misek, děkujeme, griotku ne!“ odpověděl jsem od stolku.
„Eriko, nechceš džus, nebo něco jiného k pití, když mám ty narozeniny?“
„Díky. Stačí mi, cos objednal. A děkuji ti, že nic nepiješ, i když slavíš.
Taky si tě vážím, že jsi přestal kouřit, že jak říkám, nesmrdíš tabákem. Já bych to stejně hned poznala, kdybys chtěl švindlovat. Jak je to už dlouho, co jsi kouřil naposledy?“
„Co vím…Asi tak půl roku? Víc to nebude.“
Uvědomil jsem si, že se známe už půl roku a bylo to, jako bychom se znali odjakživa. Honem jsem šáhl na svůj nový řetízek s přáním, ať jsme spolu až do smrti!
Paní vedoucí a prodavačka v jedné osobě přinesla na náš stůl poháry a misky se zmrzlinou.
Erika zabořila lžičku do smetanové dvoubarevné zmrzliny a řekla.
„Na tvé zdraví, Tony!“
Paní to uslyšela a otočila se.
„Eričko, ty máš ale hodného chlapce! Pokaždé jen pohár a zmrzlinu. Že nepije. Ani tu trošku griotky na pohár. A to má, jak jsem zaslechla, narozeniny. Tak popřeju taky všechno nejlepší oslavenci!“
Smlsli jsme si na pohárech i zmrzlině a já zase dělal něco špatně.
Nemyslel jsem na svoji nemoc, na cukrovku.
Ale ani po této sladkosti jsem necítil, že by mě mělo být zle.
Asi to nebude tak hrozné, jak říkal Mengele. Ale na tu kontrolu si k němu raději zajdu.
Poděkoval jsem paní, že mají tu nejlepší zmrzlinu a zaplatil. Vyšli jsme před cukrárnu. Zastavil jsem Eriku.
Teď jsem se díval na hodinky já.
„Eričko, za chvilku mi pojede vlak, tak budu muset jít na nádraží. Venku je zima, tak se rozloučíme na náměstí a běž domů do tepla a napiš, pokaždé se moc těším na tvůj dopis. Ano?“
„Je mi s tebou tak dobře, že tě půjdu doprovodit k vlaku a počkám, až odjedeš. Hřeje mě láska!“
Řekla to tak hezky, upřímně a rozpustile.
„Tak když chceš zmrznout, tak pojď! A podej mi ruku, budu ti ji zahřívat.“
Jednu ruku si strčila do kapsy kožíšku a druhou tiskla moji. Mráz nemráz. Láska fakt dělá zázraky a nemožné věci.
Vlak už stál, připravený k odjezdu. Políbili jsme se a řekl jsem jí, aby už šla domů. Nastoupil jsem do vagonu a stál za namrzlým oknem.
Stála tam na perónu a dívala se na mě.
Prstem jsem vykreslil velké srdce do jinovatky na skle.
Položil jsem do něj obě dlaně a srdce začalo tát.
Jen ať hoří sedmnáctiletým velkou láskou.
Z nádražní budovy vyběhl polehku oblečený výpravčí, zapískal a zvedl plácačku. Zelená. Odjezd! Oklepal se zimou a běžel zpátky do tepla své kanceláře.
Vlak sebou trhl, lokomotiva zafuněla oblak kouře a odjížděl jsem k domovu. Sbohem, má nejdražší.
Erika stála u nástupiště, krčila se zimou v kožíšku a mávala.
Vlak projel zatáčkou a zmizeli jsme jeden druhému.
Domů jsem přišel jako ve snách.
Další čistý, nádherný den bez alkoholu.
Bude se mi krásně usínat.
Proklínal jsem ale svoji silnou slabou vůli, že nevydržím nepít. Když jsem s Erikou, na pití nemyslím.

Ďábel se mi dlouho nezjevil.
Vyčkává, ví, že jsem v jeho moci, proto mě nechává jít a bloudit, ví, že z jeho cesty nesejdu a povede mé kroky tam, kde mě rád uvidí.
Mezi jeho vyvolené, vybrané.
Prozatím se spokojil s tím, že mi vzal pevnou vůli.
Kdo ji má, vlastní hodně, kdo ji ztratí, bude zatracen.
Tahá za neviditelné nitky, jak loutce.
Je chytrý, mazaný. Ví, že chci dobré.
Až ho budu mít více, tak plnou silou udeří a okrade mne, ne o všechno, jinak by to pro něj nebyla žádná napínavá hra. Něco mi určitě nechá.
Abych se dál o dobro snažil, nějaké získal, a on si pak bude mít zase co vzít.
Peklo není na nebi ani v podzemí.
Ty síly Zla vkládá do mé mysli, do mého konání a mne si ruce.
Nad každým, s kým podepsal Smlouvu. Tvůj čas teprve nastane, jen se napij…Pořádně!
Bůh lidem vzkazuje Nezhřešíš!
Ďábel mává smlouvou Neutečeš !

Doma jsem se celý šťastný mámě pochlubil s dárkem od Eriky.
„Je to moc hezké. A jestli ti to dala z velké lásky, tak si toho važ.
Je jedno, jestli z lásky dostaneš maličkost, nebo velký dar, ber to jako dárek, ale ten největší dar je ten, když se dva najdou a milují.
Láska, ta opravdová, to je největší dar jeden druhému.
Já bych řekla, že hned po mateřské lásce je tato láska, vzájemný upřimný citový vztah dvou lidí. Materiální věci zůstanou stále věcmi, vzpomínkami.
Ale lásku, takovou, jakou teď prožíváš, si člověk nekoupí, ani nevynutí.
Ta musí přijít, jak se říká od srdíčka.
Tak na to mysli a važ si Eriky, oplácej stejně její cit. Jen jí něčím nikdy neubliž. Ať ji náhodou neztratíš.
Rozum se časem se ztrátou vyrovná, ale srdíčko, srdíčko to dlouho bolí.“
„Tebe někdy taky bolelo?“
„Řekla bych, že jednou rozbolí každého a špatně se to léčí…“
Viděl jsem, že se už o tom moc bavit nemíní.
Je to asi taky moudro.
Láska je největší dar!
Tak si to raděj píšu za uši. Je velmi zajímavé, že ta největší moudra, obsáhne jen několik slov.
„Mamí, já nebudu večeřet. Tak mě nevolej ke stolu. Pustím si magič a budu poslouchat a půjdu brzy spát.
„A co životospráva? Nezahrávej si!“
„Hlad nemám a je mi fajn. Když, tak si vezmu dvě jablka. Dobrou noc!“

Ležel jsem jen tak na posteli a pustil jsem si pásku se Zeppeliny. Zavřel jsem oči a snažil se hudbou vypláchnout z mozku ten nepříjemný pocit z vlaku.
Nešlo to.
Byl jako jed. Otravoval mě, ale neotrávil. Putoval mým mozkem a myšlenkami.
A já si nevím rady, co s tím. Skončí to tak, že se zase napiju a pocit se rozplyne a později na mě zase sedne. A tak dokola. Jak dlouho ale ten souboj vydržím tajit?
Raději jsem magič vypnul, tato hudba ještě více rozvířila mé myšlenky.
Přikryl jsem se, zmuchlal polštář pod hlavu a objal jej.
Dobrou noc má sladká Eriko!
Zítra ti ujedu do jiného světa. Do Hradiště. Do světa, ve kterém se opíjím.
Ale věř, že se odsud strašně těším domů a za tebou. Nelžu ti.

V pondělí hlásím Marii, že před snídaní půjdu k Mengelemu na kontrolu.
V neděli večer jsem snědl jen kousek sýru eidamu a krajíc chleba.
Zapil to jedním hrnkem čaje. Takže ráno budu na lačno. Tak jak vyžaduje odběr na cukr.
Uvidím, co dnes naměří.
Jestli to samé, jak naposledy, tak mi nic není.
Jím, jak mě napadne, kde bych jedl pět krát za den?
A pivo budu pít dál omezeně.
V čekárně u Mnegeleho je plno. Přijde po sedmé hodině a začne se selekcí. Zdravý, nemocný...
Je tu samá babka a dědek. Mladí se mu ale vyhýbají obloukem.
Vnucuji se sestře, že jsem na lačno, musím do školy a z hladu a žízně asi omdlím. Prdlajs! Seděl bych tam i tři hodiny. Sestra mě za chvilku volá, že mám jít do ordinace.
Odběry bere do deseti hodin a je něco po půl sedmé a už sedím na židli v ordinaci. Bunda je na věšáku, svetr z kousavé vlny také, ale je od mámy, rukáv košile na levé ruce mám vysoko vykasaný. Sestra mi dává rady.
„Tak natáhni hezky ruku, pořádně stiskni škrtidlo a zacvič s ní!“
Stahuji ze všech sil šedou gumovou pásku.
Vidím, že je stará a zpuchřelá. Schválně zaberu ještě víc.
Žíly mi naběhly na ruce jak provazy.
Sestra poklepává na tu největší v loketní jamce a chystá se do ní zarazit jehlu. Ajatinem desinfikuje okolí místa vpichu.
No já ti něco, předvedu. Táhnu za konce gumové pásky ze všech sil.
„Ty máš ale žíly! To je pak radost něco dělat, někdo má jen takové žížalky, vlásečnice a to jsou pak hematomy… Tak trochu to píchne..“
Zatáhnu ještě víc.
Ta guma ten tah nemůže vydržet. Rup! Guma praskla na dva kusy a sestra málem měla jehlu v oku, jak se lekla.
„No to jsem ještě nezažila za ty roky, co tu jsem. Uff, to už jsem viděla ledasco.“
Chtělo se mi smát, ale ovládl jsem se.
„To je z toho, jak se mi třesou ruce. Klidně mě píchněte i tak, vidíte, kam se trefit.“
Natáhl jsem ruku a jehlu vrazila do naběhlé žíly.
„Povol pěst.“
Krev se objevila na konci tlusté jehly a tekla pomalu do zkumavky.
A ještě do jedné.
Jen si vem, kolik chceš. Třeba je to ta zlá, ta mi chybět nebude.
Zkumavky uzavřela gumovým špuntem a napsala cosi na kousek hnědé lepící pásky. Olízla ji z druhé strany a nalepila na zkumavky. Pak je dala do dřevěného stojánku v papírové krabici.
Podala mi čtvereček gázy.
Nemusela nic říkat, už vím, co mám udělat. Položit na vpich a palcem stisknout a ohnout ruku. Tak se žíla zacelí a krev mi neteče do rukávu košile.
Chtěl jsem vstát a říct, aby mi dala šampusku na moč. Přitiskla mě zpátky do židle.
„Ještě seď. To není všechno. Ještě si vezmu trochu krve z bříška prstu. Který mi podáš, hmm?“
Ukazuji na levé ruce prst prostředník. Přetřela bříško desinfekcí a chtěla do něj píchnout jehlou. V tom mi začala ruka hopsat a pak i druhá.
Jako kdybych měl hrát na tympány.
Pevně ji chytila za zápěstí a píchla do bříška. Krev okamžitě vytryskla. Vzala dva vzorky a položila na prst kousek gázy.
„To je náhoda, nebo se ti to stává často? To by měl vidět pan doktor. Máte doma parkinsona?“
„Nevím. V kuchyni, to vím, to je plynový sporák Mora a v koupelce karmu, taky Mora. Já mám magnetofon Sonet Duo a lednička je ani nevím, jaké značky, televize Tesla, vysavač taky, a ty rifle co mám nové, ty se taky jmenují jinak. Levíštraus.
Ale o parkingsonovi nevím nic, že bychom ho měli doma…“
„Poslouchej ty…Já si tě pamatuju, dělals z pana doktora blbce, hraješ si pořád na Švejka, co? Já mu to ale řeknu!“
„ Já nevím, o čem to ale mluvíte, ptala jste se co, máme doma, ne?
A já vám to řekl a to mě otec říkal :Nikomu nikdy neříkej, co máme doma!
Jestli je to značka cizího auta, tak vás ujišťuji, že nemáme ani mopeda, kozí dech, ne tak toho parkingsona. Mě auta nezajímají…“
Sestra zalapala po dechu. Dívala se na mne. Buď je tak pitomý, dělá se, aby nemusel na tu vojnu…Nebo fakt neví co je parkinson.
„Kluku jeden, to je nemoc, člověku se třesou ruce, hlava, asi tak, jako teď tobě, rozumíš?“
„Jo tak. Tož doma se netřepe nikdo. Já se třepal strachy, když jsem měl dostat výprask řemenem od otce.. A teď se..“
„ Ale vidím, že tě darebáku řezal málo!“





„Nechte mě domluvit sestřičko. Teď se někdy třepu já, ale fakt jen někdy po ránu. Napiju se piva, stačí mi vypít jedno a přestane to. Chcete říct, že mám cukrovku a ještě toho parkisona?“
„Ne! Cukrovku máš. Ale ty ruky, ty se ti budou třást patrně z pití. Měl by tě vidět pan doktor a poslat na odborné vyšetření. Cítíš se dobře?“
Nechápal jsem, co tu vyšetřuje.
Máš krev? Máš!
Tak babo jedna zvědavá, dej sem skleničku na moč, na hajzlíku ti do ní udělám čururů a padám do školy.
Podíval jsem se na ni docela uraženě.
„Cítím se skvěle!“
„Nechceš počkat na pana doktora?“
„Ne. Kdy se mám přijít ukázat? Jako se zeptat na výsledky krve, na ten cukr?“
„Ve středu. Příjdi raději ráno a klidně se nasnídej. To pro případ, kdyby tě pan doktor poslal i na jiné vyšetření. Zaklepej a vezmu tě přednostně. Já si tě budu, ty jeden uličníku, pamatovat…“
Krev mi netekla, shrnul jsem rukáv košile, oblékl kousavý, ručně pletený svetr od mámy, natáhl na sebe bundu a otevřel jsem dveře ordinace. Srazil jsem se v nich s Mengelem.
Rychle pryč!
Doktora jsem málem porazil, a bez pozdravu jsem pelášil na internát.
Ruce se mi ještě trochu chvěly, ale stačilo si zajít vypít jedno láhvové pivo do bufetu a třes byl pryč.
To je medicína. Ne patáčky z Hlohovce!
Uklidněn jsem šel na snídani.
Bílá káva voněla, nebyla příliš sladká a tři čerstvé karlovarské rohlíčky k ní krásně křupaly.
Seděl jsem u stolu s kluky, usrkával jsem kávu a ukusoval rohlík.
Na tácek odpadávaly šupinky z rohlíku. Karlovarské mi chutnají nejvíc s kakaem. Nebo jen tak, bez ničeho.
Za 45 haléřů je jeden a chuť má jak zákusek v cukrárně za tři kačky. Dívám se, jak kluci spokojeně pijí kávu a cpou do sebe rohlíky. Občas se někdo zakucká, když kousne do křehkého rohlíčku a vdechne z něj odrobinku. Druhý mu dá herdu do zad a pokračuje v křoupání. S velkou chutí jsem se nasnídal.

Je týden školy.
Občas mě napadne nějaká kravina a provedu ji, aby se třída pobavila. Jednu mám na dnešek připravenou.
V časopise Svět socialismu jsem objevil velké, parádní foto.
Je to obrázek sovětského dělníka, určitě úderníka z některé pětiletky.
Stojí, utírá si pot z čela a u nohy má položené velké dynamo.
Buď je právě vyrobil, nebo je někam půjde zapojit. Tak co s ní udělám?
Vystřihl jsem ji s tím, že ji přidám na nástěnku. A taky k ní ještě připíchnu svoji poznámku:
Fanúšek Dynama Moskva s maskotem ide na stadijón.

Po snídani jdu na pokoj pro věci do vyučování.
Ve třídě nikdo není a tak potají přišpendlím tuto údernickou fotku k fotkám a článkům o Vítězném únoru 1948.
Hezky doprostřed nástěnky, takže to nikdo nepřehlédne.
Kluci si toho ale všimli, až když nám skončilo pondělní vyučování.
Koho normálního by zajímaly fotky a články velebící úlohu Lidových milicí, Ozbrojené pěsti KSČ, z mrazivých únorových dnů roku 1948?
Stáli před nástěnkou a řehtali se.
Kterýsi ukázal prstem na mne. To Ty?
Kývl jsem hlavou, že je to má práce.
Do otevřených dveří třídy nakoukl soudruh ředitel Jurák.
Zlákal jej hurónský smích.
Pln zvědavosti nakukoval dovnitř a nechápal, čemu se kluci u nástěnky tak smějí.
Vstoupil do třídy a zamířil k nástěnce.
Nic zvláštního, co by vedlo u tak vážného tématu, jakým je Vítězný únor, ke smíchu neviděl.
„Co je tu k smíchu?“
Někdo ukázal na obrázek, který tam byl navíc.
Rozhrnul přihlížející kluky a podíval se zblízka. Zrudl vzteky a fotku s připíchnutou poznámkou ihned strhl a roztrhal.
Její kousky znechuceně odhodil na podlahu.
Změřil si nás přísným ohledem.
„Kdo to tam umístil?“
„Já.“
Otočil se za hlasem, který se přiznal.
„Wolf! Uklidíš podlahu a okamžitě za mnou přijdeš s učňovskou knížkou!“
Našel jsem učňovku, posbíral útržky z fotky a šel za ním do ředitelny.

Posadil se do svého koženého ředitelského křesla a vyžádal si učňovku.
„Píši ti výtku a zprávu pro rodiče. Dávej si na mně velký pozor! Ber to, jako varování.
Můžeš odejít a příští týden chci vidět podpis rodičů, že si zprávu přečetli.“
Odcházel jsem s výtkou a poznámkou, že znevažuji význam Vítězného února.
Tak to jsem docela klidný, nad tímto se naši nebudou moc pozastavovat.
Horší by určitě bylo, kdyby jim oznamoval, že jsem často opilý.
Ten Únor obhájím. Vždyť šlo jen o trochu srandy.
Ale srandy po Únoru 1948 nebylo.
Vrátil jsem se do třídy.
Kluci se zvědavě vyptávali, co mi řekl.
„Mám si prý na něj dávat velký pozor! A napsal mi do knížky výtku a poznámku pro rodiče.“
„On si na tebe zasedne, uvidíš… Přestaň provokovat. Co doma, co na to řeknou?“
„Vždyť já nic špatného neudělal! A doma? Nic nebude. Podepíší se a je to. Komunisti nejsou. Vítězný Únor neslaví. Jedině pátého února moje narozeniny…“
Bacha jsem si ale dával.
Soudruh je soudruh.

Ve středu před snídaní jsem navštívil ordinaci doktora Mengeleho.
Také ve středu si k němu našlo hodně starých lidí cestu.
Starší měl rád. Pokecají si spolu o tom, vyslechne je, jak jim loupe v kříži, jak v noci asi nespávají, něco jim ale předepíše a bude se těšit, až se objeví příště.
S námi mladými takovou shovívavost nikdy neměl.
Čekárna se zaplňovala pacienty.
Bylo sedm hodin. Mengele už ordinoval.
Sestra vykoukla ze dveří a chtěla kohosi zavolat, aby šel za panem doktorem. Když mě uviděla, rychle změnila plán.
Ukázala na mě.
„Ty! Pojď dovnitř. Odlož si věci na věšák a posaď se.“
Poslechl jsem.
Vysvlékl jsem si bundu, pečlivě ji pověsil za poutko pod límcem. Odložil jsem na věšák také kousavý, vlněný svetr, který mi uštrikovala máma a posadil jsem se v kalhotách a flanelové košili před Mengeleho.
„Mám si vyhrnout rukáv košile, chcete moji krev?“
„Ne, dnes není zapotřebí. Mám tu výsledky z laboratoře.
To číslo už není tak znepokojující, jako to první. Hodnota je 5.8, takže je viditelné zlepšení hladiny cukru. Ale ty výkyvy… No drž dál dietu, je to lepší. Za měsíc příjdeš zase. Ale od půlnoci nic nesníš a ani se nesmíš napít a musíš to vydržet.“
„Když budu mít velkou žízeň, tak snad hlt obyčejné vody…“
„Řekl jsem od půlnoci nic nepít, tak ani hlt vody! Uděláme glykemickou křivku a sám jsem zvědavý, jak dopadne. Jasné?“
Vstal jsem, že se obléknu a odejdu.
Zabrzdila mě ale sestra.
„Pane doktore, chtěla bych vás jen upozornit, že jak tu byl v pondělí ráno na odběr, tak se mu silně třásly ruce. Ptala jsem se, jestli mají v rodině parkinsona, ale prý nemají, nebo neví. Ale taky mi řekl, že když si dá pivo, tak třes ustane…“
Mengele se na mě podíval přísným zrakem vojenského lékaře.
„Seď a opři si záda. Natáhni před sebe obě ruce a zavři oči.“
Opřel jsem se do židle, zavřel oči a natáhl ruce před sebe a držel, dokud neřekl, abych je dal podél těla.
„Klidně bys mohl v pekárně cukrovat koblihy. Tak moc se ti třesou ruce! Tak říkáš, že parkinsonovu nemoc v rodině nemáte? Hmm. Pokud mne paměť neklame, tak si vzpomínám, že jsi tu byl loni a tvrdil jsi, že si občas vypiješ. Kolik, že jsi to vypil tehdy těch piv? A za jak dlouho? Vzpomeneš si na to ještě?“
Tož jsem tu kvůli cukrovce, nebo pivu?
Mám mu to povědět, nebo raději držet hubu?
„No, vypil jsem osmnáct piv za odpoledne v jedné hospodě. A nějaké pivo v pivovaru.“
„A to mi chceš říct, že jsi sám odešel na internát? Po svých?“
„Já z hospody nešel na internát sám! Kluci se taky zvedli a odešli jsme, protože jsme už neměli víc peněz na pivo… Tak jsme šli…“
„To tě nikdo nemusel odnést?“
„Proč by mě měl někdo odnést, neměl jsem přece nic zlomeného, šel jsem normálně sám. Na internát to není zase tak daleko.“
„Já kdybych vypil osmnáct piv tak ležím pod stolem! A ty tvrdíš, že jsi normálně sám odešel? To jsi ani jednou neupadl na cestu? Vždyť to není možné, to množství vypitých piv by možná odpovídalo tak třem promile alkoholu v krvi, tak co mi to chceš zase namluvit?“
„Ale já vám říkám pravdu, když jste to chtěl vědět. Motal jsem se, to jo, ale nic mi nebylo. Jen jsem neměl chuť k jídlu. Na večeři jsem nešel. Lehl jsem si a spal do rána. Jen nad ránem jsem měl, jako vždy, ohromnou žízeň.“
„Bodejť bys ji neměl! Tělo bylo silně dehydrováno. A co na to ve škole?“
„Co by? Nic. Nikdo o tom nevěděl… Ráno jsem šel na snídani a do práce, jako jindy.“
Mengele zmlkl. Seděl na židli za stolem a jen kroutil hlavou.
Pak se začal hrabat v šuplíku svého stolu a vytáhl jakousi brožůrku.
Začetl se do ní a pak se na mě podíval.
„Dobře mě teď poslouchej. Položím ti deset jednoduchých otázek. Odpovíš mi na každou buď ano, nebo ne.“
Dobře jsem poslouchal, na co se mě ptá.
Z deseti otázek uslyšel devětkrát ano, jen jednou jsem odpověděl ne.
Podal mi tu brožůrku a řekl, abych si ji dobře přečetl.
Dal mi už druhou.
Ta první byla o cukrovce. Tato byla pro změnu o alkoholismu.
„Jestli jsi nelhal a neděláš ze mě kašpara kvůli vojně, tak jsi právě odpověděl na jednoduchý test, jak jsi na tom s alkoholem. Člověče, já se divím, že nejsi na léčení!
Vyšlo mi, že jsi alkoholik, abys tomu rozuměl, v tak zvané rozhodné fázi.
A to je ti prosím, teprve sedmnáct roků!
Divím se, že ještě nemáš psychické náznaky poruchy osobnosti.
Já ti hošánku něco povím. Když budeš takto pokračovat, tak se za dva tři roky propiješ do konečné fáze.
A snad rozumíš tomu, když je něco k o n e č n é.
Ale v tomto případě to nebude jako cesta v autobusu, kde ti průvodčí zavolá Konečná, vystupte si, přestupte si na další spoj.
V chlastu je konečná prostě konečná. Stop, konečná, a doopravdy už není nic. Není žádný další spoj. A konec alkoholika si nepřej vidět!“
Mengele se rozohnil, ale při poslední větě se vítězoslavně usmál.
Dostal báječný nápad.
Požádá svého kolegu, psychiatra Procházku, aby na učilišti přednesl osvětovou přednášku na téma Mladiství a alkoholismus.
Že ho to nenapadlo už dávno!
„Teď můžeš jít. A dobře si to přečti. Nahlas, aby to slyšeli i ti tvoji kumpáni z mokré čtvrti. Do školy se zajdu podívat, jak to tam u vás chodí!“
Vzal jsem si brožůrku o alkoholismu a poděkoval. Mlčky jsem se oblékl a vypadl z ordinace. V hlavě zněla jeho slova.
Jsi alkoholik v rozhodné fázi a pij a bude konečná!
Publikoval(a): Tonyend, 16.4.2013
Přečteno (92x)
Tipy (0) ... dát Tip/SuperTip

Spodek

Stránka generována 16.8.2018 00:23
U nás jste dnes prohlídl(a) 1 stránek.
roboti